2007 | inspiromat banalit

Tuhle jsem šla v Praze Jindřišskou, když jsem si uvědomila, že mi je hrozné vedro. Proč já vlastně nosím v tomhle počasí ten superteplý prošívaný kabát a šálu?, problesklo mi hlavou. No protože jezdím do práce vlakem!

Denně ujedu vlakem 114 km, týdně tedy 570 km a ročně (s odečtením pěti týdnů dovolené) 26 790 km, to je jako letět dvakrát do New Yorku a zpátky. Za toto jsem dosud platila každé tři měsíce přibližně 3 500 Kč, nyní 5 500 Kč, se zákaznickou In-kartou o 25 % méně. Ročně to podle nového tarifu bude se slevou kolem 17 000 Kč, tedy skoro tolik, kolik stojí letenka do New Yorku. Někdo může namítnout, že za cenu jedné letenky absolvuji dvojnásobnou vzdálenost, tak co bych chtěla.

Ó, já bych toho po Českých drahách chtěla! Aby třeba v zimě v rychlících (dostatečně) topili a já nemusela chodit nabalená jako sněhulák, abych tu padesátiminutovou cestu do práce nějak přežila. Někdy mi je trapné sedět ve vlaku v rukavicích, tak si ruce alespoň balím do šály... Už ani nevím, jaký mám ve skutečnosti hlas, protože někdy od října, kdy začalo přituhovat, se mi na hlasivkách cosi usadilo a evidentně to z nich nemíní odejít dříve než na jaře.

Aby v létě nebyl ve vlakových soupravách takový hic. Cesta domů za parného letního dne, to je zážitek! Když člověk odlepuje propocené oblečení z koženkových sedaček, odtrhává z nich případná exponovaná místa svého těla, lepí se na ostatní a při vystupování se provinile dívá na loužičku, co po něm zůstala tam, kde seděl. Nelze cestovat jinak než s otevřenými okny, v důsledku čehož ani přes léto neznám svůj hlas, protože hlasivky mám nastydlé z průvanu.

Aby v rychlících nebyl takový rambajs. Zkoušeli jste někdy poslouchat MP3 ve svižně jedoucím rychlíku, řekněme mezi Nymburkem a Lysou nad Labem? To se nedá, věřte mi, pokud tedy nechcete hlasitost přehrávače zvýšit k hodnotám ohrožujícím sluch. Nejen v tomhle směru jednoznačně vítězí nové soupravy City Elefant, kde takový hluk ani zdaleka není, ale považte! Ono se tam i topí! Jen kdyby cesta s nimi netrvala o polovinu déle než s rychlíkem.

Aby byly vlaky čistší. Sice jsem už zažila v Petrohradě cestu vlakem 4. třídy (s dřevěnými lavicemi - viz foto) a to byla fakt hrůza, ale to asi není šťastně zvolená srovnávací hodnota, že? Když tak občas pozoruji v Praze na Hlavním nádraží party uklízečů, jak se přiženou k vlaku, vplují do vagónů vybaveni kyblíkem s vodou a hadrem, koštětem s kytičkovaným toaletním papírem napíchnutým na násadě a igelitovým pytlem na odpadky, pěkně jeden člověk na jeden vagón, aby se pak tak za minutu vynořili na druhé straně, přičemž za tu dobu stihli vysypat odpadky, vyměnit toaletní papír a ne na víc než jedno vymáchání hadru vytřít podlahu od jednoho záchodu přes chodbičku, kupé až po druhý záchod (a možná přitom vzali i nějaký ten stoleček či koženkovou sedačku), tak vám řeknu, pocity nic moc.

Abych nemusela v tašce nosit jídlo pro strýčka příhodu, protože nikdy nevím, jaké bude mít vlak zpoždění (to je ta lepší varianta, něco k jídlu se dá koupit i na nádraží, jste-li dostatečně dobrodružná povaha) nebo jestli se zase nerozbije lokomotiva a my neuvízneme někde mezi poli. Hlad je pane mrcha...

