inspiromat banalit

Není snad vhodnější téma na blog zveřejněný v první letní den než pletený vlněný svetr. Protože kdy jindy se připravit na podzim a zimu než v následujících týdnech?

Tento propínací svetr je rozhodně můj majstrštyk několika posledních měsíců (vzápětí vysvětlím proč). Poprvé jsem ho zahlédla loni na podzim na Twitteru, když ho měla na sobě majitelka obchodu s vlnou baa ram ewe, a byla to láska na první pohled. Ke svetru, ne k jeho nositelce. 

Až někdy začátkem tohoto roku se objevily informace, že svetr navrhla Ann Kingstone a je součástí kolekce Bespoke, která má oslavit nadcházející Tour de France, která shodou okolností začíná letos v Yorkshiru (bláznivý svět, což? Tour de France začíná v Anglii!), kde má svou základnu právě baa ram ewe. Všechny modely z kolekce jsou inspirovány jízdními koly a cyklistikou obecně.

Ha, je to jasný. Kola, cyklisti - je to zkrátka svetr pro děvče z Polabí!

Normálně si nekupuji knihy s návody na pletení nebo šití, mám raději návody v elektronické podobě, které si mohu stáhnout do Kindlu a mít je vždy po ruce, ale tady nebylo zbytí. Knihu se svým svetrem jsem si předobjednala a přemýšlela, z čeho ho vlastně upletu.

Původní svetr byl upletený ze slabého tvídu od firmy Rowan v poměrně dost divoké barevné kombinaci. Nebudu zastírat, že ty barvy se mi moc nelíbily a ani se mi nechtělo utrácet opravdu hodně peněz za nový materiál. V zásobách jsem našla klubíčko přírodní bílé shetlandské vlny a ještě slabou islandskou vlnu Einband v růžové, oranžové a tmavě modré a bylo vymalováno.
Při pletení tohoto svetru, respektive při jeho dokončování, jsem zažila velkou premiéru. Poprvé v životě jsem použila tzv. steeking. Český ekvivalent neznám, vlastně ani nevím, jestli se tady vůbec tato technika používá. Ve Skandinávii a na Shetlandách se propínací svetry vyrábějí totiž tak, že se svetr uplete v jednom kusu (ať už odspoda nebo od krku), následně se úplet uprostřed předního dílu zpevní obháčkováním nebo prošitím odshora dolů ve dvou řadách a pak se mezi těmito dvěma řadami rozstřihne. Do délce se naberou oka a uplete se zapínání. Rozstřižené okraje se mohou začistit a přišít k předním dílům nebo se s nimi neudělá vůbec nic a nechají se jen lehce zplstnatět při praní.

Je třeba zdůraznit, že tato metoda nejlépe funguje s vlnou, která není v úpravě superwash ani jakkoli hladká a kluzká (jako třeba alpaka nebo angora). Pokud se vám při pletení stane, že vám uteče očko a vy ho pak honíte o deset řad níž, není podobný materiál rozhodně pro rozstřižení vhodný. Když naopak očko sklouzne z jehlice, ale nevypáře se, je úspěch steeking zaručen.

Metoda to je naprosto jednoduchá, ale provést ji, to je už věc druhá! I když jsem si předtím přečetla o steeks první poslední, důkladně prozkoumala obrázky, zvažovala, jestli prošít, nebo obháčkovat, a všechno mi bylo naprosto jasné, ve chvíli, kdy jsem stála nad svetrem s nůžkami, měla jsem pocit, že budu snad potřebovat panáka na kuráž. Protože přece od mala vím, že pletení a stříhání k sobě ne-pat-ří! 

Musím ale říct, že tento způsob pletení propínacího svetru je dost návykový (možná za to můžou ty endorfiny), a jsem zvědavá, kdy si ho zase zopáknu. Něco se mi už začíná rýsovat v hlavě...

Sledujete už Inspiromat banalit na Facebooku?

Custard je jedním z anglických slov, pro které se hodně obtížně hledá český ekvivalent. V zásadě to je pudink. Zapomeňte ovšem na tu podobu, v jaké ho známe dnes: škrob, který se uvaří v  oslazeném mléce. Vše dokonale aromatizováno, prifarbeno.

Custard je pudink, jak se vařil postaru. Ze žloutků a smetany. Díky nim je tento pudink hutný a sytý a netřepe se jako jeho jmenovec z papírového pytlíku.

Custard mívá různé konzistence. Když se při přípravě vynechá smetana a postaví se jen na mléku a žloutcích, vznikne tekutější krém připomínající naše šodó. Naopak když se namíchají žloutky a celá vejce, drží vše lépe dohromady a vzniklý krém poslouží jako náplň do moučníků. Jako třeba u tohoto koláče.

Podobné recepty mám ráda, protože poskytují velký prostor pro improvizaci. Custard se dá dochutit vanilkou, ovoce může být jakékoli sezónní (proč ne třeba maliny nebo borůvky?) a kdo chce, může použít praktickou vychytávku a korpus ještě před naplněním potřít rozehřátou čokoládou a nechat ji ztuhnout. Pak nehrozí, že by se korpus rozmáčel od krému.

Jenže jestli to u vás bude stejné jako u nás, podobnými starostmi si hlavu lámat nebudete - koláč byl snad za hodinu pryč.

Korpus (recept Yotama Ottolenghiho):
330 g hladké mouky
100 g cukru
citronová kůra
špetka soli
180 g másla
1 žloutek
2 lžíce studené vody

Do mísy dejte mouku, cukr, citronovou kůru, sůl a máslo a promněte rukama zhruba do konzistence drobenky.

