prosince 2008 | inspiromat banalit

Patti Smith jsem poprvé slyšela někdy v prváku druháku na gymplu. To byly ty doby, kdy jsem poslouchala Evropu 2, dneska mi to asi nikdo neuvěří, ale tenkrát tam hráli Nirvanu, Faith No More, Soundgarden, Pearl Jam, prostě to byla ta doba, kdy (z dnešního pohledu) alternativa byla mainstreamem. Do toho se mísily vykopávky, který nikdo z rádia v době jejich největší slávy nemohl slyšet, protože na stanici Praha dávali tak maximálně Jak se máte, Vondrovi?

Takže na Evropě 2 hráli i Patti Smith, sice jen jednu písničku, ale ta se mi moc líbila. Jen bylo blbý, že ji nikdy nehráli celou, byla moc dlouhá, buďto ji moderátor usekl na konci nebo naopak hovořil ještě ve chvíli, kdy písnička už začínala. Já jsem ale vymyslela skvělej trik. Nahrála jsem si obě verze, useklou na konci i na začátku, a pak jsem si z těch dvou verzí udělala jednu celou. Na kazetě. Přechod byl sice slyšet, ale já jsem byla spokojená, protože jsem měla Because the Night od začátku do konce.

Střih do roku 1996. Na jaře mi umřela máma a jsem se z toho nedokázala vyhrabat. Poznala jsem na vlastní kůži, co to je cítit se „numb“. Vůbec jsem si neuměla představit, jak budu moct pokračovat ve studiu na anglistice, když všechno, co čtu, jsou pro mě jen slova na papíře. Nic neznamenají. Neumím je interpretovat, protože mi neříkají ani ň.

Jednoho dne v červenci onoho roku jsme se s kamarádku chystaly na výlet do Prahy. Ráno jsem si pustila Dobré ráno s Českou televizí, zrovna tam běžel klip, černobílej, ta zpěvačka má skvělej hlas... No počkat, to je Patti Smith! Jak se to jmenuje? Summer Cannibals. Aha, asi má novou desku, se po ní můžu v Praze podívat.

Z Prahy jsem se ten den vrátila s kazetou Gone Again. Pustila jsem si ji. Poprvý, podruhý, podesátý, postý. Patti Smith mi mluvila z duše. Přišla taky o blízkou osobu a musela se z toho vyzpívat. Já to neuměla, ale Patti to udělala za mě.

Patti toho udělala mnohem víc. Byla to jediná osoba, která mi dokázala sdělit, že i když přijdete o někoho, koho máte moc a moc rádi, život běží dál. Vy žijete dál, tak koukejte žít co nejlíp.

Je to jednoduchý, co?

Ale proč mi to ksakru neřekl nikdo předtím? Proč jsem musela snášet ty soucitný pohledy a slova, který mě opravdu neuklidnily? Já sama jsem nevěděla, co budu dělat, jak budu studovat ještě další tři roky dvě stě kiláků od domova, bez peněz, se stárnoucím otcem, tak proč se mě na to lidi ptali? Proč nepřišli jako Patti a neřekli: Holka, koukej žít. Koukej studovat. To jsi vždycky chtěla, tak se vybodni na ty kecy a skuhrání svýho okolí.

Patti, ty ani nevíš, co jsi pro mě udělala. Tolikrát jsem ti chtěla za tohle poděkovat. Chodím alespoň na tvý koncerty a děkuju ti v duchu. I v Paříži na autogramiádě jsem ti poděkovala a fakt to nebylo jen za tvůj podpis...

Jo, a Patti, všechno nejlepší k Tvým dnešním narozeninám!

O cizích jazycích a nevyzpytatelnosti lidské paměti.

Na mou osobu a cizí jazyky by šlo aplikovat ono známé přísloví „Devatero řemesel, desátá bída". S výjimkou angličtiny a němčiny, vztah s nimiž jsem stvrdila vysokoškolským studiem a diplomem na ručním papíře, jsem s ostatními jazyky ve fázi jakéhosi flirtu, v některých případech pravda trvajícího už pěkných pár let. Neustále si opakuji, že když bude potřeba, k tomu kterému jazyku se mohu kdykoli vrátit. Ono to v té hlavě někde je, jen otevřít ten správný šuplík. Postupem času ale zjišťuji, že nejenže jsou příslušné šuplíky nějak... prázdnější, ale hlavně že to, co v nich zůstalo, má poněkud obskurní rozměry.

