Příznivci seriálu Sex ve městě si možná vzpomenou na jeden díl, v němž je Samantha konfrontována se svou mladou asistentkou, která jí připomene její skutečný věk, když prohlásí, že zatímco Samantha ve svém mládí nejspíš stála frontu do Studia 54, ona stála tak maximálně frontu na film inspirovaný tímto legendárním klubem. Podobně jsem si připadala i já před pár týdny.
Před hodinou romštiny jsem si povídala se „spolužačkou" Anežkou. Ta se mě mezi řečí zeptala, jaký že to studuji obor. Ne že bych se v tu chvíli nezatetelila štěstím, že mě může někdo považovat za studentku... A skutečně jsem si vychutnala Anežčin překvapený výraz, když jsem jí oznámila, že už mám nějaký ten pátek odstudováno (samozřejmě s důrazem na „nějaký ten pátek"!). Hovor pokračoval, Anežka mi řekla, že byla předtím na přednášce Jáchyma Topola a že jestli ho znám. Tož jsem vyzdvihla Topolovu činnost textařskou, Psí vojáci, Načeva... Anežce se Načeva také líbí, a tak jsem já blbec řekla, že její píseň Udržuj svou ledničku plnou byla veeelkým hitem za doby mých středoškolských studií, čímž jsem se v Anežčiných očích propadla někam do prehistorického období. Obávám se, že Anežka v té době chodila nanejvýš do školky.
Ach jo. Stejně mám ale pocit, že člověk je nastaven na nějaký věk, ve kterém se cítí dobře. Já jsem už asi od svých sedmnácti prohlašovala, že si připadám tak na pětatřicet, a je fakt, že čím víc se tomuto věku blížím, tím jsem spokojenější. Asi to je vidět i navenek, protože se na mém blogu čas od času objeví nějaký ten kompliment k mému vzhledu. Kde jste byli, pánové, v mých -nácti...? Tehdy mi nikdo neříkal, jak mi to sluší a že jsem hezká holka...:-)
Každopádně je fajn, že o mně i v mých dvaatřiceti někdo hovoří jako o „holce". Asi už to dlouho trvat nebude a převáží podobné reakce, jaké jsem se dočkala nedávno ve vlaku, kdy si ke mně chtěl přisednout jakýsi mladý muž se slečnou a řekl: „Tak si sedneme tady ke slečně..." (ano, blahem jsem se zatetelila), potom se na mě podíval a opravil se „...teda tady k paní...". Grrr!
Před hodinou romštiny jsem si povídala se „spolužačkou" Anežkou. Ta se mě mezi řečí zeptala, jaký že to studuji obor. Ne že bych se v tu chvíli nezatetelila štěstím, že mě může někdo považovat za studentku... A skutečně jsem si vychutnala Anežčin překvapený výraz, když jsem jí oznámila, že už mám nějaký ten pátek odstudováno (samozřejmě s důrazem na „nějaký ten pátek"!). Hovor pokračoval, Anežka mi řekla, že byla předtím na přednášce Jáchyma Topola a že jestli ho znám. Tož jsem vyzdvihla Topolovu činnost textařskou, Psí vojáci, Načeva... Anežce se Načeva také líbí, a tak jsem já blbec řekla, že její píseň Udržuj svou ledničku plnou byla veeelkým hitem za doby mých středoškolských studií, čímž jsem se v Anežčiných očích propadla někam do prehistorického období. Obávám se, že Anežka v té době chodila nanejvýš do školky.
Ach jo. Stejně mám ale pocit, že člověk je nastaven na nějaký věk, ve kterém se cítí dobře. Já jsem už asi od svých sedmnácti prohlašovala, že si připadám tak na pětatřicet, a je fakt, že čím víc se tomuto věku blížím, tím jsem spokojenější. Asi to je vidět i navenek, protože se na mém blogu čas od času objeví nějaký ten kompliment k mému vzhledu. Kde jste byli, pánové, v mých -nácti...? Tehdy mi nikdo neříkal, jak mi to sluší a že jsem hezká holka...:-)
Každopádně je fajn, že o mně i v mých dvaatřiceti někdo hovoří jako o „holce". Asi už to dlouho trvat nebude a převáží podobné reakce, jaké jsem se dočkala nedávno ve vlaku, kdy si ke mně chtěl přisednout jakýsi mladý muž se slečnou a řekl: „Tak si sedneme tady ke slečně..." (ano, blahem jsem se zatetelila), potom se na mě podíval a opravil se „...teda tady k paní...". Grrr!
Publikováno původně na blogu iDnes.
0 komentářů