Přidejte žloutek a vodu a rychle zpracujte těsto. Podle potřeby přidejte vodu.

Vytvarujte do válečku, zabalte do potravinové fólie a dejte do lednice vychladit.
Poté těstem vyložte formu. Aby korpus neztratil při pečení tvar, je třeba ho zatížit: do formy vložte pečicí papír a na něj nasypte zcela obyčejné fazole.

Pečte na 150° C 30-40 minut.

Těsto stačilo na jeden koláč o průměru 30 cm a jednu tartaletku.

Pudink:
400 ml mléka
200 ml smetany
2 celá vejce
3 žloutky
8 lžic cukru
2 lžíce škrobu
(vanilka)

Do rendlíku nalijte mléko, smetanu a přisypte cukr a dejte ohřát na mírný plamen. (Kdo chce vanilkovou příchuť, přidá také vanilku.)

Mezitím v misce důkladně promíchejte vejce, žloutky a škrob. Žádné hrudky! Následně do této směsi přilijte trochu právě ohřátého mléka se smetanou, rychle prošlehejte a vše nalijte zpět do rendlíku s mlékem.

Snižte plamen/teplotu a poctivě míchejte do úplného zhoustnutí. (Pokud pudink nepoužijete okamžitě, přetáhněte přes rendlík potravinovou fólii - zabráníte tak vzniku škraloupu.)

Pudink nalijte do formy, na povrch naskládejte ovoce a nechte alespoň hodinu vychladnout.

Víte, že je Inspiromat banalit na Facebooku?

Jestli jste si mysleli, že se budu po minulém příspěvku vznášet na obláčku éterična a ezoterična, vrátím se dnes zpátky na zem. Upečeme si bůček.

Vzhledem k panujícím teplotám si asi poklepete na čelo. Teď bůček??? No jo, holt jsem poněkud ve skluzu - tenhle recept jsme měli na Velikonoce. Obdivuju všechny, kdo dokáží dávat věci na blog takřka v reálném čase. Já když se pochlapím, tak alespoň ten samý víkend stáhnu fotky do počítače, dalších několik týdnů se nutím do editace, a když dojde na samotný příspěvek, musím hodně vzpomínat, co za recept to bylo.

Ale teď zpátky k bůčku.

Léta letoucí jsem měla bůček na černé listině. Pečený králík s bůčkem (to aby ten králík nebyl tak suchý) patřil za mého dětství k nejběžnějším nedělním jídlům. Bohužel taky k nejodpudivějším. Hnusný, mastný, blé. Dodneška tu kombinaci pečené maso + knedlíky + zelí nesnáším a dobrovolně si ji neuvařím. (Podobně to mám třeba i s vývarovými polévkami. Když v polévce plavou nudle, dělá se mi zle. Takže teď je jasné, že mám hodně velký problém při slavnostních rodinných obědech, kde se přesně tato jídla servírují. Dávám si pidi porce, abych neurazila, a pak hlady šilhám...)

Řeknu vám, nebylo to špatné. Pečením na vysokou teplotu se z bůčku dostal tuk a díky dalšímu pobytu v troubě na nižší teploty zůstalo maso měkké a šťavnaté. Podle návodu v kuchařce jsem udělala i jakési chutney ze švestek (původně měly být červené blumy), zázvoru a rebarbory jako přílohu, která masu dodala pikantní nakyslou chuť. Tato úprava je opravdu na hony vzdálená umaštěné české klasice s knedlíkem a zelím a není vyloučeno, že se k ní zase někdy po čase vrátím. 

A vám doporučuji vyzkoušet!

1 nahrubo nasekaný svazek tymiánu 

1 nahrubo nasekaný svazek rozmarýnu

1 česnek

150 ml olivového oleje

2-3 kg bůčku

1 láhev bílého vína

mořská sůl

pepř

Předehřejte troubu na 250°C.

Bylinky, česnek a olivový olej rozmixujte na kaši.

Bůček položte kůží dolů do pekáče a posypte solí a pepřem. Povrch potřete směsí bylinek a přitlačte do masa.

Otočte bůček kůží navrch a posypte solí. Pečte 1 hodinu.

Jakmile kůže mírně popraská, snižte teplotu na 170° C a přilijte víno. Pečte další hodinu. Pokud se bůček začne připalovat, přikryjte ho alobalem.

Poté snižte teplotu na 110° C a pečte další hodinu, dokud kůže zcela nepopraská.

Vyjměte z trouby a ostrým nožem nařežte podle žeber na porce.

Doporučuji podávat s omáčkou z červených blum, zázvoru a rebarbory. Návod je v Ottolenghiho kuchařce, ale kdo zvládne uvařit marmeládu, dokáže i tuto omáčku!

5 červených blum (přibližně 240g), vypeckovaných a nkrájených na čtvrtiny
1 červená chilli paprička, rozpůlená a zbavená semínek
2 celé skořice
1 badyán
100 ml octa z červeného vína
200 g cukru
4 řapíky rebarbory (asi 200g), nakrájené na třícentimetorvé kousky
kousek čerstvého zázvoru, oloupaného, nakrájeného na slabé plátky a následně na jenmé proužky

Jelikož se jednalo o experiment, bylo použito jen poloviční množství masa a dalších ingrediencí.

Víte, že je Inspiromat banalit i na Facebooku?