Abych společně s ostatními cestujícími nebyla terčem zvrhlých vtipů ČD. Třeba takhle začátkem prosince, hned po uvedení nového jízdního řádu a nových ceníků, cestující stojí na Hlavním nádraží před tabulemi s odjezdy vlaků a toužebně čekají, až u toho jejich vlaku naskočí číslo nástupiště. Čas odjezdu se blíží a nic. Odjezd byl před deseti minutami a pořád nic. Náhle se ozve hlášení, že k tomu a tomu nástupišti přijíždí onen vlak a pak že je připraven k odjezdu. Masa lidí se pohne a žene na nástupiště, které je jako na potvoru skoro až na konci. Lidé vyběhnou schody a pak se jen zmateně rozhlížejí, kde ten vlak je. Neodjel snad? Nikdo nic neví, tak nezbývá opět nic jiného než čekat. Po dvaceti minutách se objeví zaměstnanec ČD, že jestli jako čekáme na ten rychlík, tak ten přijede na třetí nástupiště. Po dalších deseti minutách vlak skutečně přijíždí a já se dostávám domů skoro o hodinu později. Ještě že mám ten superteplý prošívaný kabát a šálu!

Chtělo by se mi parafrázovat jednu prastarou reklamu: a tak to máte každý den. Ne, přeháním, každý den ne, ale Českým drahám se skutečně občas podaří hezké kousky. A proč že vlastně tím vlakem jezdím, když mě cestování s ním tolik štve? Třeba nemám tolik jiných možností a navíc mám z cest vlakem spoustu roztomilých historek, kterými mohu bavit ty, co znají vlak jen z reklamy „Auta stojí, vlaky jedou".

Původně publikováno na blogu iDnes.

Nechť je tento skutečný příběh poučením pro všechny, kdo by se někdy chtěli zúčastnit charitativní internetové aukce.

Na konci srpna proběhla všemi možnými médii zpráva, že 1. září začíná aukce fotografií v rámci projektu „Naděje 24". Tajemný název v sobě obsahoval podstatu projektu: 24 českých osobností mělo na 24 hodin k dispozici fotoaparát s filmem s 24 snímky a úkol ztvárnit naději. Výtěžek z dobročinné internetové aukce byl pak určen Kapce naděje. Ze všeho nejdříve mi problesklo hlavou, že to je pěkné baroko naoko, aukce otevřená všem, ale nakonec se stejně najde 24 velkých firem, které dají nejvyšší nabídku a ještě si při tom udělají bezva reklamu. Ale jelikož jedním z autorů fotografií byl i Radek Banga z mých milovaných Gipsy.cz, rozhodla jsem se aukci sledovat.

Rozjezd byl vlažný, průběh jakbysmet, a když poslední den aukce byla Gipsyho fotka ještě stále pod tisícovkou, rozhodla jsem se být ženou činu, v poslední minutě přihodila...a vyhrála.
Sladké vítězství to ale nebylo, to ne. Teprve dodatečně jsem si přečetla propozice a málem odpadla, když jsem se dočetla, že předání „fotoobrazu" proběhne na benefičním večeru za přítomnosti televizních kamer. To oči introverta skutečně nerady vidí. Tož jsem se opět zachovala jako žena činu, fotoobraz zaplatila, zakoupila reprezentativní košilelu od Calvina Kleina a čekala na zprávy od organizátorů.

Čekala jsem týden - termín zaplacení aukce - a nic. Čekala dva týdny a nic. Po třech týdnech jsem napsala Naději 24, co že se jako děje a jestli dostali platbu. Odpověď zněla, že před dvěma týdny všem poslali mail (ke mně nedorazil, a to jsem sledovala i spamový koš), kde oznamovali, že k předání obrazů dojde na benefičním večeru, který pořádá společnost Sidovsky Management a který bude odvysílán televizí Prima a jehož termín Sidovsky Management s televizí Prima teprve dolaďuje.

