středa 18. června 2008:
Ach, ty vymoženosti moderního života! Ještě ráno jsem se probudila vedle svého kocourka Radka, abych ho pak vyprovodila na vlak do Kolína, a za pár hodin jsem odfrčela směrem Praha a Paříž. Na letišti mi náhle bylo jasné, proč nešlo sehnat další letenky: podstatnou část letu měla zabookovanou jakási cestovka. Grrr. Co je ale fakt fór, že jsem na check-inu potkala jednu slečnu, kterou pravidelně potkávám ve vlaku do práce. Jak říkám, svět je malý.
Let jsem tentokrát ani nevnímala; sotva jsme nabrali výšku, udělala jsem pár fotek (a přetahovala se o okénko s mojí sousedkou, která tu krásu musela zadokumentovat na video a absolutně nerespektovala, že okénko je MOJE!!!! :-D), a pak jsem usnula jak špalek. Proč asi, ptám se svého kocourka? ;-)
Do Paříže jsme se dostali ještě za světla a musím říct, že přistání na Orly má něco do sebe. Člověk na horizontu vidí Tour Montparnasse, Eiffelovku, La Defense a v dáli ve smogu tuší Sacré Coeur. Abych si to sightseeing ještě zintenzivnila, vystoupila jsem z RER už na Saint Michel a do hotelu jsem to vzala pěšky kolem Notre Dame a přes ostrov svatého Ludvíka. Tímto jsem pamětihodnostem učinila zadost a můžu se věnovat něčemu jinému.
Z hotelu jsem měla celkem strach, protože v době mezi mou rezervací a odjezdem se na Tripadvisoru objevily nepříliš lichotivé recenze. Ovšem na výběr jsem neměla, tak co... Hotel zatím vypadá zcela OK. Mám prťavoučký pokoj s vlastním záchodem přes chodbu, výhled do ulice Saint Paul, co si přát víc? Jinak v noci tady byl klid, tak snad to vydrží. Recepční mě ale nepotěšil informací, že v neděli, kdy odjíždím, mají stávkovat železničáři, a tudíž bude asi problém dostat se na letiště. Hmmmm. Tak si aspoň užiju Paříž se vším všudy.
čtvrtek 19. června 2008:
Stačilo pár dnů dovolené a můj biorytmus se vrátil do starých kolejí. Tudíž před půlnocí neusnu a ráno se probudím kolem osmé. Než jsem se vypakovala z hotelu, bylo pomalu devět. Snídani v hotelu jsem obětovala, protože co může být lepší než posnídat pain au chocolat na Place des Vosges? V parku bylo jen pár zoufalců jako já a také pracovníci technických služeb, kteří se snažili zalít vyprahlý trávník. Teda nevím, jestli mi něco neuniklo, ale jak může být trávník při současném počasí vyprahlý...?
Po dvou kouscích pain au chocolat začal zlehka můj hon za Vetřelci. Toho avizovaného na Place des Vosges jsem nenašla, jenom variaci na Rubikovu kostku, ale cestou na metro jsem svého prvního Vetřelce přeci jen našla. Jsem zvědavá, jak se mi zadaří zítra při cílené výpravě. Snad jich najdu alespoň tolik, abych z toho udělala fotoblog. Bude to taková má fotoblogová labutí píseň na iDnes. Jak jsem si všimla, fotoblogy moc netáhnou, lidi se podívají, to jo, ale karmu nedaj. Sice vím, že moje fotky nejsou žádný zázrak, ale zase že by byly tak strašný, aby se líbily jen mým věrným, to teda nevím. Takže se ušetřím dalších zklamání a fotky po Paříži budu dávat jen sem.
V metru jsem zažila překvapení. Chtěla jsem si koupit v automatu jízdenky, ale ten na bankovky právě opravovali. Tak jsem zkusila kartu. Čekala jsem stejné faux pas jako loni na letišti, ale voila! Čipová karta zabrala. Takže loni byl problém skutečně v chybějícím čipu...
Na výstavu Patti Smith jsem se hrnula poněkud nedočkavě. Nevěděla jsem, že otevírají až v jedenáct, a mladík v pokladně na mě pořád něco francouzsky (no jo, zase další z těch, které jsem ošálila napodobovaným přízvukem...) a potom i anglicky „jedenáct, jedenáct“. Ksakru, jakých jedenáct? Jako jedenáctý patro? Ale tolik jich Fondation Cartier snad nemá...??? Ve chvíli, kdy mi to docvaklo (stačilo říct: Je ještě zavřeno.), jsem musela být v očích onoho mladého muže za úplnýho vola.
