Přibližně v patnácti letech jsem procházela černým obdobím. Ne že by se mi přihodilo něco zlého, ale jednoduše jsem odmítala nosit oblečení jiné barvy než černé. Dneska by se tomu říkalo asi GOTHICKÉ či EMO období, ale tenkrát ten výraz nikdo nepoužíval, ba ani nechápal, proč se chce někdo při takovém mládí dobrovolně halit do černé, když je tolik veselých a mladistvých barev! Ale já toužila po černém šátku s třásněmi. Jelikož slovo veta při obnovování mé garderoby měla v té době výhradně moje matka, dočkala jsem se jejího příslibu, že se po něčem podívá.
Jednoho dne mi přinesla šátek, který splňoval mou podmínku třásní a podle jejího názoru na něm bylo černé na můj věk až až. Ale kdyby jenom černé! Byl vyroben z indické bavlny a celý byl protkaný slaboučkou stříbrnou nitkou, po obvodu se na něm procházeli v pásech nosorožci lososové barvy na střídačku se vzorem blíže neidentifikovatelné kočičí šelmy. Po hysterickém záchvatu a neventilovaném názoru, že mi matka naprosto nerozumí, skončil šátek ve skříni - něco takového si na sebe nemůžu seriózně obléknout, to by si mě mohl někdo splést s „mohérovým svetříkem" (kódové označení pro slečny, které nosily doma pletené mohérové svetry, k tomu minisukně a holčičí boty a nikdy, nikdy nedělaly scény, že do tanečních nepůjdou, protože z těch otřesných šatů s volánky se jim dělá zle)!
Čas šátku nadešel na vysoké. Náhodou jsem ho vyhrabala, když jsem dělala čistku ve skříni, zkusila si ho a od té doby prakticky nesundala. Dá se nosit s čímkoli, kdykoli a kamkoli. S nosorožci se seznámili mí studenti na gymnáziu, a pokud si dobře vzpomínám, přežil dokonce i několik tlumočení politických schůzek. Když si balím věci na cesty a zorganizovaně se řídím univerzálním seznamem, u položky „šátek" mám jasno - sáhnu po nosorožcích. Poslední dobou mu sice dělá vážnou konkurenci olivově zelená pašmína s bronzovou bordurou, kterou jsem koupila v Římě, ale té chybí ta absolutní univerzálnost nosorožců (zkuste nakombinovat olivově zelenou s tyrkysovou!).
S lety se z šátku s nosorožci stal můj věrný společník, natolik samozřejmý, že si ani neumím představit svůj šatník bez něj. A tak si říkám, jak by se na to asi tak tvářila moje máma. Nejspíš hodně potutelně.
Věnováno Olze Leškové
Původně publikováno na blogu iDnes.
0 komentářů