inspiromat banalit

Za poslední rok jsem vyrobila několik tašek. Některé jsem i nosila, některé teprve na nošení čekají. Otázkou je, jestli se ho vůbec někdy dočkají. Nezakrývám, že některé kousky jsem vyrobila jen proto, že jsem si chtěla vyzkoušet určitou techniku nebo práci s ne zcela běžným materiálem.

Taška podle střihu A Day in the Park. Připadalo mi sympatické, že se dá nosit dvěma zpúsoby - buď takto přes rameno, nebo se z ní dá jednoduchou úpravou popruhu udělat batoh. Fikané!

Vnější materiál je látka potažená umělou hmotou, ne nepodobná vikslajvantovému ubrusu na stůl. Možná vám připadá vzor na látce povědomý, je totiž úplně stejný jako na košili Top 64, jen se jedná o bavlnu s nepromokavou úpravou. Šít doma tento materiál, navíc vyztužený Decovilem Light, je peklo. Sešpendlit to nejde, klouže to a musíte to trefit na první dobrou, protože vypárané stehy jsou vidět.

Kdybych měla tuto tašku šít znova, tak snad jedině z pevné látky, například povoskovaného plátna. I když nevím, jestli bych si při tom neodvařila šicí stroj. Na tyhle materiály je opravdu potřeba silný výkon, takže bych to viděla spíš na stroj průmyslový.

Pletené psaníčko Wool and the Gang. Na tuhle firmu jsem narazila před časem a zamilovala si ji. Její filozofie je jednoduchá: Pletení je cool. Pletení je luxus. Naučte se plést a pořiďte si něco luxusního a jedinečného podle našeho návodu a s použitím naší příze. Nebo si kupte hotový výrobek a podpořte členy naší "party", kteří ho pro vás upletli.

Drze jsem si poslala přihlášku, že chci pro Wool and the Gang také plést a světe div se, vzali mě. A světe div se podruhé, lidi si to i koupili. Win win.

Abych nebyla kovářova kobyla, upletla jsem si toto óbr psaníčko z bavlněné příze, která vznikla z okraje úpletu při velkovýrobě triček, a zkombinovala ji s kontrastní supertlustou vlnou. Jen kdybych ho tak měla kam nosit...

Další psaníčko s nulovým využitím. (Herdek, proč mám touhu vyrábět psaníčka, když chodím jen do práce a domů...?) Je vyrobené z jehnětiny z koželužny Strnad a zasazené do dřevěného rámu s magnetickým zavíráním. Šití z usně této tloušťky je celkem brnkačka, stačí jen jehla na šití kůže, kráčející patka a trocha trpělivosti a washi pásky a velkých kancelářských sponek při řasení, protože špendlení je opět přísně zapovězeno. Kdybych měla něco podobného šít nedejbože znova, musela bych trochu laborovat s podšívkou - bohužel se mi podařilo našít vnitřní kapsy poněkud výše, než jsem chtěla, a nejsou úplně dobře přístupné.

Další pokus při šití kůže. Tentokrát mnohem silnější než jehnětina - však mi taky stroj ukázal, že ho začínám poněkud přepínat, a vzpíral se prošít cokoli tlustšího než tři vrstvy.

Jak jste možná poznali, střih této tašky jsem našla v té nejobyčejnější igelitce, které dávají v obchodech zdarma. Jen ucha jsou trochu delší, aby se taška dala nosit i přes rameno.

Protože jsem naprosto úchylná a od každé tašky vyžaduji vnitřní kapsy, ale zároveň jsem nechtěla našitím obdélníku  či obdélníků kůže dovnitř narušit naprostý minimalismus střihu, ušila jsem z dalšího kusu usně od Strnadů (tentokrát kozlečiny) měkké psaníčko, které se vevnitř tašky přichytí na karabinu našitou do bočního švu. Peníze, mobil a další drobnosti jsou tak v bezpečí a také stranou dalšího obsahu tašky.

A jak to máte s taškami vy? Jste psaníčkový typ, nebo se vám musí do tašky do práce vejít i menší nákup? A kolik vnitřních kapes musí vaše taška mít, aby vám připadala praktická?