inspiromat banalit

Vyrobila jsem dárek k Vánocům pro kočku. Teda jako pro naši kočku Zuzanku, ale v důsledku to byl skutečně dárek... pro kočku.

Byl totiž z vlny. Tlusté, přetlusté, hebké. Když jsem z té samé vlny upletla svetr Šmudlovi, položila jsem mu ho na postel, aby se jako skamarádili. Podle vyprávění svědků si na něj Šmudla lehl, zabořil do něj hlavu a asi minutu nasával. Regulérně fetoval vůni ovcí a vlny.

 Ta vlna je zkrátka "dobrej oddíl".

A tak jsem kočce vyrobila tři obří bambule. Ona totiž naše kočka po letech kočičího autismu, kdy se odmítala mazlit, hrát si nebo jakkoli se zapojovat do interakce s námi, najednou ožila a chvílemi to vypadá, že by si snad i občas do nějaké té hračky šťouchla a udělala nám radost. Myslím, že za touto proměnou je Šmudla, jehož stupeň hravosti je dosti vysoký a už párkrát Zuzanku zlomil, že si šla zvědavě prozkoumat, co je na tom míčku tak fantastického, že ho ten malej čokl furt vláčí sem a tam.

Vyrobila jsem tedy tři obří bambule a idylicky si představovala, jak si s nimi bude Zuzanka hrát. Honit se za nimi po kuchyni, jak jí s nimi budeme mávat nad hlavou a ona se je bude snažit pacičkou chytit a všechno to bude naprosto malebné a úsměvné. 

A teď se vrátím do reality. Pamatuji se, jak jsem vzala jednu bambuli, mávala s ní, což upoutalo pozornost Zuzanky i Šmudly. Šmudla se ji snažil chytit a pak si už jenom pamatuju, jak vítězoslavně stál nad hromadou nastříhané příze a snažil se ji rozcupovat na ještě menší kousky.

Bambule vydržela asi dvacet vteřin. Budu na ni vzpomínat s láskou.

Akce byla úspěšná. Krátkým výslechem domorodce se stromem na kole jsme získali dva cenné tipy a vyšla již ta bližší varianta. 

Stromek jsme vybrali malý, aby se vešel v kuchyni na nízkou skříňku. (Jen blázen se psem a kočkou v domácnosti by strom postavil na zem!) Ovšem jaksi jsme pozapomněli na to, že stromek roste taky jaksi do šířky, že. Varianta na skříňce tedy padla, nastoupila improvizace a geniální nápad se stromkem na dvoře, kam je skvělý výhled z kuchyně. Kdo z vás to má, pánové...?

Včera mi pokladní v Bille podstrčila k nákupu jakýsi firemní časopis. Na první pohled Vánoce v hlavní roli, cukroví "jinak" a podobné kraviny. (Zmínila jsem se už, že nejenže nekupuju kuchařské knihy, ale ani žádné časopisy o jídle...? Vlastně ani nechápu, že existuje někdo, kdo je čte...)

Při letmém listování mě ale zaujala jedna věc. Jakýsi regionální dodavatel Hankovec z Kolína prozradil recept na řepánky. Z červené řepy. Opakuji: z červené řepy.

Cha chá. Dělat z lidí voly, to jim jde.

Chodila jsem do školy v Nymburce, kde příchod podzimu každoročně oznamovaly řepánky, které si nosili na svačinu mí spolužáci. Já jsem je nenosila nikdy. S řepánky to je totiž tak: potřebujete na ně řepu. Řepu CUKROVKU. K ní se dostanete v zásadě tak, že buď bydlíte vedle pole, kde se pěstuje, nebo někde podél cesty do cukrovaru (a máte-li štěstí, objevíte na zemi nějakou spadlou z korby náklaďáku). V mém případě nefungovala ani jedna možnost, ale v Nymburce býval cukrovar a podél silnice k němu bydlívali mí spolužáci. Takže tak.

Už před pár lety jsem si říkala, že bych mohla řepánky udělat, ale vždycky mi v tom haprovala ta cukrovka. Ne a ne ji sehnat. Je až s podivem, že v dnešní době, kdy v sámošce koupíte ovoce a zeleninu od výmyslu světa, prachobyčejnou řepu cukrovku v prodeji nenajdete.

Někdy před třemi týdny mi otec povídá: "Něco pro tebe mám," a culil se při tom. V košíku na kole mu trůnila nahnědlá bulva a já věděla, že budou řepánky!

