Letos jsem ty obligátní otázky: „Co ti mám dát k narozeninám?“ a „Co chceš k vánocům?“ vyřešila jednoduše: chci sedačku v kině Světozor! Jen ta pouhá představa, že se stanu adoptivním rodičem čehokoli v kině, mě neuvěřitelně lákala.
A tak jsem na konci listopadu dostala certifikát potvrzující mé rodičovství na pět let, deset volňásků a pozvánku na benefiční večer na rozloučenou se starým Světozorem. V tom novém, zrekonstruovaném, bude ta moje sedačka a na ní cedulka s mým jménem... Jména hloupých na všech sloupích, řekla by moje matka, ale což.
Oděna do reprezentativní košilely od Calvina Kleina - ve Světozoru jsou jí hodni! – jsem dorazila na večírek, který začal slibně: slivovicí na přivítanou a perníkovým srdíčkem Světozor. Po dalším drinku, tentokrátz baru, jež tento den naléval zadarmo, bylo jasné, že večer to bude velmi veselý. Ukázalo se to již při mé návštěvě toalety, kde jsem potkala Helenu Třeštíkovou a musela se jí nutně svěřit se svou náklonností k jejím dokumentům Být Romem a Být Romkou. Paní Třeštíková byla milá, dokonce se zmínila, že uvažuje o pokračování Být Romem, a zeptala se mě, jestli to je dobrý nápad. Všechny příznivkyně (v zájmu zachování rovných příležitostí i příznivci) Vojty Lavičky tuší mou odpověď: ANO! ANO! A ještě jednou ANO!
Z hlavního programu jsem bohužel zažila jen fragment. Bylo pondělí a druhý den se šlo do práce, navíc vlaky do mého sklářsko-lázeňského městečka taky nejezdí tak často, jak by se mi líbilo. Před vstupem do sálu jsem dostala lístek do tomboly a hlasovací zařízení, kterým se vybíral rozlučkový film. Sice mi bylo jasné, že ho nemám šanci vidět, ale svědomitě jsem volila a báječně se bavila při přehrávání klíčových scénz filmů v podání Buchet a loutek. Pan Jů Novák z Kinoautomatu a Bob a Bobek jako synové Josefa a Marie
z Života Briana (pozdějšího vítěze hlasování) byli opravdu nezapomenutelní. To už ale bylo po deváté a zbýval čas jen na jeden rychlý drink, smutné konstatování či spíše povzdechnutí, že nejspíš zvyšuji věkový průměr hostů, a krátké intermezzo s Helenou Třeštíkovou cestou domů (omlouvám se, paní režisérko!).
Tož tak jsem zavírala kino Světozor. Sice jsem přišla o film, tombolu i tričko Světozor, ale to neva. Ráda jsem se stala součástí historie kina a těším se už na únor, na nový, krásný Světozor, na svou adoptivní sedačku a na FILMY!
0 komentářů