Dva měsíce po skončení aukce byla toto jediná komunikace ze strany projektu. Na stránce projektu nebyly žádné aktuální informace, Sidovsky Management neměl benefiční večer pro příští tři měsíce na programu, ba dokonce skončil spolupráci s Kapkou naděje. Kdyby se jednalo o běžnou aukci, už dávno bych nechala pro prodávajícího velmi negativní hodnocení - nulová komunikace, neschopnost předat zboží, vyhněte se mu na sto honů.

Po dvou měsících jsem se rozhodla organizátory znovu kontaktovat, bez odpovědi. Aukce na Aukru už byly mezitím přesunuty do archivu, tak jsem s pomocí Googlu dohledala několik dalších výherců a poslala jim mail s otázkou, zda nemají víc informací. Ukázalo se, že jsou na tom stejně jako já a že dokonce nejsem jediná, kdo má pocit, že to celé je snad jen nějaký hoax.

Na konci listopadu mi přišel tento mail:

Vážení a milí výherci obrazů projektu Naděje 24!
Jelikož koproducent projektu, Sidovsky Management, jmenovitě pan Janis Sidovský, nesplnil a nehodlá splnit naší vzájemnou smlouvu, tedy uspořádání benefičního večera, kde jsme chtěli, jak víte, vaše vyhrané brazy předat, jsme nuceni vám všem výhry v podobě fotoobrazů rozeslat do konce prosince poštou, na adresu, kterou jste uvedli na www.aukro.cz. Je nám líto, že to proběhne pouze tímto způsobem, ale nejsme schopni to učinit jinak.
Doufejme, že vám to jen málo zmírní radost z vyhraných fotoobrazů.
Mějte se hezky a ještě jednou děkujeme za podporu Nadačního fondu Kapka naděje, potažmo dětí, které tyto finance potřebují a ocení.
S pozdravem, s díky a s omluvou,
zůstávajíDan Svátek a Filip Mareš, Naděje 24

Nu což, mediální hvězda ze mě tedy nebude, ale že na fotku budu čekat až do 27. prosince, to by mě tehdy toho 25. září nenapadlo. A už vůbec by mě nenapadlo, že Naději 24 budu muset ještě doplatit poštovné a balné 124 Kč. Vzhledem k nestandardnímu průběhu celé akce vlastně můžu být ráda, že mi Gipsyho fotka nepřišla složená v obálce velikosti A5...

Původně publikováno na blogu iDnes.

Jedním z nejhnusnějších pocitů, které znám, je dotknutí se molitanu. V tu chvíli mi po zádech přejede mráz, celá se otřesu, no fuuuj. Kromě těchto fyzických vjemů ale existují i podněty zcela verbální, které na mě mají naprosto molitanoidní účinek. Ovšem zatímco molitanu se snažím vyhýbat jako čert kříži, některým slovům se tak snadno vyhnout nejde. Následující (průběžně doplňovaný) výčet berte proto jako jakési varování: pokud v konverzaci se mnou zazní, nedivte se mému rozmrzelému výrazu.

1. Zdrobněliny. Přiznávám, je to mé trauma z dětství. Konkrétně
z mateřské školky Sluníčko, kde se dítě bez konexí nemohlo dostat do posledního, předškolního oddělení, takže jsem musela tvrdnout ve
2. oddělení, přestože jsem oproti ostatním byla poněkud napřed - uměla jsem číst, psát i počítat, jen podstatu vyjmenovaných slov jsem ještě úplně nechápala a myslela, že slovo princezna by mohlo mít něco společného se vzorem „hrad“, prostě mi to pasovalo... Při jedné aktivitě, kdy jsme měli popsat, co je na obrázku, jsem se já aktivní blbec přihlásila s tím, že „Pes leží u boudy.“, což ale bylo vyhodnoceno jako nesprávná odpověď, protože „Pejsek spinká u boudičky.“ Od té doby nemám zdrobněliny v oblibě, a to ani u vlastních jmen. Je už jasné, že Lucie Bílá nikdy nebude mou favoritkou?

