inspiromat banalit

Šmudlovi jsou dneska čtyři měsíce, je již plně mléčně ozuben a předtím, než mu narostou druhé zuby, je jedinou ochranou před jeho jehličkami kostička z buvolí kůže. Zaměstná ho opravdu na dlouho, a i když uzel na jedné straně opracoval během jediného dne, zbytek odolává. A tím pádem také odolávají naše boty, ruce, nohy a nábytek. Skvěle investovaných čtyřicet korun!

Když už byla koupelna skoro hotová, narazili jsme na další netušený problém: jak vyřešit záclony a závěsy. Okno je přes celou šířku místnosti (omračujících 145 cm...) a nízko. Zvenku z chodníku se člověk může opřít o parapet. Tudíž nějaký ten závěs by se hodil. 

Jenže když se před více než dvaceti lety dělalo u nás doma etážové topení, mistři řemeslníci natahali trubky tak šikovně a esteticky, že sundávání závěsů a záclon z okna v koupelně se rovnalo vyndávání ježka z klece. Tož jsem vymyslela, že ty závěsy dáme níž, kde by garnýže nemusely tolik vadit, ale nějak jsem zapomněla na překlad nad oknem, takže z vrtání nebylo nic.

A tu jsem si vzpomněla, že přesně ten samý problém jsme měli už před třemi roky v bytě v Praze, kde jsme to nakonec vyřešili přilepením poskládaného rýžového papíru. A že při hledání nějaké té vychytávky jsem narazila na fólii, která se na okno přilepí a dovnitř není vidět.

Fólie se dá koupit i tady, funguje na principu statické elektřiny, jenže ouha, role je v šířce pouhých 45 cm, což nám opravdu nepomůže. Na výšku to je málo, na šířku to je málo.

Nakonec nám vytrhla trn z paty anglická firma Purlfrost, která nejenže nabízí lepící fólii jako metráž, ale seřízne ji i na požadovaný rozměr. Ba co víc, fólie se dá objednat i s potiskem a jistě pochopíte, že Vetřelcům jsem nemohla odolat! Ke všemu skvěle zapadají do černo-bílého ladění koupelny.

(Poznámka: kdybyste o tomto řešení uvažovali, neudělejte stejnou chybu jako já, když jsem si myslela, že fólie do poloviny okna stačí. Kromě čumilů z chodníku je třeba vzít v potaz i další faktory - například případné balkony od sousedů. Proto jsem fólii objednávala nadvakrát. A ne, na cenu se mě raději neptejte.)

Můj druhý tip je na osvětlení. Protože nábytek máme doma z valné části IKEA, už se mi nechtělo kupovat tam i světla. Naštěstí jsem u Soni Malinové narazila na světla polské značky Kafti. Jednoduchá, prostor odlehčující, a pokud máte tak mizernou prostorovou představivost jako já, užijete si po večerech spoustu legrace při jejich sestavování. 

Tip pro kritické situace: pokud stejně jako já zapomenete, že elektrikář má přijít za dva dny a vy nemáte vybrané osvětlení, zkuste si tato světla objednat přímo u Kafti. Mají e-shop (asi jen v polštině, nevím, byla jsem ve velkém časovém presu, abych hledala anglickou verzi) - jeden den dopoledne objednáte a zaplatíte přes Paypal a druhý den jsou světla doma. (A dámy z Kafti vás potom velice taktně upozorní, že mají v České republice zastoupení u Soni Malinové... Tímto se omlouvám, ale já fakt nemohla čekat!)

... co jsem dělala v létě, budu moct hrdě odpovědět: ve třicetistupňových vedrech jsem pletla zimní svetr! A s norským vzorem!

Někdy loni na podzim mě chytla pletací mánie. Zcela zásadní podíl na tom má Kate Davies, dáma, jejíž blog je inspirativní nejen kvůli pletení, vzorům a technikám. Pro ty, kdo nevládnou angličtinou, její životní příběh shrnu asi takto: i když Kate Davies není ještě ani čtyřicet, již dva roky se potýká s následky mrtvice. Její zdravotní stav je jako houpačka, jednou nahoře, jednou dole. Bolesti hlavy, obnovování hybnosti končetin, nevyzpytatelná motorika. Do toho (s nemocí související) konec akademické kariéry a hledání nového životního uplatnění. 

(Osobní odbočka: při pročítání Katiných zápisků jsem došla k závěru, že žádné honění se například kvůli práci a věčný stres za to opravdu nestojí, a od Nového roku jsem  přestala překládat po nocích a víkendech doma. Razítko soudního tlumočníka jsem si sice zatím ještě nechala, ale stále více jsem rozhodnutá, že ho vrátím. Je mi šestatřicet a fakt nechci kvůli přepracování prožít to, co Katie Davies.)

Když jsem tak viděla, co všechno se dá uplést, začaly mě svrbět prsty. Ne že bych byla bůhvíjak zdatná pletařka, ale třeba je právě teď čas naučit se něco nového. 

Volba padla na (v pletařských kruzích notoricky známý) svetr Owls. Jen hladce a obrace, křížená oka. A taky pletení do kruhu, pletené záševky a tvarování sedla. Oproti originálu jsem vypustila perleťové knoflíčky místo sovích očí - ne že bych nechtěla, ale nedařilo se mi sehnat tolik stejných knoflíků najednou. V obchodě mají desítky a desítky barev a typů, ale tak maximálně dvacet kusů od jednoho. Nakonec byla ale větší decentnost skoro výhoda, protože jsem svetr nosila opravdu intenzivně do práce, kde byla zima jako v morně. Nebarvená vlna z britských ovcí hřála perfektně.

