inspiromat banalit

Už dlouho jsem nepekla nic, s čím by se člověk piplal hodiny. Tyto koláčky bez kynutí jsou přesně ten případ. Připravte se na to, že při tvarování jednotlivých koláčků mě budete proklínat (a jestli budete  nedejbože dělat svatební pidivelikost, tak nejspíš dvojnásobně), ale při konzumaci.... ách. Tyto koláčky jsou zkrátka vynikající.

Vzhledem k náročnosti výroby jsou fotky otřesné. Nebyla energie.

Dělala jsem z poloviční dávky, celkem to vyšlo na 100 koláčků průměru 3,5-4 cm. Mohlo by jich být tak 110, ale došla mi povidla. Jak si můžete povšimnout na fotkách, koláčky jsem tvarovala jako buchty a pekla spojem dolů. Také doporučuji dát těsto na chvíli do ledničky a odebírat si jen po částech, které okamžitě zpracujete. Bez uložení do ledničky těsto hrozně lepí.

RECEPT K VYTIŠTĚNÍ

Ze všech přísad vypracujte rychle těsto (můžete do něj přidat pár lžic vody, ať se přísady lépe spojí) a odložte na hodinu do lednice.

Těsto naplňte do formiček a zatížené fazolemi předpečte přibližně 15 minut na 180° C. Nechte vychladnout.

Oloupejte hrušky, rozpulte a  zbavte jadřinců. Do kastrolku dejte vodu, cukr, skořici, trochu vanilky , citrónovou šťávu a hrušky a povařte přibližně půl hodiny (do změknutí hrušek). Po uvaření hrušky vyjměte a nechte vystydnout. Poté je nakrájejte na tenké plátky (doporučuji zcela nedokrojit, ať hruška zůstane vcelku a dá se přenést do formiček).

Umelte mandle a smíchejte s ostatními přísadami do náplně. 

Náplň rozdělte do formiček. Navrch dejte polovinu hrušky.

Pečte na 180° C přibližně 20 minut.

Moje babička byla švadlena. V roce 1928 (to jí bylo dvacet) si  s pomocí své mámy, mé prababičky,  koupila šicí stroj Singer, model 51K26 z roku 1910 za 1650 korun československých. Nebyla to žádná láce - v roce 1928 byl průměrný plat inženýra 1750 korun, lékárníka 1350, učitele 1100 a rolníka 550. Babička si svoji Singrovku koupila na splátky, o čemž svědčí splátková knížka, kterou jsem před pár lety objevila mezi starými fotkami. Proto vím, že babička svůj šicí stroj splatila v lednu 1930 a –

světe div se –

ten stroj máme pořád doma. A pořád šije.
Už odmala mě to k naší Singrovce táhlo. Měla jsem ale přísný zákaz se jí jen dotknout. Ten samý zákaz platil pro látky. Všechny ty vlny a hedvábí ještě po babičce.

Zákaz hrát si se šicím strojem padnul asi v mých třinácti letech, kdy máma u mě v pokoji objevila pod postelí schovanou riflovou sukni s kanýrem, kterou jsem si vlastnoručně ušila. Doslova vlastnoručně. Nejdřív mi tedy máma vynadala, jak jsem si mohla bez dovolení vzít látku, pak se jí mě ale zželelo a posadila mě k Singrovce. Naučila mě, jak se navléká nit, upravuje délka stehu a šlape na pedál (díkybohu za úpravu na elektřinu!). Ukázala mi, kde se stroj promazává, a vysvětlila, že nůžkami na látky se v žádném případě nestříhá papír.
 A já začala šít. V té době jsme měli hodiny šití i ve škole. Měli (nebo spíš měly) jsme se naučit šít sukni. Dva sešité obdélníky, nahoře tunel na gumu. Primitivní. Do školy jsem přinesla svou sukni ušitou podle Burdy. Džínový typ, vzadu do sedla, rozparek, kapsy, džínový zip, zapínání na druk, všechny švy dvojitě proštepované. Soudružka učitelka mě s tím vyhodila, že mám přinést svou sukni do gumy, a ne něco, co mi ušila maminka. To mě smrtelně urazilo, protože moje matka by ušila právě tu sukni z obdélníků a nepárala by se s nějakým štepováním. Ona šila jen proto, že musela – na nekonfekční postavu se nikdy nedalo sehnat nic kloudného.