2. Mlsat. U tohoto slova si vždycky představím medvěda, který v lese objevil včely a teď oblizuje plástev, až mu med kape od tlamy. Tohoto spojení se bohužel neumím zbavit, a proto představa, jak něco mlsám, mi fakt nahání hrůzu. Sladkosti jím, to jo, ale mlsat? Nikdy!

3. Pohoda. Velmi aktuální teď na konci roku, kdy se floskule
o vánoční pohodě objevuje na každém rohu. Co to je? Jak to vypadá? Jak ji člověk pozná? A když mi ji někdo přeje, nedělá si ze mně náhodou srandu?

4. Čauky. Pa (s variantou Pa pa). Když mě takhle někdo pozdraví nebo se se mnou rozloučí, mám pocit, že mě považuje za idiota.

5. Příjemný. Podobná kategorie jako pohoda. Když o něčem slyším, že to je příjemné, hned si k tomu doplním ...a osvěžující, což bylo oblíbené slovní spojení mé bývalé kolegyně, jímž se hodnotilo cokoli, co se dalo pozřít v letním parnu.

6. Obžerství. Nepříjemný pocit ve mně vyvolává nejen slovní kmen -žer-, ale i situace, kdy někdo nazývá obžerstvím například rodinnou oslavu a při tom na vás spiklenecky mrká.

Letos jsem ty obligátní otázky: „Co ti mám dát k narozeninám?“ a „Co chceš k vánocům?“ vyřešila jednoduše: chci sedačku v kině Světozor! Jen ta pouhá představa, že se stanu adoptivním rodičem čehokoli v kině, mě neuvěřitelně lákala.

A tak jsem na konci listopadu dostala certifikát potvrzující mé rodičovství na pět let, deset volňásků a pozvánku na benefiční večer na rozloučenou se starým Světozorem. V tom novém, zrekonstruovaném, bude ta moje sedačka a na ní cedulka s mým jménem... Jména hloupých na všech sloupích, řekla by moje matka, ale což.

Oděna do reprezentativní košilely od Calvina Kleina - ve Světozoru jsou jí hodni! – jsem dorazila na večírek, který začal slibně: slivovicí na přivítanou a perníkovým srdíčkem Světozor. Po dalším drinku, tentokrát
z baru, jež tento den naléval zadarmo, bylo jasné, že večer to bude velmi veselý. Ukázalo se to již při mé návštěvě toalety, kde jsem potkala Helenu Třeštíkovou a musela se jí nutně svěřit se svou náklonností k jejím dokumentům Být Romem a Být Romkou. Paní Třeštíková byla milá, dokonce se zmínila, že uvažuje o pokračování Být Romem, a zeptala se mě, jestli to je dobrý nápad. Všechny příznivkyně (v zájmu zachování rovných příležitostí i příznivci) Vojty Lavičky tuší mou odpověď: ANO! ANO! A ještě jednou ANO!

Z hlavního programu jsem bohužel zažila jen fragment. Bylo pondělí a druhý den se šlo do práce, navíc vlaky do mého sklářsko-lázeňského městečka taky nejezdí tak často, jak by se mi líbilo. Před vstupem do sálu jsem dostala lístek do tomboly a hlasovací zařízení, kterým se vybíral rozlučkový film. Sice mi bylo jasné, že ho nemám šanci vidět, ale svědomitě jsem volila a báječně se bavila při přehrávání klíčových scén
z filmů v podání Buchet a loutek. Pan Jů Novák z Kinoautomatu a Bob a Bobek jako synové Josefa a Marie
z Života Briana (pozdějšího vítěze hlasování) byli opravdu nezapomenutelní. To už ale bylo po deváté a zbýval čas jen na jeden rychlý drink, smutné konstatování či spíše povzdechnutí, že nejspíš zvyšuji věkový průměr hostů, a krátké intermezzo s Helenou Třeštíkovou cestou domů (omlouvám se, paní režisérko!).

Tož tak jsem zavírala kino Světozor. Sice jsem přišla o film, tombolu i tričko Světozor, ale to neva. Ráda jsem se stala součástí historie kina a těším se už na únor, na nový, krásný Světozor, na svou adoptivní sedačku a na FILMY!