Prostě paměť je mrcha. Alespoň v mém případě to tak je. Ne abych si zapamatovala základní fráze, pomocí kterých bych v případě nouze mohla v cizině přežít: takové to „dobrý den“, „na shledanou“, „jak se máte?“, „mám hlad“, „mám žízeň“, „kolik to stojí?“, „promiňte“, atd. Ne. Já si zapamatuji výrazy, které bývají velice nepraktické, v praxi téměř nevyužitelné, ba dokonce mám pocit, že kdybych tato ojedinělá slova vybafla na rodilého mluvčího dotyčného jazyka, asi by si poklepal na hlavu. Přesto si má paměť tyto výrazy oblíbila, nehodlá se jich zbavit, a kdyby mě někdo vzbudil o půlnoci a zeptal se mě na ně, bezpečně odpovím.

Zde je tedy má soukromá hitparáda nejméně užitečných výrazů, které ne a ne dostat z hlavy.

EWE – anglicky bahnice. Pracně naučená v prvním ročníku anglistiky a nikdy nevyužitá. Jak já se těším na onen okamžik, až budu moci zaperlit a uplatnit svou znalost bahnice v nějakém překladu! Bohužel makroekonomové ani právníci zatím nic v bahnicích nevyjadřují.

MURMELTIER – německy svišť. Zde se naprosto projevila zákeřnost paměti. V době, kdy jsem měla pocit, že němčinu opravdu, ale opravdu zapomínám, a horko těžko jsem vysvětlovala cestu na Václavák jakýmsi německy hovořícím turistům, se mě má tehdejší vedoucí zeptala, jak se řekne německy svišť, a já odpověděla zcela bez zaváhání. Chápete to?

GEHAKT – nizozemsky mleté maso. Pozůstatek nekonečných hraných scének během studia nizozemštiny – téma vaření a nakupování. Nevím proč, ale k večeři jsme neustále „vařili“ cosi, kvůli čemu jsme na trhu museli koupit mleté maso a cibuli...

С Новым годом! - rusky Šťastný nový rok! Když jsem svého času nastoupila na letní brigádu do recepce lázeňského hotelu, kde byla vyžadovaná znalost cizích jazyků, myslela jsem, že omdlím, protože hotel byl plný Rusů a to jediné, na co jsem si z pradávných hodin ruštiny vzpomněla, byla právě tato nepoužitelná fráze.

CACHE-CACHE - francouzsky schovávaná. Vzhledem k tomu, že má schopnost mluvit aktivně francouzsky se již několik let pohybuje na úrovni vět "Pracuji dobře" a "Netančím", připadá mi jako zbytečný luxus, že má paměť umíněně trvá na znalosti právě tohoto výrazu.

LEABHAR – irsky kniha. V tomto případě se nejedná o to nejpodivnější zapamatované slovo, nýbrž o jediné slovo, které jsem si z irštiny zapamatovala. Po pár lekcích z knihy pro samouky vydané v šedesátých letech jsem pochopila, že tudy cesta nepovede. No řekněte, co je to za jazyk, když už někdy ve čtvrté lekci máte překládat věty jako „Kněz má chromého koně“?

KAHEKSA – zní vám to jako zaříkávadlo z Harryho Pottera? Omyl, takto Estonci říkají osmičce. Bůhví, proč jsem si z těch pár předem naučených základních frází zapamatovala právě toto slovo, a čert ví, kdy ho zapomenu.

A co vy? Také máte v hlavě nějaké cizojazyčné fosílie?

Původně publikováno na blogu iDnes.

České dráhy slovy svého mluvčího prohlásily, že důvodem zrušení zákaznické slevy na páteční odpolední Pendolina do Ostravy a pondělní ranní do Prahy je to, že Pendoliny cestuje příliš mnoho lidí. Trochu mi to připomnělo onoho hostinského z Hospody Na Mýtince, který by rád hospodu, ale chodili mu tam lidi... Pro mě z toho vyplývá jediné: Pendolinem v pátek už do Ostravy jezdit nebudu. I když mám humanitní vzdělání, spočítala jsem si, že kdybych jezdila týden co týden, přišly by mě jen místenky ročně na deset tisíc. Jsem humanitní, ale ne blbá.

