O víkendu jsem při debordelizaci objevila v krabici s výtvarnými potřebami cosi papírového, pomačkaného, slisovaného tlakem okolních předmětů. Chvilku mi trvalo, než jsem se rozpomněla, cože to vlastně je, tedy bylo.
Je zvláštní, jak nás určité podněty mohou přenést v čase. Vůně, hudba, fotky. Jak jsem se tak pokoušela narovnat ten zmačkaný bílý hedvábný papír, okamžitě se mi vybavilo ono nedělní odpoledne v říjnu 2001, kdy jsem si nesla čaj, do cesty se mi přimotala kočka a já se snažila udržet rovnováhu a - hlavně! - nerozlít ten čaj, a tak jsem zakopla o práh a v tu chvíli věděla, že něco není v pořádku, i když čaj zůstal v hrnku.
Měla jsem před očima svou napuchající nohu i ten obklad, který jsem si na ni snažila dát. Ranní telefonát do práce, že skutečně nemohu přijít. Zoufalý pokus narvat svou inkoustovou nohu do čerstvě zakoupených martensek zakončený kapitulací. Čekání před dveřmi chirurgické ambulance, čekání na rentgen. Sestra obracející oči v sloup, když jsem při sádrování nespolupracovala a tvrdila jí, že tu nohu fakt do pravého úhlu nedám. Dobře, tu náplast na patě si tedy sundám (jak říkám, nové martensky...). Příjezd domů s vidinou deseti dnů, než mi zmizí otok a dostanu chodící sádru.
Tak, a co teď?
Také si občas říkáte: kdybych tak měla čas, tak týden, co týden, měsíc volna! Co já bych za tu dobu udělala! A při tom se smutně díváte na hromadící se kupu knih, čekajících od vánoc na přečtení? A co ta vlna v rohu, ze které se už rok chystáte uplést svetr? A ta spousta dalších věcí, na které nikdy čas nezbývá?
Jelikož výron mého kotníku přišel zcela nečekaně, nebyla jsem na toto nenadálé volno připravena. Knihy od Ježíška byly dávno přečtené, většinu knihovny jsem měla přečtenou dobře dvakrát a na ruské klasiky nebyla s tou mokrou sádrou nálada. Vlnu na pletení jsem doma žádnou neměla, šicí stroj byl pro mě technicky nedostupný. Krom toho jsem stejně měla mít nohu se sádrou ve výšce. Proboha, co já budu jenom dělat!
Jeden by nevěřil, jak se může čas táhnout. Vrcholem dne se stalo čtení denního tisku a příprava jídla. No, zkuste si to, stát na jedné noze a přepravit kupříkladu hrnek s čajem z linky na stůl vzdálený metr dvacet. Televizi jsem víceméně ignorovala, zejména denní program. Koneckonců jsem měla výron kotníku, nebyla jsem po lobotomii.
Až po pár dnech mě to napadlo. Ta věc, co jsem vždycky chtěla zkusit, ale nikdy jsem na ni neměla čas. Ano, ano, origami!
Místo papíru na origami jsem vzala zavděk hedvábným papírem, který jsem používala na střihy - když se člověk nemůže hnout z domu, musí se holt improvizovat. Nastříhala jsem čtverce velikosti 20 x 20, a to hodně čtverců. Nedělám si iluze o své šikovnosti, prostorovou představivost mám mizivou, ale doufala jsem, že trpělivost a píle přinesou ovoce. Koneckonců, času mám habaděj. Tak, a teď nějaké návody. Vždycky jsem toužila udělat jednorožce, třeba takového, jakého najde Deckard v závěru filmu Blade Runner před svým bytem. Jednorožec nalezen a s ním i kupa dalších, podstatně jednodušších tvarů. A tak začal můj origamový maratón, během něhož jsem skládala, rozkládala, nechápavě kroutila hlavou nad postupem, jak to jen hergot mysleli, jó tákhle!, a v mém pokoji se mi kupili další a další medvídci, žáby, hvězdičky, ba i na jednorožce došlo, a pak můj naprostý highlight, souložící dvojice vyrobená z jediného kusu hedvábného papíru jako dárek k prvnímu výročí pro boyfrienda.