Za všechno může Patti Smith. Kdybych na její stránce http://www.pattismith.net/ neobjevila odkaz na MySpace, v životě by mě nenapadlo založit si tam svou stránku. Ale touha stát se kamarádkou Patti (ach!) byla silnější a já jsem se záhy ocitla v dosud netušeném světě. Zároveň se tím vyřešily i případné starosti, co
s volným časem, protože MySpace je – alespoň v začátcích - jeho požírač.

Zaprvé musíte vyřešit design své stránky. Tedy nemusíte, ale jestli jste individualista a do jisté míry perfekcionista jako já, skončíte
u toho, že i předdefinovanou šablonu si začnete upravovat k obrazu svému, což znamená, že začnete pronikat do tajů HTML. Potom si začnete vytvářet profil a dáte si na něm záležet, protože koneckonců tak vás budou ostatní vnímat. Jestliže se říká, že při osobním setkání si o druhém člověku uděláte obrázek do třiceti vteřin, na internetu stačí jedno kliknutí... A pak přichází fáze hledání kamarádů, posílání žádostí o autorizaci a čekání, kdo vás vyslyší.

Ovšem stojí to za to, věřte mi. Za těch šest měsíců, co mám účet na MySpace, jsem si neuvěřitelně rozšířila hudební obzory (pro propagaci „menších“ projektů je MySpace přímo ideální), mými kamarády se staly osoby mediálně známé i neznámé, našla jsem spolužáka z vysoké, náhodou jsem narazila na osobu, jejíž blog se mi pár hodin předtím líbil na iDnes, objevila jsem pár talentovaných výtvarníků... Prostě jsem se přesvědčila, že svět je skutečně malý. A některé z mých virtuálních přátel jsem viděla i naživo:

Patti Smith, moje první virtuální kamarádka. Tady je 28. května 2007 v pařížské Olympii. Fotka sice není moje, ale přibližně
z této vzdálenosti jsem Patti viděla i já.

Gipsy.cz. Na autorizaci jsem čekala skoro měsíc, ale pak ta radost!

Blue Effect. Jedno z největších překvapení – o autorizaci mě požádali ONI. Nebýt MySpace, o jejich koncertě v Kutné Hoře bych nevěděla a to by byla velká škoda.

Gogol Bordello. Na pražském koncertě byl i Gipsy, tak to bylo 2 v 1. Vlastně 3 v 1, protože na koncert přiletěla i

Broken Robot. Potěšila mě, že mou výše uvedenou fotku Gogol Bordello měla asi dva dny na svém profilu.

Pokračování příště...

Na počátku mého bádání stála tato fotografie mého dědečka. Už drahně let mi visí nad stolem; nevím, čím to je, ale pokaždé, když se na ni podívám, začnou mi cukat koutky úst. Dědeček je prostě ťuťan.

Ovšem teprve nedávno jsem si uvědomila, že o něm vlastně nic nevím. Zemřel, když bylo mojí mámě půl roku, a tak historky, které mi o něm vyprávěla, znala i ona jen zprostředkovaně. Léty se z mého dědečka stala taková mýtická postava. Šofér autobusu, velmi společenský, všemi oblíben, s babičkou začal chodit v jejích šestnácti letech, po osmi letech se vzali, po dalších osmi se narodila moje máma a pak za nesmírně blbých okolností zemřel. Fotky jeho mytičnost jen podtrhují. Na všech je plus mínus třicátník s jemně exotických vzhledem (když ho hledám na skupinovém fotu, vždycky pátrám po nejtmavším obličeji), smysl pro humor dokládají naaranžované kompozice s pivem a jiným alkoholem, tu je na rybách, tu na fotbale, tu v autobusácké uniformě, no švihák!

Také se tradovalo, že rodina mého dědečka z matčiny strany má původ v Rakousku a že si německé jméno nechali ve 30. letech
20. století mírně počeštit, aby nebyli považováni za Němce a nemuseli do německé armády.