No nic, ještě že je doslova přes ulici hřbitov Montparnasse. Se svým skvělým orientačním smyslem jsem ale tentokrát nevstoupila hlavním vchodem, ale jedním z bočních, a hřbitovní realita mě poněkud semlela. Vstoupila jsem totiž do sekce plné starých monumentálních hrobek, ponurých a zlověstných... Jednoduše jsem odtamtud utekla a pokorně našla hlavní vchod a nechala na sebe hřbitov působit pozvolna. Pěkně od vzdušných sekcí plných hrobů s drobnými soškami, plastikami a reliéfy. Ze začátku se mi ani nechtělo fotit, koneckonců jsou to hroby, které někomu patří, a je celkem ujetý si je fotit, ale některé mají tak zajímavou výzdobu, že mi to nedalo. V jednu chvíli jsem si myslela, že jsem vůči všem těm sochám zlomených a truchlících osob docela odolná, koneckonců to je pořád to samé, ale jen do té doby, než jsem našla náhrobek zobrazující muže plačícího nad hrobem své ženy, která mu ze záhrobí posílá poslední polibek. To mě fakt vzalo. Jen jsem tam tak mlčky stála s foťákem a čas utíkal...
Teprve při odchodu ze hřbitova jsem si uvědomila, že mám hlad. Nechala jsem Patti Patti a vydala se něco koupit. Vzpomněla jsem si, že v ulice Val de Grace je pekařství, kde bych si mohla něco koupit, a pak bych si to mohla jít sníst do Lucemburský zahrady. Ta nikdy nezklame. Pořád tam jsou lidi, pořád se je na co dívat a pořád tam člověk potkává Čechy. :-)
Pak nadešel čas Patti. Výstava to je pěkná, spousta fotek, klipů, filmy a nejrůznější propriety. A taky pohodlná křesla uprostřed jednoho ze sálů, která jsou veeelice nebezpečná. Po půldenním pobíhání se do nich člověk sesune a už se mu nechce vstávat. Dokonce bych v nich i usnula, kdyby to nebylo skutečně trapné...
No, a co člověk udělá, když je u konce s dechem? Filmoví fajnšmekři vědí: jde na Champs Elysees. Masochisticky jsem se vypravila do Sephory, která se v tu dobu podobala supermarketům v pátek odpoledne. Všude lidi, fronty u kas, už jen proto, že pomalu každý vyplňuje formulář na vrácení DPH. A všichni mluvěj francouzsky. :-D Po tomhle dlouhým dnu nejsem schopná myslet ani česky, natožpak v jazyce, z něhož ovládám asi tak patnáct lekcí učebnice pro samouky.
Jo, jo, je čas je jít spát. Zítřek si udělám volnější, pobíhání bude, ale jen po Marais. Bude den Vetřelců!
pátek 20. června 2008:
Den jsem začala trés francais: snídaní v pekárně nad kelímkem kafe s mlíkem a jedním kouskem pain au chocolat (jak jinak). Sedla jsem si pěkně voyeursky na ulici a pozorovala cvrkot kolem. Po chvíli mi to došlo: vždyť já sedím na jedné z nejrušnějších ulic Marais! Ideální místo vyzkoušet si švenkování! K velkému pobavení mých spolustolujících jsem vytáhla Viktorku a začal fotit kravaťáky na skútrech a cyklisty.
Pak už byl čas vyrazit do ulic a hledat Vetřelce. Byla to celkem sranda. Vytvořila jsem si takové dvě imaginární trasy: před obědem a po obědě. Musím říct, že hledání Vetřelců má něco do sebe, třeba už jen z toho důvodu, že se člověk dostane do míst, kam by normálně nešel. V mém případě například na bulvár Beaumarchais, který má své kouzlo – ještě nikde jsem neviděla takovou koncentraci obchodů s fototechnikou.
Oběd jsem pojala velice improvizačně: vyřešil to falafel na rue Rosiers. Měla jsem to štěstí, že se akorát dělala nová várka cizrnových kuliček, a tak byl můj falafel absolutně čerstvý. Mňaaaam. Jen kdyby to bylo taky zdravé. Možná kdybych si tam nenechala naložit všechny ty majonézové a pálivé omáčky; jenže když nevím, jak se to řekne, že...
Má poobědová trasa vedla směrem k Centre Pompidou a Les Halles. Měla jsem docela štěstí, protože valná většina Vetřelců byla ještě na svém místě, dokonce jsem objevila jednoho, který nebyl na internetové mapce zakreslen. Ovšem jednoho zásadního se mi objevit nepodařilo. Četla jsem, že je přímo na Les Halles, ale ukrytý tak, že si ho kolemjdoucí nevšimnou. Což o to, snaha byla, kroužila jsem kolem jako sup, jen ta pozornost místních dealerů mi nebyla dvakrát nejpříjemnější. :-D
Taky jsem si všimla, že je v okolí Les Halles wi-fi zóna, což je fajn zjištění, jen nevím, jestli by si tam člověk notebook jen nedones, ale zpátky by už šel bez něj.
Momentálně jsem v hotelu a užívám si klidu, nových žabek z MUJI a Bordeaux. Život je krásný.
sobota 21. června 2008:
Ó, pařížská sobota se vším všudy! Všude spousta lidí, fronty kam se podíváš. Ráno jsem narušila svou ranní rutinu a musela oželet kafe s pain au chocolat v pekařství Paul, protože tam bylo děsně lidí a stolky skoro obsazený, takže jsem si lehce spočítala, že ve chvíli, kdy dojde řada na mě, budou pryč všechny. Tož jsem si koupila u konkurence pain au raisines (jsem se fakt vodvázala!) a v sámošce velkou láhev jogurtovýho nápoje. Tohle mě na francouzských sámoškách štve. Všechno mají v maxi balení, jogurty jen po čtyřech nebo po šesti, a když je náhodou samostatně, tak je ho alespoň půl litru. Z toho důvodu si dávám kaštanovou pěnu maximálně jednou za pobyt, protože se prodává jen po čtyřech kelímcích, které musím kvůli chybějící ledničce sníst najednou.
Takže vybavena pain au raisines a jogurtovým mlíkem jsem vyrazila na Place des Vosges. Mou radost mi nezkalilo ani to, že mi cestou spadl pain au raisines na zem. Dobrý prase všechno spase, říkala mi maminka. Navíc se mi nechtělo stát znovu fronta na náhradní pain au (doplňte cokoli).
Snídaně na Place des Vosges nebyla špatná, společnost mi dělal holub s vrabcem, říkala jsem si, počkejte, až dojím, to budou fotky! To nikoho nenapadne, vyfotit si místní zvířenu. Všichni jen ty domy a fontány. Jenže holub i vrabec byli vychytralí a jejich pozornost jsem získávala, jen co jsem snídala. Po snídani pochopili, že šou skončila a odhopkali o dům dál.
Pak jsem se ještě chvíli potulovala po Marais, udělala pár fotek Vetřelců, kterých jsem si předtím nevšimla, a tak vůbec jsem se kochala prostředím. Dneska se navíc udělalo krásně, na nebi jen pár mráčků, sluníčko svítilo o sto šest. Jak bylo vedro, ani jsem neměla hlad, takže návštěvu Creperie Suzette jsem odsunula na později.
Pak to ale na mě přišlo. Nákupní horečka. Nemoc, které se nejde jen tak zbavit. Původně jsem se chtěla jít podívat, jestli v Etamu nebudou mít zase nějaké ty epesní plavky jako před sedmi lety, ale cestou jsem potkala botičky. Hodně botiček. Spoustu. Takovou spoustu, jakou si člověk ani neumí představit. A pak, a pak jsem je uviděla. Ty musím mít! Mé rozumné já doufalo, že moje číslo na potvoru mít nebudou, ale mé marnivé já si žádnou prohru nepřipouštělo. A měli... A já zase měla kartu. Smrtící kombinace. V Etamu plavky e-e, zato pěkná šála. Budu krásná.
Od dvou hodin měla ve Fondation Cartier autogramiádu Patti Smith. Patti Smith naživo!!!! Ach. Cestou tam mě poněkud zarazilo, že lístky na metro, kterých jsem si koupila ve čtvrtek deset, jaksi nefungují. Že by v Paříži zavedli novotu a lístky platily jen ten den, kdy byly zakoupeny? Ale zase mě potěšilo, že automat byl poněkud zmatený a místo padesáti centů mi vrátil dvě padesát. Takže se mi cesta metrem vlastně vyplatila.