A teď jsem tedy v té mé prehistorické krabici s výtvarnými potřebami objevila ty slisované žáby, medvídka a jednorožce a při tom mě napadlo, jak by asi celá ta tehdejší situace dopadla dneska. Jestlipak bych znovu propadla origami - teď, v době vysokorychlostního internetu a psaní blogů? :-)
Je zvláštní, jak nás určité podněty mohou přenést v čase. Vůně, hudba, fotky. Jak jsem se tak pokoušela narovnat ten zmačkaný bílý hedvábný papír, okamžitě se mi vybavilo ono nedělní odpoledne v říjnu 2001, kdy jsem si nesla čaj, do cesty se mi přimotala kočka a já se snažila udržet rovnováhu a - hlavně! - nerozlít ten čaj, a tak jsem zakopla o práh a v tu chvíli věděla, že něco není v pořádku, i když čaj zůstal v hrnku.
Měla jsem před očima svou napuchající nohu i ten obklad, který jsem si na ni snažila dát. Ranní telefonát do práce, že skutečně nemohu přijít. Zoufalý pokus narvat svou inkoustovou nohu do čerstvě zakoupených martensek zakončený kapitulací. Čekání před dveřmi chirurgické ambulance, čekání na rentgen. Sestra obracející oči v sloup, když jsem při sádrování nespolupracovala a tvrdila jí, že tu nohu fakt do pravého úhlu nedám. Dobře, tu náplast na patě si tedy sundám (jak říkám, nové martensky...). Příjezd domů s vidinou deseti dnů, než mi zmizí otok a dostanu chodící sádru.
Tak, a co teď?
Také si občas říkáte: kdybych tak měla čas, tak týden, co týden, měsíc volna! Co já bych za tu dobu udělala! A při tom se smutně díváte na hromadící se kupu knih, čekajících od vánoc na přečtení? A co ta vlna v rohu, ze které se už rok chystáte uplést svetr? A ta spousta dalších věcí, na které nikdy čas nezbývá?
Jelikož výron mého kotníku přišel zcela nečekaně, nebyla jsem na toto nenadálé volno připravena. Knihy od Ježíška byly dávno přečtené, většinu knihovny jsem měla přečtenou dobře dvakrát a na ruské klasiky nebyla s tou mokrou sádrou nálada. Vlnu na pletení jsem doma žádnou neměla, šicí stroj byl pro mě technicky nedostupný. Krom toho jsem stejně měla mít nohu se sádrou ve výšce. Proboha, co já budu jenom dělat!
Jeden by nevěřil, jak se může čas táhnout. Vrcholem dne se stalo čtení denního tisku a příprava jídla. No, zkuste si to, stát na jedné noze a přepravit kupříkladu hrnek s čajem z linky na stůl vzdálený metr dvacet. Televizi jsem víceméně ignorovala, zejména denní program. Koneckonců jsem měla výron kotníku, nebyla jsem po lobotomii.
Až po pár dnech mě to napadlo. Ta věc, co jsem vždycky chtěla zkusit, ale nikdy jsem na ni neměla čas. Ano, ano, origami!
Místo papíru na origami jsem vzala zavděk hedvábným papírem, který jsem používala na střihy - když se člověk nemůže hnout z domu, musí se holt improvizovat. Nastříhala jsem čtverce velikosti 20 x 20, a to hodně čtverců. Nedělám si iluze o své šikovnosti, prostorovou představivost mám mizivou, ale doufala jsem, že trpělivost a píle přinesou ovoce. Koneckonců, času mám habaděj. Tak, a teď nějaké návody. Vždycky jsem toužila udělat jednorožce, třeba takového, jakého najde Deckard v závěru filmu Blade Runner před svým bytem. Jednorožec nalezen a s ním i kupa dalších, podstatně jednodušších tvarů. A tak začal můj origamový maratón, během něhož jsem skládala, rozkládala, nechápavě kroutila hlavou nad postupem, jak to jen hergot mysleli, jó tákhle!, a v mém pokoji se mi kupili další a další medvídci, žáby, hvězdičky, ba i na jednorožce došlo, a pak můj naprostý highlight, souložící dvojice vyrobená z jediného kusu hedvábného papíru jako dárek k prvnímu výročí pro boyfrienda.
A teď jsem tedy v té mé prehistorické krabici s výtvarnými potřebami objevila ty slisované žáby, medvídka a jednorožce a při tom mě napadlo, jak by asi celá ta tehdejší situace dopadla dneska. Jestlipak bych znovu propadla origami - teď, v době vysokorychlostního internetu a psaní blogů? :-)
Původně publikováno na blogu iDnes.
0 komentářů