inspiromat banalit

Věděla jsem, že toto téma rozhodně nafotím někde kolem O2 Areny, kde hraje své domácí zápasy HC Slavia Praha. Původní představa byla, že bych mohla třeba fotit v metru, když se bude v natřískaném vlaku někdo ve fanouškovském dresu opírat o dveře. Jenže to není jen tak. Nejlepším místem pro tenhle záměr by byla asi Palmovka, kde je nástupiště otevřené, bez takových těch  překážejících sloupů. Jednou se mi to skoro povedlo. Jela jsem metrem, pomalu tam nebylo ani hnutí, samí fanoušci. Vystoupila jsem na Palmovce, nachystala si fotoparát a čekala na další soupravu. Přijela. Poloprázdná. Minimum fanoušků. A ani jeden se neopíral o dveře. 

Tak to mi tedy nevyšlo.

Pak jsem jednou šla domů, hala byla už v obležení lidí, ale já neměla odvahu vytáhnout kompakt a udělat pár fotek. Až pak na Českomoravské, potají, navíc proti slunci. Až doma jsem zjistila, že onen fanoušek hlásící se dresem ke svému oblíbenému týmu právě míjel reklamu se sloganem "U nás se nemusíte přizpůsobovat".

Dneska bude Sweettoothday bez nevalného estetického zážitku, protože následující sladkosti se připravují v cukuletu a konzumují se taktéž astronomickou rychlostí - proč se tedy příliš patlat s aranžováním?

Inspiraci po první, tvarohový pohár jsem našla během své služební cesty ve Frankfurtu. Podobný dezert si šlo vzít k obědu v závodní jídelně a já si řekla, že při první příležitosti se pokusím o rekonstrukci. Jen jsem dostatečně rychle nenapatlala první vrstvu tvarohu, což znamenalo, že mi připravená želatina zželírovala už v rendlíku a ve skleničce se nevytvořily úhledné vrstvy. Zkuste si je přimyslet (a odmyslet vzduchové bubliny); snad oceníte alespoň barevnou kombinaci mandarinek a borůvek.

Druhý dezert je prachobyčejný vanilkový pudink posypaný karamelem s ovesnými vločkami. Jednoduchý jak facka, připravený za chviličku - a jestli jste hračička, můžete si v ušetřeném čase složit z rozstříhaného papírového ubrousku origami na ozdobu. Zelené tulipány - jak originelní!

:-D

Slepé rameno Labe v Poděbradech na konci zimy.

Sem by patřila nějaká pořádná óda na Labe. Jen nevím, jestli to dovedu. Vyjádřit, jak je pro mě voda důležitá. Neuvědomovala jsem si, dokud jsem nepoznala Kocourka. Ten úžas v jeho očích, když Labe uviděl poprvé. Nedošlo mi, že někde nemají pořádnou řeku. Třeba v Ostravě. Žiju u Labe celý život a nikdy mi nepřišlo, že to je něco zvláštního. Lodě převážející uhlí do Chvaletic. Očumování plavební komory. Výletní parníky. Potopený výletní parník. Každororoční povodně. Rybníčky a jezírka, co se vytvořily na lukách kolem řeky jako neklamný znak tání sněhu a příchodu jara. Sledování z mostu, jestli je už zaplavená cesta pod zámkem. Jestli už plavou v Polabci. Loďky v ulicích. Řeka. Kanoisti. Cyklostezka. Bruslaři, kolaři, běžci, kočárky. V neděli jak na Václaváku. U nás se nekouká do blba. Člověk jde k Labi, sedne si na lavičku a čučí do vody. Tak tohle všechno je pro mě Labe u nás v Poděbradech.

Názorná ukázka toho, že ne každý pokus je korunován úspěchem.

Čokoládový fondant je taková francouzská bábovička. Velice, velice čokoládová. A pro české hospodyňky, které se špejlí v ruce stojí nad klasickou bábovkou a hlídají jak sup, jestli je už konečně upečeno, zcela nevhodná, protože u této bábovičky je naopak žádoucí, aby střed byl tekutý.

Recept to není nikterak složitý. Pár ingrediencí a pár minut, během kterých člověk šlehá vejce s cukrem, zatímco vedle na sporáku se rozpouští čokoláda. Můj kámen úrazu přišel s formičkami. Žádné vhodné nevlastním, ale napadlo mě použít hrnečky na espresso a fígl s pečením ve vodě.

Těžko říct, co bylo příčinou tohoto čokoládového nezdaru. Jestli nedostatečně vymazané dno, kónický tvar hrnečku nebo snad ono pečení ve vodě? Tak nebo tak, po otočení formičky se vyklopila jen polovina. S potěšením jsem musela konstatovat, že bábovička má po svém obvodu vytvořenou krustu a tekutý střed. Kocourek s potěšením konstatoval, že jíst se to dá.

Jenže jak to teď vyfotit? I vrátila jsem  vrchní polovinu zpátky do hrnečku a zadokumentovala, co se dalo. Příště se poohlédnu po mazanější formičce. Třeba s takovými košíčky na mufiny by to mohlo vyjít. (Plus budu muset koupit nový bílý papír na focení, protože fondant au chocolat na mém současném - zbrusu novém! - nadělal nevratné změny. Grr.)

Word of mouth: zamilovala jsem se do triček od Young Primitive. Po triku Cukr káva limonáda čaj rum bum, které i v konzervativním prostředí banky vyvolalo zájem u žen i mužů, jsem na Code Mode zakoupila triko Thx God It's Friday. Vychytávka: nápis ve tmě světélkuje!

Řezy Míša byly v osmdesátých letech naprostý hit snad ve všech domácnostech. Všechny ženský si v práci opisovaly recept, aby jím mohly ohromit i doma a případně jej šířit po příbuzenstvu. Zkrátka to byla doba, kdy lidi doma pekli a výměna receptů patřila takřka k bontonu.

Moc dobře si pamatuju, jakého výsměchu se po revoluci dostalo pekařům, kteří ve svých krámcích začali řezy Míša nabízet. Pche, kdo by si to kupoval, když se to dá udělat doma?! My chceme ty exotické croissanty a housky sypané sýrem!!!

Neuteklo zas tak moc let a všechno je jinak. Doma peče stále míň lidí a řezy Míša se kupují v pekařství zcela běžně. Ach, ta iluze domácího pečení! :-)