Ale jak zjistit, co je vlastně pravda? Všichni pamětníci jsou po smrti a jediné, co mi zbylo, je bedna fotografií a dokumentů. Počkat – dokumentů? No jo, dokumentů! A tak se ze mně stal v neděli
18. listopadu genealog-amatér.

Říká se, že málokdo v dnešní době zná informace o svém příbuzenstvu dál než k prarodičům. V mém případě i to je poměrně úspěch, protože všichni mí prarodiče se narodili počátkem 20. století a každá předcházející generace znamená výlet do 19. století.

Bezkonkurenčně nejslibnější informace jsem objevila na křestním listě výše uvedeného dědečka, kde jsou zmíněna i jména jeho prarodičů, tedy mého prapradědečka a praprababičky včetně adres. Má rakouská větev! Nadšení poněkud opadlo, když jsem při googlování zjistila, že najít vesnice, odkud pocházeli, nebude dvakrát jednoduché, protože kněz si se jmény obcí moc hlavu nedělal. Nakonec stačilo několik pravopisných variant a první mýtus
o našem rodě padl. Kdepak rakouská větev... Oba pocházeli ze Šumavy, praprababička Marie ze zaniklé vesnice Elendbachl na Vimpersku, česky Polka (potok protékající vsí totiž dělil vimperské panství na polovinu), ale německý název byl asi užívanější, protože tam podle dobových záznamů bydleli jen tři Češi a asi 170 Němců, prapradědeček Adolf zase z Glöckelbergu, což je česky Zvonková a je to na dnešních hranicích s Rakouskem. Jen mi vrtalo hlavou, jak je možné, že se jejich syn sklář usadil ve středních Čechách, a manželku si přitom přivedl z Drahotuš (dnes součást Hranic na Moravě)? Přijatelné vysvětlení jsem našla na stránkách http://www.gloeckelberg.at/, které podrobně mapují vznik, život a zánik Zvonkové. Zvonková se totiž skládala z několika obcí či usedlostí a v jedné z nich byla i sklářská huť, které se ale ke konci 19. století moc valně nedařilo, až její osud na nějakou dobu zpečetil požár v roce 1894. Takže je docela dobře možné, že se milý Alois sebral a vyrazil do světa za prací, cestou se dostal do Drahotuš a pak i s manželkou Marií zakotvil v našem sklářském městě.

Jak to bylo s tím počeštěním příjmení se mi zatím vypátrat nepodařilo. Je ale fakt, že způsob psaní se dokument od dokumentu liší, a začínám mít podezření, jestli za tím počeštěním náhodou nestojí nějaký kněz či farář. Oni to jsou totiž pěkní ptáčkové, ti sluhové Boží. Můj otec by o tom mohl vyprávět! Měl se jmenovat po svém strýci -mír, ale kněz špatně slyšel a pokřtil ho -mil a tu samou příponu napsal do křestního listu i u strýce-kmotra. Jen mě poněkud mate, že na parte mého dědečka z otcovy strany je tento strýc psán
-mír, ale na jeho vlastním parte stojí -mil.

Jo, a na závěr jeden úsměvný poznatek: kdybych se byla bývala ve škole špatně učila, nemohl by mi ani jeden z rodičů nic vytýkat, protože moje matka maturovala za dvanáct a můj otec za deset. A to se prosím dozvídám až teď...!

Recept na to, jak propadnout závislosti na kabelkách Kate Spade.

1. Kupte si obrázkový časopis s reportáží o nakupování v New Yorku, kde budou vyobrazeny i kabelky Kate Spade.

2. Vtlučte si do hlavy, že jste už velká holka a bylo by dobré mít pěknou tašku.

3. Buďte hnusná individualistka a nechtějte to, co se dá běžně koupit u nás. Ideální je něco, co má jediný obchod v Evropě, a to ještě v Dublinu. Třeba KS.

4. Propadněte kouzlu eBay. Sice zjistíte, že KS je v Americe velmi oblíbená značka, a tudíž také hojně kopírovaná a napodobovaná, ale zase vás to přinutí zvýšit si v této oblasti kvalifikaci. Najděte si stránku http://www.ihatecounterfeitbags.info/, důkladně ji nastudujte, srovnávejte fotografie v aukcích s originály, dokud nebudete přepočítávat stehy a zkoumat rozestupy písmenek na značce „Kate Spade New York“.