Což mě inspirovala k vyzkoušení vlny i z jiných zemí. Protože ale nejsem blázen, abych pletla dvacet dalších svetrů (kdo by je pak nosil?), zvolila jsem po delším vybírání Island, protože jejich největší (jediný?) výrobce nabízí na svých stránkách zdarma i návod na svetr. S norským vzorem. Zase něco nového. 

Tip na nákup vlny z Islandu: Islanďani mají tohle skvěle podchycený, existuje nespočet internetových obchodů, kde se dá islandská vlna koupit, společně s dalšími islandskými výrobky. Ani při jednom nákupu jsem neodolala, abych do balíčku nepřihodila islandskou čokoládu, bonbony nebo "chipsy" ze sušených ryb.  

Jestliže píšu "ani při jednom nákupu", pak vězte, pokud si to sami neuvědomíte, že Island není členem EU, tudíž veškeré zboží přesahující hodnotu 22 EUR podléhá DPH. Radím tedy větší nákup rozdělit do několika (třeba i u několika obchodů), protože i vyšší poštovně se pořád vyplatí oproti opruzu s výběrem DPH, nemluvě o zpoždění, které dražší balíčky naberou někde v celním skladu či kde. Takhle jsem měla vlnu doma asi za tři nebo čtyři dny, což je mimochodem rychleji než z českých e-shopů... 

Při jednom nákupu se stala chyba a poslali mi vlnu jiné barvy, než jsem chtěla. Stačilo poslat mail, upozornit je na omyl - a za tři nebo čtyři dny jsem měla doma správnou barvu a tu nesprávnou že si mám prý nechat jako pozornost. Že jsou Islanďani super?
 

Do svého islandského svetru jsem se pustila někdy v květnu a teprve začátkem července jsem ho dokončila. Zkušená pletařka nad mým provedením norského vzoru asi jen soucitně zavzdychá, ale mně nějaké nerovnoměrnosti při pletení nevadí. Krom toho doufám, že si úplet třeba ještě trochu "sedne", až svetr konečně vyperu...

Takže zima může přijít, v kanceláři už kosu klepat nebudu!

Bonus: dvě fotky z tvůrčího procesu se Šmudlou, který se projevil jako velký milec příze, zvláště pak čisté vlny (asi mu voní ty ovce). Nakonec pro zachování mého zdravého rozumu bylo obětováno jedno klubíčko, které bylo v následujících dnech taháno, třepáno, kousáno, škubáno a zcela a naprosto rozcupováno.

Měsíc po přestěhování jsme mohli prohlásit všechny krabice za vybalené, a tak je čas na resty, které se nashromáždily.

Například mohu ukázat, co jsem napekla na Babí léto na Jiřáku, které bylo 12. května. (Ano, mé resty sahají opravdu hluboko do historie.) Nechtěla jsem tuto akci podcenit, jako prodejce nemám moc šancí courat po trhu a shánět něco k jídlu a hladovat se mi taky nechtělo. A protože jsem si krátce předtím koupila konečně jednu z kuchařek Yotama Ottolenghiho, vzala jsem recepty odtamtud. 

Taštičky s batáty. Batáty jsem nikdy předtím nejedla, jen jsem je neustále viděla v Intersparu a říkala si, k čemu jsou asi tak dobré. Samozřejmě ve chvíli, když jsem je šla cíleně koupit, byla přepravka s nimi poloprázdná a vybrat nějaké schopnější kousky byl úkol nad úkoly.

Recept na taštičky sem dávat nebudu, už z fotky se dá vydedukovat, co do nich patří (to bílé je kozí sýr). Pokud odhlédnu od předvaření batátů a kupovaného listového těsta, je to rychlovka, která má zajímavou a dobrou chuť. Možná jen chutná trochu víc čerstvá a teplá (než ledová - pamatujete si na 12. května v Praze...? Den předtím bylo asi třicet stupňů, přes noc teploty spadly a my pak v sobotu prodávali v patnácti stupních...)

Zítra to bude týden, co jsme se přestěhovali. Na nějaké velké emoce nebyl ani prostor - jakmile stěhováci odbočili na Českomoravskou a odfrčeli směr Poděbrady, čekal mě úklid, vynesení zbývajících odpadků a celkově zahlazení veškerých stop po tom, že jsme v tomto bytě kdy žili. Když jsem si vyčerpaná sedla na zem, nedalo mi to a udělala jsem poslední fotku Ingmara v Praze.

Na první fotku Ingmara v novém v Poděbradech si ale ještě počkám. Jak už to tak bývá, časový plán rekonstrukce se dlouho dařilo dodržet, v dubnu dokonce nastal dost slušný náskok, ale pak se práce na měsíc zastavily a my čekali, až bude mít pan zedník a instalatér volno na největší oříšek celé akce, a to rekonstrukci koupelny. Původní plán začít v polovině května padnul, pak to nevyšlo ani na konci května, začátkem června jsem už byla lehce nervózní, a když se začalo 13. června, hlodal ve mně velký červík pochybnosti, jestli se to do konce června stihne. POUČENÍ: když vás bude zedník přesvědčovat, že stačí tak týden, maximálně deset dní, nevěřte mu! My byli bez koupelny devatenáct dnů, a to ještě není zcela hotovo (nicméně se už můžeme osprchovat a dojít si normálně na záchod, což je po těch takřka třech týdnech naprostá pecka).

Ještě včera vypadala koupelna takto: