Bylo mi šestnáct a měla jsem zlomené srdce po rozchodu a také jsem nedávno viděla film, který mi měl doslova změnit život. Již žádné plánované studium farmacie, ale anglistika.

To všechno ve mně vyvolalo (do té doby a od té doby) nevídané vzepjetí tvůrčí energie. Vzala jsem krabici plnou tužek dvojek, ořezávátko, fotku vytrženou z novin a začala kreslit.

Za jedno sobotní odpoledne bylo hotovo.

Vím, je to spíš Val Kilmer než Jim Morrison (však jsem to taky kreslila podle fotky z filmu The Doors), navíc na pravé oko poněkud šmerká - to jak se pod hrotem tužky začala drolit malba. Ale je to jediný portrét, který jsem kdy nakreslila, protože kreslení mi obecně moc nejde, co si budeme povídat.

O to větší péči jsem následně Jimovi/Valovi věnovala. Kupříkladu takové malování. Pečlivě zakrýt, ostřížím zrakem sledovat, aby otec ten klenot nepoškodil, a to všechno v průběhu let prosím několikrát.

Leč nadešel čas strhnout své modly.

Po takřka dvaceti letech jsme se s Kocourkem vyzbrojili špachtlemi a začali strhávat nános věků ze stěn. Když jsme došli až k Jimovi, Kocourek obřadně poodstoupil, abych se toho nelehkého úkolu zhostila sama. Vlastně to bylo ale snadné. Pár tahů vytvářejících kolem Jima psychedelickou změt barev a... this is the end, beautiful friend.