Na třetím místě se umístil film, který již před muzikálem Mamma Mia! objevil kouzlo písní skupiny ABBA: Muriel se vdává. Tento australský film se právem řadí mezi nejúspěšnější ve svém žánru a roce svého vzniku (1994) patřil mezi naprosté trháky. Možná tomu napomohlo i to, že se nejedná o tradiční cukrkandlově romantický příběh. Muriel je dívka z malého města, která je správně popelkovsky na okraji místní dívčí společnosti kvůli své váze, neustále shazovaná svým despotickým otcem-rádobypolitikem, a tak si za zvuků hitů švédské čtveřice sní o princi na bílém koni a o nádherné svatbě, při které všem spadne čelist. Její cesta za snem je ale plná netypicky neromantických překážek a na jejím konci si Muriel uvědomí, že věci možná nejsou takové, jakými se zdají být...
Stříbrná příčka patří filmu z roku 1989, v němž Meg Ryanovou nejenže zkousnu, ale já ji tam dokonce zbožňuju: Když Harry potkal Sally. Ústředním tématem této komedie je otázka, zda muž a žena mohou být přáteli. V případě prvního setkání Sally s Harrym se zdá, že přátelství tak rozdílných charakterů je naprosto vyloučené, ale po sérii náhodných setkání v průběhu následujících dvanácti let a zejména po dostatečném semletí životem a nejrůznějšími vztahy se hrany obrušují, až... No jasně, je to romantická komedie! ;-) Za zmínku stojí i vynalézavý vyprávěcí rámec, kdy je příběh Sally a Harryho prošpikován kvazidokumentaristickými prostřihy na postarší manželské dvojice líčící své náhlé citové vzplanutí zakončené svatbou a dlouholetým společným soužitím, které jsou tolik v protikladu ke vztahu Sally a Harryho. Pokud máte rádi filmy, kde se mluví, mluví a mluví, hurá do půjčovny pro Harryho a Sally!
V roce 1995 natočil Richard Linklater film Před východem slunce, který se pro mě stal doslova kultem. Francouzka Céline a Američan Jesse se potkají ve vlaku do Vídně. Jesse Céline přemluví, ať s ním vystoupí ve Vídni a počká s ním na jeho ranní let (s argumentem, že za deset nebo dvacet let bude nešťastně vdaná a bude si říkat, že třeba s někým jiným by byla šťastnější, tak proč nevyzkoušet, že Jesse je úplně stejně nudný patron jako ostatní chlapi...). Dvojice se prochází městem a povídá si. A povídá si. A povídá si. Toť vše. Ráno se rozejdou s tím, že nemá smysl si vyměňovat adresy ani čísla, protože si lidé stejně nenapíší ani nezavolají. Dohodnou se, že se sejdou za půl roku na vídeňském nádraží. A divák se může jen dohadovat... (Já jako dvacetiletý cynik jsem byla přesvědčená, že se už nesetkali.)
O devět let později vznikl film Před západem slunce, kde se oba hrdinové setkávají v Paříži. O devět let starší, o pár vztahů zkušenější, ale ten jejich je stále nedořešen... Nemá smysl prozrazovat víc, film zůstává otevřený podobně jako jeho předchůdce, i když se dozvíme odpověď na otázku, jak to bylo tenkrát po půl roce na vídeňském nádraží. Já jako téměř třicetiletý cynik s občasným sklonem k romantismu jsem byla přesvědčená, že teď už spolu zůstali. A jak to vidíte vy? :-)
Původně publikováno na blogu iDnes.
