Je mi smutno, smutno, smutno...
Je zvláštní, jak se velké dějiny mohou protnout s dějinami malými, osobními. Ještě ve čtvrtek navečer jsme si s Kocourkem slibovali krásný víkend s výletem na Lysou horu, já si zarezervovala místenku v Pendolinu a chystala se sbalit. Nějak jsem se k tomu nemohla dokopat, a sotva jsem se zařekla, že tedy teď už konečně ano, zazvonil telefon. Noční telefony nevěstí nikdy nic dobrého. Ani Kocourek mi nechtěl popřát dobrou noc a hezké sny. Dozvěděla jsem se, že ta mrcha je po roce zpátky.
V pátek jsem před polednem sledovala poslední zprávy o neštěstí ve Studénce. Bylo mi líto těch lidí, co tam zemřeli nebo se zranili, bylo mi líto stojvedoucího, bylo mi líto všech příbuzných, ale ze všeho nejvíc mě zajímalo, kdy se dostanu za Kocourkem, kdy ho budu moct obejmout a přitisknout k sobě a pohladit ve vlasech a říct mu, že všechno bude zase dobrý a já tady budu jen pro něj. Kdybych jen věděla, jak jinak mu pomoci, jak tu mrchu odehnat, zahnat daleko, aby ji už nenapadlo se vrátit.
Teď je pondělí, víkend za námi a mně je smutno, smutno, smutno... Kocourka jsem s tou mrchou nechala v dáli a srdce mi může puknout. A přesto se mi přes ten smutek vrací obraz ze soboty, kdy mě Kocourek požádal, abych s ním žila. A já řekla ano.
0 komentářů