Výroba je velice jednoduchá: těsto jako na buchty a náplň z podušené nastrouhané cukrovky s mlékem a mletým mákem.Pokud nemáte oblíbený recept na buchové těsto a můj popis náplně je pro vás velice vágní, dole je podrobnější recept. U řepánků ale nemůžete udělat žádnou zásadnější chybu. Jen je prosím nepečte z červené řepy!

Těsto na buchty z Kuchařky naší vesnice:

1 kg polohrubé mouky
10 dkg cukru
15 dkg tuku
4 žloutky
5 dkg droždí
přibližně 500 ml mléka
citrónová kůra
sůl
10 dkg tuku na promaštění buchet na pekáči

vajíčko na potření

Z mléka, kvasnic a cukru zadělejte kvásek.
Do mísy nasypte mouku, přidejte žloutky, pomalu vlijte kvásek - ihned ho míchejte se žloutky. Přidejte rozpuštěný tuk, citrónovou kůru a sůl a vypracujte těsto - nesmí se lepit na vařečku. Nechte vykynout na teplém místě, dokud těsto nezdvojnásobí svůj objem.

Náplň podle Apetitu:

500 g cukrové řepy, oloupané a nastrouhané (já strouhala nahrubo, ale najemno by bylo asi lepší)

50 g másla

250 ml mléka

250 g mletého máku

cukr na dochucení

Cukrovku zlehka osmahněte na másle, podlijte trochou vody a duste do změknutí (cca 30 minut). Přidejte mléko, doveďte k varu a vsypte mák. Míchejte, dokud se tekutina nevsákne. Podle chuti doslaďte. Nechte vychladnout.

Z vykynutého těsta odkrajujte lžící kousky, rukou roztáhněte do šířky a délky. Do středu dejte náplň a zabalte. Jednotlivé řepánky klaďte na plech s dostatečným odstupem, aby se při pečení nedotýkaly. Potřete vajíčkem a pečte na 180° C přibližně 30 minut.

Poznámka: sice jsem řepu nevážila, řekla bych ale, že měla víc než půl kila. Těsto jsem dělala z kila mouky a náplně bylo více než dost. Pokud budete mít řepu kolem půl kila, bude nejspíš lepší zadělat těsto jen z poloviční dávky.

Prosím, seznamte se. Toto je První ze čtyř.

Tak se mi přihodilo, že jsem poprvé v životě fotila svatbu. Byla to svatba kamarádů, a jak se zdá, dopadlo to snad dobře, protože se s námi zatím pořád kamarádí.

Pokud se mám ale na celou akci podívat pohledem fotografa, nezbývá říct než jediné: BYL TO ZÁHUL.

Původně jsem tady chtěla podrobně vylíčit, kolik času je třeba věnovat editaci fotek a co všechno je třeba před takovým focením svatby dokoupit, protože pokud svatby nefotíte pravidelně (nebo nejste fanatik, který zvládá fotit portréty, produktovou fotografii, makro i reportáž), nejspíše vám ve výbavě bude něco chybět, ale jelikož jsem to za poslední měsíc popisovala, kudy jsem chodila, vás toho ušetřím a shrnu to lakonicky: vzala jsem si na to delší dovolenou a leze to do peněz.

Také jsem chtěla zdůraznit, jaký to je velký stres a odpovědnost, protože minimálně dva lidé čekají, že dostanou nějaký výstup a ten výstup bude alespoň natolik dobrý, aby si ho mohli dát do svatebního alba či rovnou pověsit na zeď a každý den se na něj koukat. Nikoho nebude zajímat, že ty fotky jsou hnusný, protože fotografku ten den zrovna děsně bolela hlava a po celodenním zírání do hledáčku ji pálily oči. 

Než se tedy podíváte na chaotický výběr fotek onoho dne D, chci učinit takto veřejně prohlášení (a chraň mě Bůh, jestli ho poruším!!!): přestože je focení svatby obrovská a zajímavá zkušenost, na žádnou podobnou velkou akci se už ukecat nenechám. V zásadě ohledně své kariéry svatební fotografky slibuji přesně to, co přeji Evě a Jarinovi do života: aby jejich první svatba byla i svatbou poslední!

Pokud budete mít pocit, že se některá z následujících fotek povedla, vězte, že to bylo především díky nevěstě a ženichovi, kteří se celý den smáli od ucha k uchu, stále dobře naladěni. Klasické pózovací fotky jsou ve výběru jen tři, zbytek byl dílem šťastné náhody (a to včetně mé neoblíbenější "taneční" - věřili byste, že není aranžovaná? Nevěsta s ženichem prý ani nevěděli, že tam jsem a fotím je, jak tančí na "svou" písničku...)