5. Rozechvěle přihoďte v první aukci. Možná napoprvé nevyhrajete, ale pořád je tu druhá šance...Tu si rozhodně nenechte vzít.

6. Zažádejte o členství ve fanklubu Kate Spade na eBay. Zjistíte, že vaše první taška Kate Spade nutně potřebuje sourozence. Myslím tím množné číslo!

7. A když už máte sbírku kabelek KS, byla by škoda nepořídit si i pár doplňků: peněženku, diář, pouzdro na vizitky, brýle..

8. Po úspěšném splnění výše uvedených bodů to u vás může vypadat asi takhle:

batoh, kolekce Peacoat, rok 1994 nebo 1995

Dottie, kolekce Park Stripe, jaro 2001

kolekce Monogram Canvas, jaro 2001

Lucia, kolekce Hanover Corduroy, podzim 2002

Mia, kolekce Thompson Street, podzim 2002

Pam, kolekce Georgetown, jaro 2004

Aubrey, kolekce Chelsea Fleur, jaro 2004

taška přes rameno, kolekce Quilted Nylon, jaro 2004 (nebo podzim 2003)

Maddie, kolekce Quilted Nylon, jaro 2004 (nebo podzim 2003)

kolekce Mayflower, podzim 2004

diář a pouzdro na vizitky, kolekce Katy Leather; peněženka Taryn, kolekce Jane Leather; sluneční brýle Janeys

P.S. A nezapomeňte, i Marc Jacobs dělá skvělé tašky! :-)

Čím jsem starší, tím víc mě na mých cestách místo muzeí a památek zajímá místní jídlo, ať už tradiční nebo prostě něco neobvyklého. Vše se snažím i fotograficky zadokumentovávat, což není vždycky jednoduché, hlavně když člověk nechce působit jako ten nejprofláklejší turista. Tady je pár úlovků:

Paříž. Crème brûlée podávaný v kavárně Deux Moulins, kde pracovala Amélie Poulainová.

Paříž. Vepřové na švestkách s bramborovou kaší v restuaraci Vin des Pyrénées, rue Bautreillis 25, nedaleko domu, v němž zemřel Jim Morrison. V restauraci prý povečeřel i v předvečer své smrti.

Paříž. Údajně nejlepší falafel ve městě z podniku L’As du Falafel
v rue des Rosiers. Neskutečně flirtující prodavači.

Paříž. Slaná palačinka v Créperie Suzette v rue des Francs
Bourgeois 24.

Londýn. Indické sladkosti koupené v Brick Lane (zadokumentováno až po spravedlivém rozdělení na třetiny a téměř naprosté konzumaci jednoho druhu).

Londýn. Anglická vařená snídaně. Za zvláštní povšimnutí stojí vejce natvrdo, válející se i se skořápkou ve fazolích.

Ostřihom. Maková panenka. Pardon, maková zmrzlina.

Prague Food Festival. Steak z anguse, Radisson SAS.

Prague Food Festival. Mladý kohoutek na Pinot vinné omáčce
s čerstvými hrozny a pasírovaným pórkovým bramborem, Francouzská restaurace, Obecní dům.

Prague Food Festival. Rizoto s černými lanýži a šalotkovou omáčkou, Square.

Sicílie. Grilovaný mečoun s grilovanou zeleninou z Palerma.

Sicílie. Místní fast food, vlevo sicilská specialita arancine.

Sicílie. Typický sicilský dezert cassata, neskutečně sladký!

Srbsko. Ať už to vypadá, jak chce, je to burek se sýrem z Bujanovac. Nekonzumovat na ulici, pokud se nechcete společensky znemožnit!

Srbsko. Čevaby a džigerica (kuřecí játra ve slanině) z restaurace Morava ve Vranje.

Srbsko. Pljeskavica aneb srbský hamburger z bufáče ve Vranje.

