• Home
  • O mně
    • Rozhovor Generace 21
    • Rozhovor Fler Mag
    • Ona Dnes
    • Rozhovor na blogu Lenky Veverkové
  • Recepty
    • Sladká jídla
    • Slaná jídla
  • Kurzy

inspiromat banalit

Poslední dva týdny byly v mém životě velice napjaté a stresující i radostné. Bylo toho tolik, že jsem si začala po letech psát deník. Vydržela jsem ho psát sice jen týden, protože jakmile se věci začaly stabilizovat, má potřeba vypsat se z toho se pozvolna vytrácela.

Jen jedna věc mě teď s mírně zpětným pohledem zarazila. Už od prvního dne, kdy jsem udělala první zápis, jsem věděla, že své deníkové záznamy chci dát na blog.


Teď už vím, že si na to netroufnu. Je to asi záležitost natolik intimní, že nevím, nakolik by byla srozumitelná pro nezasvěceného čtenáře. Je samozřejmě možné, že se i mezi návštěvníky mého blogu tady na Blogspotu vyskytne někdo, jehož partner se ocitl s nějakým problémem na psychiatrii a který by kvitoval zápisky o tom zmatku, který se první dny odehrával v mé hlavě a srdci, ale předpokládám, že by se našlo mnohem více těch, pro které by podobné čtení bylo buď srdceryvné, dojemné, trapně patetické nebo třeba senzacechtivé až laciné – záleží na úhlu pohledu.

Zároveň mě s tím ale napadla jedna zajímavá věc: není zvláštní, že stále více lidí volí podobnou veřejnou formu prezentace a je jim úplně ukradené, kdo si o jejich vysoce osobních věcech přečte? Je to exhibicionismus nebo naivní představa, že ten můj anonymní blog v záplavě dalších blogů tak jako tak nikdo jiný nenajde? Nebo snad volání po pomoci od cizích lidí?

(Vsuvka: Vypadá to tak, že právě oblast internetového poradenství se stává novým fenoménem na internetu. Tak jako je dnes zcela běžné na internetu nakupovat, spravovat svůj bankovní účet, být členem komunity se společným zájmem, stoupá počet těch, kdo mají nějaký problém a neváhají se o něj podělit s ostatními ve snaze nalézt řešení. A že může jít skutečně o cokoli, svědčí například server help.com, který je zároveň důkazem rostoucího zájmu o podobné služby: za poslední rok jeho návštěvnost narostla podle informací z New York Times o závratných 73 % na přibližně 316 000 návštěv měsíčně. Což ale není nic proti Yahoo Answers, kam minulý měsíc přišlo pro radu 34,6 milionů návštěvníků.)

Vím, že je rozdíl mezi radami typu: „Která zahradní sekačka je ta nejlepší?“ a „Můj přítel je v nemocnici – co mám dělat?“, ale i tak mi to nedá. Jestlipak ti, kteří druhý uvedený problém řeší v rámci nějakého diskusního fóra s lidmi, které možná osobně neznají, ale mají pocit, že s nimi vytvářejí určitou virtuální komunitu, vědí, že jejich život v přímém přenosu možná paralelně sleduje i značné množství anonymů, kteří se mohou parádně bavit na jejich účet?

Ne, ne, já zůstanu v těchto věcech u starého dobrého popovídání s nejlepší kamarádkou... A jako odškodnění pro slídily přidávám svou fotku, kterou pořídil Kocourek minulou neděli. :-)


aneb porozchodové postřehy.

Jelikož od mého posledního rozchodu uběhly pomalu čtyři měsíce, řekla jsem si, že je na čase zlikvidovat obrazové důkazy. Jak jsem tak postupně skartovávala sedm let svého života, napadlo mě pár věcí.


Říká se, že ženy jsou tvorové romantičtí - kdyby tomu tak bylo, asi bych nechala fotoalba fotoalby, schovala je někam dozadu, kde nebudou vidět, a těšila se na důchod, až si v nich budu listovat a dojímat se.

V té souvislosti se mi prohnalo hlavou, jak to asi tak mají muži. Těžko říct, i když předpokládám, že můj umělecký akt, pracně nafocený jako speciální dárek ke speciálním narozeninám, skončil nejspíš v kotelně.

Ale v několika věcech v rozdílném přístupu mužů a žen v porozchodovém období mám celkem jasno:

Ženská by ještě měsíce po rozchodu nenosila trička, která jí pořídil její bývalý, a je úplně fuk, jestli se jedná o trička oblíbená či nikoli. Totéž platí třeba pro peněženku koupenou jako dárek do první práce.

Ženská by už nikdy nepoužívala parfém, který má od něj, natožpak aby šla takto navoněná na schůzku s někým jiným nebo nedejbože měla již nového přítele, a přesto tento parfém stále používala.