Od tohoto týdne budu tedy jezdit v pátek rychlíkem nebo EC, které jsou vypravovány v podstatě stejnou dobu kolem čtvrté odpoledne. Sice mě trochu zarazilo, že rychlík je o pár minut rychlejší než EC, selský rozum by předpokládal, že tomu bude naopak, ale u Českých drah není opravdu nic nemožné.

Minulý pátek jsem tedy absolvovala poslední páteční cestu Pendolinem a při té příležitosti jsem udělala pár fotek na památku.

Praha-Holešovice. Poslední páteční Pendolino vypravované z Holešovic. Od neděle jezdí z hlaváku.

První třída. Mé místo je zcela vpravo.

Tak s tímto tvrzením bych si dovolila nesouhlasit! ČD se sice vytahují, že trasu z Prahy do Ostravy je poprvé v historii možné překonat v době kratší než tři hodiny (2 h 59 min), ale jaksi zapomínají dodat, že to měří jen do Svinova. Na ostravské hlavní nádraží se člověk dostane asi za tři hodiny pět minut, tedy o tři minuty rychleji než za minulého grafikonu. Nehledě na to, že kvůli zrušení slev na místenky teď budu muset jezdit rychlíkem nebo EC, tedy o hodinu déle než Pendolinem.

V pátek pršelo, a tak jsem tenhle výhled měla celou cestu.

Z Pendolina se za tmy fotí velice špatně, protože se ve vagónu svítí, a tak vzniklé fotky jsou tisíc a jedna variace na odrazy a odlesky.

Co člověk panečku z okna nezahlédne!

Tak po tomhle se mi fakt stýskat nebude! Ze začátku jsem byla z občerstvení v Pendolinu nadšena, ale takový ten sendvič ze dvou druhů chleba se velice rychle přejí. Občas bývá variace: ciabatta (dost divný, když není zapečená...) nebo celozrnný triangl (nejpoživatelnější ze všech variant). Na své poslední cestě jsem zažila inovaci - maxi fornetti s čokoládovou a jablkovou náplní. Není to špatné, ale pak zase člověk nemá chuť na dezert: croissant, tiramisu nebo piškot s náplní. Na pití jsem si v poslední době dávala vodu a kakao - poprvé jsem ale nepochopila, že si ho člověk musí rozmíchat, tak jsem bez hnutí brvou pila jakousi obarvenou vodu a až na dně jsem narazila na hroudu nerozpuštěného instantního kakaa. :-)

Elektrárna Chvaletice. Celé dětství jsem viděla, jak lodě dovážejí po Labi uhlí do Chvaletic, ale elektrárnu samotnou jsem viděla poprvé až v dospělosti. A teď kolem ní jezdím dvakrát týdně.

Strop Pendolina. Když se člověk nudí, hledá holt náměty na focení všude.

Ostrava-Svinov. Jedno z nejhezčích opravených nádraží, co jsem kdy viděla.

A už se blížíme na hlavní nádraží! Sbohem, Pendolino!

K Michaelovi Moorovi můžete mít nejrůznější výhrady: že je to levičák, demagog, populista, že manipuluje s fakty, ale jedno se mu upřít nedá – málokdo umí sociální témata podat s tak kousavým humorem.

Po úspěchu Moorova dokumentu Roger & Me, v němž naháněl šéfa General Motors, aby se ho zeptal, proč se uzavřela výroba automobilů v jeho rodném městě Flint, dostal režisér nabídku na televizní pořad TV Nation (Televizní národ), v němž upozorňoval na nešvary velkých společností i politiků, na předsudky ve společnosti a nejrůznější nepravosti. Kniha Adventures in a TV Nation (Dobrodružství v TV Nation) je shrnutím jednotlivých dílů, a přestože se jedná o přepis televizního pořadu, je to čtení, které obstojí samo o sobě.

Zde je pár epizod:

Love Night (Noc lásky)

V USA existuje řada sdružení, která jsou založena na nenávisti. Tým TV Nation se rozhodl, že mezi několika z nich bude šířit lásku. Vybral si Ku Klux Klan, Aryan Nations, Operations Rescue (hnutí proti potratům) a senátora Jesseho Helmse, který sice není sdružením, ale nenávisti k homosexuálům má v sobě dost za jednu celou organizaci.