Makedonie. Makedonský salát a grilovaná paprika plněná sýrem
z restaurace Makedonský dům ve Skopje.

Makedonie. Zapečené maso s opečenými brambory z restuarace Makedonský dům ve Skopje.

Víte, pane doktore, já myslím, že jsem v podstatě normální. Možná mám takový malý problém, ale opravdu jen malý. Vždyť každý má nějakou tu závislost, ne? Peníze, moc, drogy, nakupování; to ta moje je úplná prkotina.

U mě to všechno začalo 3. června 2007 v Poděbradech. To byl ten týden, jak jsem byla v Paříži na koncertě Patti Smith a myslela si, že ten zážitek už nikdy nic nepřekoná. Má milovaná Patti Smith a navíc
v Olympii, prostě bomba. Ale pak přišla ta neděle, kdy u nás měli od sedmi hrát Gipsy.cz. Pořád jsem nevěděla, jestli jít nebo ne, byla jsem sice zvědavá, ale zároveň se mi nechtělo do toho nečasu venku a navíc jsem pořád bojovala s rýmou z Paříže. Pak jsem se za deset sedm rozhodla jít. Asi jsem to neměla dělat, vyhnula bych se tomu mému malému problému, ale co naděláte. Prostě mě naprosto dostali a cože? Patti Smith? Olympie? Co to je? Od teď jenom Gipsy.cz!

Pak jsem si řekla, že bych je chtěla vidět ještě jednou, koneckonců ten první koncert mohl být jenom výjimečně povedený...Tak jsem jela do Ostravy. Ano, slyšíte dobře, pane doktore, až do Ostravy. To bylo 12. července, byl to čtvrtek a musela jsem si kvůli tomu vzít dovolenou. No, a zase se jim to povedlo. Koneckonců mám tady
s sebou fotku, jak si mě tam jeden fotograf vyfotil, vidíte ten blažený výraz? Jen si to pěkně zapište!

V srpnu, devátého to bylo, jsem přemluvila boyfrienda, že bychom mohli jet na výlet do Plzně, do pivovaru. Podívat se tam, dát si něco dobrého na Spilce a pak jít na koncert. Na Gipsy.cz, samozřejmě. Boyfriend je sice moc nemusí, ale má rád mě a taky plzeňský, a tak jsme jeli. Koncert? Parádní, jak jinak. A boyfriend? Ráno si pobrukoval Romano Hip Hop.

Asi za dva týdny, tuším že 28., představovali Gipsy.cz na Smíchovské pláži svůj nový klip. Vzala jsem s sebou kamarádku Radku, ještě je naznala a fakt se dobře bavila. Že ať se jí prý ozvu, až bude v Praze zase něco podobného.

S další kamarádkou Katkou jsme jely 23. září do Mělníka na vinobraní, tam taky hráli. Takže teď mají dalšího příznivce.

Na konci října mi poslala kamarádka Martina z Brna SMS, jestli prý nechci přijet, že na Flédě bude dvacátého sedmého Django fest a budou tam i Gipsy.cz. Tož jsem tedy jela, sice je to trochu z ruky, ale závislost je holt závislost, víte, pane doktore? I Martina se skvěle bavila a určitě by litovala, kdyby na tuhle akci nešla!

Hned další sobotu hráli Gipsy.cz v Kolíně, mém rodném městě. Vzala jsem s sebou svou nejlepší kamarádku, která je ještě neviděla a mé závislosti se do té doby jen usmívala. Navíc Kolín je také její rodné město, tak o důvod víc, proč tam spolu jít, ne? Myslím, pane doktore, že se u vás také brzy ukáže.

Lucerna Music Bar, 6. listopadu. podruhé na koncertě s Katkou.

A proč že na ně pořád chodím? Říkala jsem si, že na ně budu chodit, dokud nezahrají špatně. Pak si dám utrum. Jenže to se zatím nestalo, tak co mám dělat, pane doktore?

inspiromat banalit

O mně

Facebook

Archiv

Rádi jste si přečetli