Nedávno jsem zažila nefalšovaný módní orgasmus: ve fungl nových botách jsem ušla několik kilometrů, a nic. Žádný puchýř, odřenina, ani otlačenina. Ab-so-lut-ně nic. Našla jsem svůj svatý grál?
Jednou z věcí, které jsem zcela jistě zdědila po své matce, jsou naprosto nemožné nohy. Už jako dítěti mi v hlavě utkvěla věta, kterou má matka vždy pronášela na adresu obuvi: Boty mi sedí nejlépe ve chvíli, kdy by už patřily do popelnice. Ach, kolikrát jsem tuhle větu utrousila i já!
Jsem ženská a boty miluji, ale s každým dalším párem si připadám jako Malá mořská víla, která za svou touhu musí zaplatit. I já si při chůzi v nových botách připadám, jako bych si s každým krokem vrážela do nohy ostří nože. Snažím se kupovat obuv s co nejmenším množstvím švů, protože je jisté, že přesně tam mě budou boty dřít. Nesmějí být ani moc dělené na pásky, pásečky a pásečíčky, protože v místě styku s kůží se zcela neomylně objeví odřenina či nějaký nepříliš roztomilý puchýř. A ty boty pak mohou být super-ultra-mega sexy, ale když z nich čouhá náplast (či několik náplastí), už to takovou parádu nenadělá. To samé platí i pro obuv z umělých materiálů, které se podle nohy ne a ne vytvarovat, tudíž dřou-li mě na jednou místě, budou mě tam dřít na věky věků.
Před letošní letní sezónou jsem zhodnotila stav svého botníku a tedy žádná sláva. Počet párů letních bot je pouhým optickým klamem, protože pokud bych měla v botníku pouze ty, které jdou fakticky nosit, musela bych hořce zaplakat. Můj letní výběr bot je přehlídkou přehmatů a neúspěchů. Odmyslím si červené sandály, které mám už tak dlouho, až to je trapné. Nepočítám v to letos zakoupené ostře oranžové baleríny, na které se vztahuje poslední věta předešlého odstavce a jejichž funkcí je vytvořit dojem, že mám bot dost, a dodat botníku barvu. Olivově zelené žabky také neplatí, přestože jsou velice nositelné a naprosto úžasné, ale do kanceláře ne-e. Raději zapomenu na kožené sandály s velmi šik penízkovým zdobením, které mají být dokonce „zdravotní“, což se ale zatím projevovalo tak, že jsem při každém nošení podpořila farmaceutický průmysl nákupem náplastí v lékárně, protože ty potvory pořád dřou. Už asi třetí sezónu. Ale přeci je nevyhodím, když vypadají jako nové... Tím pádem zbývají jen černé kožené sandály, které se pomalu, ale jistě přesouvají do kategorie k sandálům červeným.
A pak, pak jsem v jednom pařížském obchodě spatřila JE. Kožené sandály s přiměřeným počtem pásků, které by pouhým odhadem oka nemusely tolik dřít. Měkoučká stélka, mírný klínek, a to nemluvím o neotřelém vzhledu, tolik vzdáleném letošnímu módnímu diktátu zlatých a stříbrných gladiátorských střevíců. Hned ten samý den jsem je vyzkoušela při cestě z Montaparnassu do Marais a blahem se téměř rozplynula. Je to tady! Ten moment, na který jsem čekala celý život! Konečně mohu říct, že toto jsou první boty, ze kterých mě nebolí nohy a nemám z nich puchýře, otlačeniny nebo odřeniny. Jsem šťastná.
Tři týdny poté, co jsem se jednohlasně usnesla, že tyto boty jsou opravdu můj svatý grál a za nic na světě je nevyměním, se vyrval jeden pásek. Hledání svatého grálu pokračuje.
Jednou z věcí, které jsem zcela jistě zdědila po své matce, jsou naprosto nemožné nohy. Už jako dítěti mi v hlavě utkvěla věta, kterou má matka vždy pronášela na adresu obuvi: Boty mi sedí nejlépe ve chvíli, kdy by už patřily do popelnice. Ach, kolikrát jsem tuhle větu utrousila i já!
Jsem ženská a boty miluji, ale s každým dalším párem si připadám jako Malá mořská víla, která za svou touhu musí zaplatit. I já si při chůzi v nových botách připadám, jako bych si s každým krokem vrážela do nohy ostří nože. Snažím se kupovat obuv s co nejmenším množstvím švů, protože je jisté, že přesně tam mě budou boty dřít. Nesmějí být ani moc dělené na pásky, pásečky a pásečíčky, protože v místě styku s kůží se zcela neomylně objeví odřenina či nějaký nepříliš roztomilý puchýř. A ty boty pak mohou být super-ultra-mega sexy, ale když z nich čouhá náplast (či několik náplastí), už to takovou parádu nenadělá. To samé platí i pro obuv z umělých materiálů, které se podle nohy ne a ne vytvarovat, tudíž dřou-li mě na jednou místě, budou mě tam dřít na věky věků.
Před letošní letní sezónou jsem zhodnotila stav svého botníku a tedy žádná sláva. Počet párů letních bot je pouhým optickým klamem, protože pokud bych měla v botníku pouze ty, které jdou fakticky nosit, musela bych hořce zaplakat. Můj letní výběr bot je přehlídkou přehmatů a neúspěchů. Odmyslím si červené sandály, které mám už tak dlouho, až to je trapné. Nepočítám v to letos zakoupené ostře oranžové baleríny, na které se vztahuje poslední věta předešlého odstavce a jejichž funkcí je vytvořit dojem, že mám bot dost, a dodat botníku barvu. Olivově zelené žabky také neplatí, přestože jsou velice nositelné a naprosto úžasné, ale do kanceláře ne-e. Raději zapomenu na kožené sandály s velmi šik penízkovým zdobením, které mají být dokonce „zdravotní“, což se ale zatím projevovalo tak, že jsem při každém nošení podpořila farmaceutický průmysl nákupem náplastí v lékárně, protože ty potvory pořád dřou. Už asi třetí sezónu. Ale přeci je nevyhodím, když vypadají jako nové... Tím pádem zbývají jen černé kožené sandály, které se pomalu, ale jistě přesouvají do kategorie k sandálům červeným.
A pak, pak jsem v jednom pařížském obchodě spatřila JE. Kožené sandály s přiměřeným počtem pásků, které by pouhým odhadem oka nemusely tolik dřít. Měkoučká stélka, mírný klínek, a to nemluvím o neotřelém vzhledu, tolik vzdáleném letošnímu módnímu diktátu zlatých a stříbrných gladiátorských střevíců. Hned ten samý den jsem je vyzkoušela při cestě z Montaparnassu do Marais a blahem se téměř rozplynula. Je to tady! Ten moment, na který jsem čekala celý život! Konečně mohu říct, že toto jsou první boty, ze kterých mě nebolí nohy a nemám z nich puchýře, otlačeniny nebo odřeniny. Jsem šťastná.
Tři týdny poté, co jsem se jednohlasně usnesla, že tyto boty jsou opravdu můj svatý grál a za nic na světě je nevyměním, se vyrval jeden pásek. Hledání svatého grálu pokračuje.
Původně publikováno na blogu iDnes.
0 komentářů