Krajkový svetr jsem si naposledy upletla někdy v šestnácti na gymplu - hlavně proto, že mi mé okolí tvrdilo, že "dírkový vzor" je úplně jiný level pletení a znak mistrovství. Takže jsem měla krajkový svetr se spadlými rameny v pastelově-duhovém provedení z nějaké umělotiny s podílem mohéru (ano, bylo to chlupaté). Není divu, že s prozřením (ne, není to krásné a podle návodu to uplete i vopice) můj vztah ke krajce ochladl a i v dnešní době je spíše zdrženlivý.
Jedním ze sympatických rysů pletení je jeho vratnost. Udělali jste ve vzoru chybu? Vypáře se to. Zvolené barvy vás iritují? Vypářete to. Ten svetr je nějaký velký? Vypářete ho. (Samozřejmě to neplatí pro nevratné techniky typu steekování, kdy se úplet rozstřihne. Tam nepomůže už ani svěcená voda.)
Není to tak dávno, co jsem SI upletla deku, aby mi nebyla zima, když do noci pletu a dívám se při tom na detektivní seriály. Dopadlo to tak, že si deku přivlastnila kočka a dneska mi pouze milostivě dovolí zašít na dece díry, které do ní vytvoří svými drápky. Což znamená, že potřebuju novou deku. A tak jsem SI ušila quilt.