Mě šití bavilo. Mohla jsem si ušít, co jsem chtěla, z jakékoli látky, jakékoli barvy. Časem jsem začala experimentovat se střihy a dokonce si udělala základní střihy na svou postavu. Objevila jsem kouzlo šikmého střihu a rafinovanost řasení. Šila jsem si všechno: sukně, kalhoty, košile, blůzy, saka, kabáty, šaty. Ušila jsem si velkou večerní róbu z černého sametu na maturitní ples. Ve vlastnoručně ušitých šatech jsem dělala státnice na němčině, na státnicích z angličtiny jsem měla zase svoje kalhoty. Zrovna minulý týden jsem ze skříně vyřadila dvoje hedvábné šaty, které jsem si šila ještě na vysoké. Měla jsem je jedenáct let. (Mimochodem - ty šaty ze státnic na germanistice jsem si šila ve třeťáku na gymplu a pořád je mám v šatníku. )
Postupně jsem ale šít přestala. Na trhu se objevily řetězce, kde šlo koupit oblečení poměrně kvalitní a za málo peněz. Jen jsem zjistila, že si na sebe oblečení neumím koupit. Když je fajn střih, je špatná barva, když sedí barva, je vypracování hrůza. Nebo je hnusnej materiál.

Teď jsem si řekla, že je na čase se k šití vrátit. Potřebuju odpočívat, vyčistit si hlavu od práce, od toho všeho překládání a čtení. Napadlo mě, jestli není ta správná doba pořídit si moderní šicí stroj. Singrovka je skvělá, hotový tank, není materiál, který by neprošila, ale přece jen má jenom jeden steh. Už mě nebaví trávit hodiny začišťováním švů a vyšíváním dírek. A taky je na Singrovce už vytahaný klínový řemen, potřebuje vyměnit. To je znamení.

Poslední dva týdny jsem strávila na internetu vybíráním nového stroje. Bez úspěchu. Je to jako s kompaktními fotoaparáty: na trhu se objevují novinky, které mají pořád víc a víc megapixelů, předefinovaných programů a hejblat a kejklat, ale ten čip stojí pořád... za nic. Šicí stroje jsou nemlich to samé. Mají zákazníka ohromit množstvím stehových kombinací, vyšívacích programů a množstvím abeced, ale aby byl na trhu cenově dostupný silný stroj, který bude důkladně vyrobený z kvalitního materiálu, to ne. Možná je chyba ve mně, že mám někde v podvědomí zasunuto, že stroj si člověk kupuje na celý život. Ale výrobci na nějaký „celý život“ už dávno nehrají. Dokonce i Singer se dneska vyrábí v Číně a patří mezi vůbec nejhorší stroje.

Musím ten svůj výběr úplně přehodnotit. Vybrat stroj, který bude třeba i po dvou letech šít pořád stejně kvalitně jako na začátku.

A taky se musím podívat po tom klínovém řemeni do Singrovky.

Vždycky jsem si myslela, že pišingr je cosi jako piškot. 

Z omylu mě vyvedla kamarádka, která Pischingrův dort zbožňuje. I vysvětlila mi, že pišingr se dělá z oplatek a čokoládového krému - v zásadě chutná podobně jako dort z tatranek.

Když si ho asi před dvěma lety nechala udělat k narozeninám, nabídla mi ho se slovy: "Dám ti k tomu nůž?". Ona je totiž s pišingrem taková potíž, že když se nechá uležet až moc, vafle pod vlivem krému změknou a stane se z nich celistvá pružná hmota, kterou horko těžko ukousnete. Pak se celkem šikne steakový nůž a vidlička. 

Pamatujte na to.

Pišingr doporučuji pouze těm, kdo opravdu milují čokoládu. Nevím, jestli to je tím, že jsem  skoro celé prázdniny nepekla a omezila sladké, ale pišingr mi přišel tentokrát takřka nepoživatelný. Stěží jsem snědla polovinu zobrazené porce.  (Zato Kocourek snědl čtyři kousky a nestěžoval si.)

RECEPT K VYTIŠTĚNÍ

Celer, jablka, ořechy a kuřecí maso smíchejte, přidejte jogurt a dochuťte citronovou šťávou, solí a pepřem. Podávejte na listu salátu.