A ženská by nikdy nejela na první dovolenou s novým partnerem na místa, kde strávila poslední dovolenou s partnerem bývalým.

Jen by mě zajímalo, jak by se asi tak tvářila nová slečna mého bývalého přítele, kdyby tyto výše uvedené věci věděla... ;-)
Je mi smutno, smutno, smutno...

Je zvláštní, jak se velké dějiny mohou protnout s dějinami malými, osobními. Ještě ve čtvrtek navečer jsme si s Kocourkem slibovali krásný víkend s výletem na Lysou horu, já si zarezervovala místenku v Pendolinu a chystala se sbalit. Nějak jsem se k tomu nemohla dokopat, a sotva jsem se zařekla, že tedy teď už konečně ano, zazvonil telefon. Noční telefony nevěstí nikdy nic dobrého. Ani Kocourek mi nechtěl popřát dobrou noc a hezké sny. Dozvěděla jsem se, že ta mrcha je po roce zpátky.

V pátek jsem před polednem sledovala poslední zprávy o neštěstí ve Studénce. Bylo mi líto těch lidí, co tam zemřeli nebo se zranili, bylo mi líto stojvedoucího, bylo mi líto všech příbuzných, ale ze všeho nejvíc mě zajímalo, kdy se dostanu za Kocourkem, kdy ho budu moct obejmout a přitisknout k sobě a pohladit ve vlasech a říct mu, že všechno bude zase dobrý a já tady budu jen pro něj. Kdybych jen věděla, jak jinak mu pomoci, jak tu mrchu odehnat, zahnat daleko, aby ji už nenapadlo se vrátit.

Teď je pondělí, víkend za námi a mně je smutno, smutno, smutno... Kocourka jsem s tou mrchou nechala v dáli a srdce mi může puknout. A přesto se mi přes ten smutek vrací obraz ze soboty, kdy mě Kocourek požádal, abych s ním žila. A já řekla ano.
A pak že jsou blogy k ničemu! Člověk si tady tak sedí uprostřed Evropy a vůbec netuší, co se děje za oceánem.

Don't say blogs are good for nothing! Sitting around in the middle of Europe, nobody knows what's going on over the ocean. For more, click on the link below.

Kdyby nebylo blogu Víta Pohanky, nevěděla bych dvě věci. Tedy vlastně tři. Zaprvé, že americký Středozápad postihly povodně. Zadruhé, že v Iowě je Národní české a slovenské muzeum a knihovna. A zatřetí, že výše uvedené povodně zničily výše uvedené muzeum.

Oceňuji, když se někdo stará o propagaci české kultury v zahraničí, snaží se udržovat tradice a jazyk mezi místní komunitou a přiváží po kouscích kulturu moderní. Proto mě zpráva o zničení tohoto centra zarmoutila a rozhodla jsem se muzeu pomoci. Pokud je to ve Vašich silách, připojte se prosím také... Více informací na blogu Víta Pohanky nebo přímo na webu muzea.

If it weren't for a blog of Czech reporter Vít Pohanka, I wouldn't have known two things. Actually three. First, the American Mid-West has been recently hit by floods. Second, there's a National Czech and Slovak Museum and Library in Iowa. And third, the above mentioned museum was destroyed during the above mentioned floods.
I appreciate people promoting Czech culture abroad, trying to maintain traditions and the languange within the local community and bringing bits of modern Czech culture. The news of the floods has made me therefore immensely sad and I decided to help the museum. If you can, join me please... For more information, click on the link above.
Mám nového krasavce. Je z Ameriky a jmenuje se Burton. Doufám, že nám spolu bude hezky a vydrží nám to co nejdéle. V dobrém i zlém.

Burton je nádherný. Černý. A oranžový. Celý kostkovaný. Je to totiž batoh.

Vzhledem k tomu, že jsme si na sobotu s Kocourkem naplánovali výlet na Lysou horu, bylo třeba udělat zásadní krok a pořídit si batoh. Vztekala jsem se, to jo, že batoh ne a ne, ale Kocourek trval na svém. Dnes jsem tedy podnikla nájezd na outdoorové shopy a byl to děs a hrůza. Samý pavouk a síť. Myslím tím takový ty pavouky na stažení batohu a sítě na bocích. Fuj.

Nakonec jsem celá zoufalá zamířila k Burtonovi, kde jsem ho spatříla, krasavce jednoho. Outdoorový teda úplně nejni, ale když si s ním vystačí snowbordisti, měla bych já taky.