Invading the Beach at Greenwich, Connecticut (Vylodění na pláži v Greenwichi ve státě Connecticut)

Město Greenwich má zvláštní pláž – může ji navštívit pouze obyvatel města nebo někdo v jeho doprovodu. Nejedná se přitom o soukromou pláž. Je veřejná, ale jen pro veřejnost Greenwiche. TV Nation chce pláž osvobodit a naplánuje vylodění.

Payback Time (Čas odplaty)

Každý den jsme vystaveni teroru nejrůznějších předmětů patřících k modernímu životu. Co takhle vzít spravedlnost jednou do vlastních rukou a pěkně to osladit šéfovi firmy, která vyrábí autoalarmy, vnucovat po telefonu televizní pořad šéfovi největší telemarketingové společnosti, vytáhnout zrána rachotem popelářských aut šéfa firmy, která tato auta vyrábí, nebo nechat pokojskou vlézt po ránu do ložnice Hiltonových či nechat šéfa společnosti, která produkuje hudbu do výtahů a veřejných prostor, poslechnout si Black Sabbath v provedení londýnských symfoniků?

The Corp-Aid Concert (Koncert na pomoc společnostem)

Není fér, že společnosti nemají mechanismy pro přijímání darů od svých příznivců. Přitom existují firmy, na které si zasedla vláda nebo čelí nejrůznějším žalobám – Michael Moore jim chce pomoci. Má deset tisíc dolarů v hotovosti a ve zlatě, které se snaží udat u společnosti Pfizer (pokuta od vlády za použití vadných umělých srdečních chlopní), pojišťovny Prudential Securities (pokuta za podvod na investorech), UPS (pokuta za nedodržování bezpečnosti práce při manipulaci s balíky obsahujícími nebezpečné chemikálie) a Kodak (pokuta za znečišťování podzemních vod). Nakonec se rozhodne uspořádat charitativní koncert, jehož výtěžek půjde na těžce zkoušené společnosti.

The CEO Challenge (Výzva pro generální ředitele)

Jestlipak zvládne generální ředitel IBM zformátovat disk, generální ředitel společnosti Philip Morris ubalit cigaretu, generální ředitel Colgate-Palmolive umýt nádobí jen s troškou detergentu a generální ředitel Ford Motors Company vyměnit olej v autě? Kdo z nich přijme výzvu?

Taxi

Koho vezmou taxikáři spíš: renomovaného divadelního herce černé pleti, nebo bělocha, jehož záznamy v rejstříku trestů jsou více než početné? A jak své rozhodnutí zdůvodní?

Slaves (Otroci)

Michigan byl posledním státem USA, který zrušil otroctví. A věřte nebo ne, trvalo mu to 130 let, neboť se tak stalo v roce 1995. TV Nation se rozhodne využít poslední příležitosti a na inzerát v novinách si najde dva bílé otroky.

I Want to Be an Argentinean (Chci být Argentinec)

V roce 1995 vyzvala Argentina obyvatele Falkland, aby se stali Argentinci, a nabídla jim k tomu sto tisíc dolarů na osobu nebo osm set tisíc dolarů na rodinu. Bez odezvy. Jak by na tuto výzvu reagovali obyvatelé malého chudého městečka ve Walesu?

Mike's Missile (Mikeova střela)

Celou studenou válku slyšeli obyvatelé města Flint, že na ně míří ruská raketa. Michael Moore se rozhodne tuto raketu v Rusku najít.

Neighbors Like Us (Sousedé jako my)

Pokaždé, když dojde k nesmírně brutálnímu trestnému činu, diví se sousedé, jak je možné, že byla vrahem právě tato osoba, u které si nikdy nevšimli ničeho podivného. Jak se budou tvářit sousedé, když se k nim do čtvrti přistěhuje muž, který má sekery, pily, manuály na sestrojení bomby, na zahradě zakopává sudy s podivným obsahem, na šňůře mu visí dámské šaty, přestože bydlí sám, ve čtyři ráno se od něj z domu ozve výstřel a uvnitř domu i venku jsou stopy od krve?

Původě publikováno na blogu iDnes.

inspiromat banalit

O mně

Facebook

Archiv

Rádi jste si přečetli