A takhle vypadá:

Přední horní kapsa, do které se dají pověsit klíče.
Přední dolní kapsa, která je prý termo.A to je terno!(Dělám, že síť nevidím.)
Na tomto obrázku je vidět, že se na batoh dá připevnit snowboard. Kdybych teda nějaký měla. Kdybych na něm uměla jezdit. Kdybych měla ráda sníh. A zimu.
Vnitřek s kapsou na patnáctipalcový notebook.
Popruhy s kapsou na mobil.
BURTOOOOON! :-)

Nedávno jsem zažila nefalšovaný módní orgasmus: ve fungl nových botách jsem ušla několik kilometrů, a nic. Žádný puchýř, odřenina, ani otlačenina. Ab-so-lut-ně nic. Našla jsem svůj svatý grál?
Jednou z věcí, které jsem zcela jistě zdědila po své matce, jsou naprosto nemožné nohy. Už jako dítěti mi v hlavě utkvěla věta, kterou má matka vždy pronášela na adresu obuvi: Boty mi sedí nejlépe ve chvíli, kdy by už patřily do popelnice. Ach, kolikrát jsem tuhle větu utrousila i já!

Jsem ženská a boty miluji, ale s každým dalším párem si připadám jako Malá mořská víla, která za svou touhu musí zaplatit. I já si při chůzi v nových botách připadám, jako bych si s každým krokem vrážela do nohy ostří nože. Snažím se kupovat obuv s co nejmenším množstvím švů, protože je jisté, že přesně tam mě budou boty dřít. Nesmějí být ani moc dělené na pásky, pásečky a pásečíčky, protože v místě styku s kůží se zcela neomylně objeví odřenina či nějaký nepříliš roztomilý puchýř. A ty boty pak mohou být super-ultra-mega sexy, ale když z nich čouhá náplast (či několik náplastí), už to takovou parádu nenadělá. To samé platí i pro obuv z umělých materiálů, které se podle nohy ne a ne vytvarovat, tudíž dřou-li mě na jednou místě, budou mě tam dřít na věky věků.

Před letošní letní sezónou jsem zhodnotila stav svého botníku a tedy žádná sláva. Počet párů letních bot je pouhým optickým klamem, protože pokud bych měla v botníku pouze ty, které jdou fakticky nosit, musela bych hořce zaplakat. Můj letní výběr bot je přehlídkou přehmatů a neúspěchů. Odmyslím si červené sandály, které mám už tak dlouho, až to je trapné. Nepočítám v to letos zakoupené ostře oranžové baleríny, na které se vztahuje poslední věta předešlého odstavce a jejichž funkcí je vytvořit dojem, že mám bot dost, a dodat botníku barvu. Olivově zelené žabky také neplatí, přestože jsou velice nositelné a naprosto úžasné, ale do kanceláře ne-e. Raději zapomenu na kožené sandály s velmi šik penízkovým zdobením, které mají být dokonce „zdravotní“, což se ale zatím projevovalo tak, že jsem při každém nošení podpořila farmaceutický průmysl nákupem náplastí v lékárně, protože ty potvory pořád dřou. Už asi třetí sezónu. Ale přeci je nevyhodím, když vypadají jako nové... Tím pádem zbývají jen černé kožené sandály, které se pomalu, ale jistě přesouvají do kategorie k sandálům červeným.

A pak, pak jsem v jednom pařížském obchodě spatřila JE. Kožené sandály s přiměřeným počtem pásků, které by pouhým odhadem oka nemusely tolik dřít. Měkoučká stélka, mírný klínek, a to nemluvím o neotřelém vzhledu, tolik vzdáleném letošnímu módnímu diktátu zlatých a stříbrných gladiátorských střevíců. Hned ten samý den jsem je vyzkoušela při cestě z Montaparnassu do Marais a blahem se téměř rozplynula. Je to tady! Ten moment, na který jsem čekala celý život! Konečně mohu říct, že toto jsou první boty, ze kterých mě nebolí nohy a nemám z nich puchýře, otlačeniny nebo odřeniny. Jsem šťastná.

Tři týdny poté, co jsem se jednohlasně usnesla, že tyto boty jsou opravdu můj svatý grál a za nic na světě je nevyměním, se vyrval jeden pásek. Hledání svatého grálu pokračuje.

Původně publikováno na blogu iDnes.
  • Starší příspěvky →
  • ← Novější příspěvky

O mně

Anna Bednaříková
Pletu, šiju, vařím, peču, fotím.

Facebook

Archiv

  • ►  2018 (1)
    • ►  srpna (1)
  • ►  2015 (14)
    • ►  září (2)
    • ►  července (2)
    • ►  května (2)
    • ►  dubna (3)
    • ►  března (1)
    • ►  února (2)
    • ►  ledna (2)
  • ►  2014 (41)
    • ►  prosince (1)
    • ►  listopadu (1)
    • ►  října (11)
    • ►  září (4)
    • ►  srpna (3)
    • ►  července (3)
    • ►  června (3)
    • ►  května (3)
    • ►  dubna (5)
    • ►  března (2)
    • ►  února (2)
    • ►  ledna (3)
  • ►  2013 (34)
    • ►  prosince (2)
    • ►  listopadu (3)
    • ►  října (3)
    • ►  září (6)
    • ►  srpna (1)
    • ►  července (1)
    • ►  června (4)
    • ►  května (2)
    • ►  dubna (4)
    • ►  března (3)
    • ►  února (3)
    • ►  ledna (2)
  • ►  2012 (43)
    • ►  prosince (5)
    • ►  listopadu (4)
    • ►  října (4)
    • ►  září (2)
    • ►  srpna (10)
    • ►  července (2)
    • ►  června (3)
    • ►  května (2)
    • ►  dubna (2)
    • ►  března (6)
    • ►  února (1)
    • ►  ledna (2)
  • ►  2011 (132)
    • ►  prosince (1)
    • ►  listopadu (5)
    • ►  října (7)
    • ►  září (6)
    • ►  srpna (16)
    • ►  července (17)
    • ►  června (10)
    • ►  května (30)
    • ►  dubna (13)
    • ►  března (9)
    • ►  února (7)
    • ►  ledna (11)
  • ►  2010 (157)
    • ►  prosince (18)
    • ►  listopadu (12)
    • ►  října (10)
    • ►  září (6)
    • ►  srpna (9)
    • ►  července (20)
    • ►  června (11)
    • ►  května (15)
    • ►  dubna (14)
    • ►  března (15)
    • ►  února (13)
    • ►  ledna (14)
  • ►  2009 (179)
    • ►  prosince (12)
    • ►  listopadu (15)
    • ►  října (11)
    • ►  září (11)
    • ►  srpna (14)
    • ►  července (23)
    • ►  června (21)
    • ►  května (20)
    • ►  dubna (14)
    • ►  března (12)
    • ►  února (11)
    • ►  ledna (15)
  • ▼  2008 (109)
    • ►  prosince (18)
    • ►  listopadu (11)
    • ►  října (10)
    • ►  září (7)
    • ▼  srpna (6)
      • Co by tady bylo, kdyby tady nebyl tento článek
      • Popo
      • Tears in Heaven
      • Pomóóóc / Help
      • Nový krasavec
      • Hledání svatého grálu
    • ►  července (14)
    • ►  června (8)
    • ►  května (8)
    • ►  dubna (5)
    • ►  března (8)
    • ►  února (6)
    • ►  ledna (8)
  • ►  2007 (20)
    • ►  prosince (8)
    • ►  listopadu (5)
    • ►  října (7)

Rádi jste si přečetli

  • Sweettoothday - pišingr
    Sweettoothday speciálně pro Yrenaisnu. Vždycky jsem si myslela, že pišingr je cosi jako piškot.  Z omylu mě vyvedla kamarádka, která Pischi...
  • Cena montáže kuchyně IKEA (Černý Most)
    Nechci z Inspiromatu dělat nějakou poradnu pro spotřebitele, ale jelikož posledních pár týdnů jsem měla co do činění s návrhem, dopravou a m...
  • Sweettoothday - melasový koláč
    Na Vánoce jsem pekla pepparkakor, zůstala mi po něm v lednici takřka plná láhev zlatého sirupu. Na štědrovečerního kapra mi zůstala památ...
  • Platýs
    V souvislosti s avizovanou stavbou domu podle návrhu Jana Kaplického se objevil zajímavý jazykový úkaz. Připomíná vila svým tvarem platýze ,...
  • Sweettoothday - pasteis de nata
    Pasteis de nata (jednotné číslo je pastel de nata) jsou košíčky z listového těsta plněné žloutkovým krémem ne nepodobným pudinku. Pocházejí ...
  • Seznam receptů - sladká jídla
    Bábovka Banánové brownies Banketletter Berliner Luft (dort) Berliner Luft (pěna) Bezinkové želé Biskupský chlebíček Bolas de Berlim...
  • Seznam receptů - slaná jídla
    Bramboračka  Bramborový salát s křenem Cizrna na paprice Cuketový salát s lískovými ořechy  Červená čočka s tamarindem Dýňová polévka ...
  • 47 - Schody
    Fotka schodů ve Vítkovicích byla původně pořízená z tramvaje cestou do IKEA. Nebyla nijak pozoruhodná, ale nesmazala jsem ji, co kdyby se ...
  • Vlakem do Londýna
    Během Open House Praha se mi má souputnice Magda zmínila, že se v létě chystá do Londýna na výstavu Alexandra McQueena. Netušila, jakého bro...
  • Já sobě: svetr Sáry Lundové
    Pletení a detektivky. Jde to k sobě? Vezměte si takovou slečnu Marplovou, ta bez pletení nedá ani ránu a nejeden případ rozlouskává něk...
  • Domovská stránka
Created by ThemeXpose. All Rights Reserved.