I ve Fondation Cartier byla fronta, ach jo, to je dneska pořád. Řekla jsem Patti „Hello“ a „I hope you'll come to Prague again“, Patti se zakřenila svým osobitým způsobem a podepsala se mi na program své výstavy, kterému ale moc nerozumím, neboť je francouzsky, takže si s ním hraju takovou hru, jestli jako poznám, o co gou.
Zpátky jsem to vzala pěšky přes Lucemburskou zahradu, zase spousty lidí, do toho pár svateb, v duchu jsem si říkala, jestlipak ta nevěsta spadne do té fontány, na jejímž okraji balancovala ve střevíčkách na podpatku, ale ne. Tak snad se jim ty fotky i život vyvedou. Našla jsem si židličku a posadila se a zase se kochala (přeloženo: nestydatě jsem po francouzsku očumovala lidi).
Velmi důležitá poznámka: při nákupu nových bot si vždy říkám, že třeba tento pár bude první, o kterém budu moct prohlásit, že mě v něm nebolely nohy a nemám z něj puchýře. Zatím marně. Až dodnes. Mé nové botičky značky Routard z obchodu France Arno se mnou absolvovaly několikakilometrovou trasu z Fondation Cartier do ulice Saint Paul a nic. Nic. Ab-so-lut-ně nic. Kdo má s botami podobný problém jako já, jistě teď chápe, v jakém stavu blaženosti se nacházím.
Po návratu do hotelu mě napadlo zeptat se recepčního, jakže to vypadá s tou avizovanou stávkou. Koukal na mě jak na vola, o čem že to mluvím. Tak nevím. Že by jeho kolega chtěl nechat vydělat taxikářům, že mě tak balamutil? Uvidíme zítra. Každopádně jestli by stávka byla, měla by to být jen železnice, takže se na letiště můžu dostat i metrem a pak autobusem.
Večeře nakonec byla zase ze sámošky. Všude je děsně lidí a podniky s falafelem mají zase pro změnu šábes...
neděle 22. června 2008:
Poslední noc v Paříži nebyla z nejšťastnějších. Takový virvál jsem tady ještě nezažila. Lidi na ulici řvali fakt do rozednění. V šest mi přišla zpráva od kocourka a já ani nebyla schopná hned odpovědět. Usnula jsem ještě na dvě hodiny. Byla jsem pak taková poněkud zpomalená.
V pekárně v sousedství hotelu jsem si koupila pain au chocolat (slečna prodavačka taky vypadala, že toho moc nenaspala...) a vydala se na poslední procházku po Marais. Ulice byly liduprázdné, všichni asi vyspávali včerejšek. Na některých ulicích byl ještě bordel, papíry, střepy, ba i jednu botu jsem našla. Kavárny se probouzely jen pozvolna.
V půl jedenácté jsem se odhlásila z hotelu, mohla jsem si tam nechat kufr, což jsem skutečně uvítala. Měla jsem dost velký problém ten kufr vůbec zabalit, nějak mi přibylo věcí... Už se mi nechtělo nikde courat, šla jsem si sednout na Place des Vosges, chvilku jsem fotila, ale asi z toho nic nebude, polední slunce je nemilosrdné, chvilku jsem se četla, snědla vynikající citrónový jogurt (skutečně s citrónovou dužinou!), a pak byl čas udělat skutečně poslední okruh Marais. Od mé ranní procházky uběhlo sotva pár hodin, ale ulice ožily úplně neskutečně. Všude spousta lidí, obchody otevřené, v židovské čtvrti jsem si opět koupila můj oblíbený falafel, zrovna měli udělané zase čerstvé cizrnové kuličky, radši jsem odvrátila zrak, abych neviděla, jak ten tuk z nich přímo cáká, nebudu si ničit tak hezkou neděli.
V hotelu jsem si vyzvedla kufr, u Notre Dame si přezula boty, teda vzít si v tomhle vedru tenisky může opravdu jen masochista, a vydala se na letiště. Byly nějaké problémy na check-inu, na jedné přepážce nefungoval pás na zavazadla. Tak jsem měla alespoň čas nastrkat věci z jedné tašky, kterou jsem si chtěla vzít do letadla (ale člověk může mít jen jednu...), do kufru. Jsem tedy zvědavá, v jakém stavu asi tak dovezu ty sušenky a pains au chocolat. :-D No nic, já sním i sušenkovou drť a troufám si tvrdit, že Kocourek taky. Jen to nebude tak reprezentativní.
Teď sedím na letišti – doufala jsem, že tady bude internetové připojení. Je, ale placené. A dát šest euro za třicet minut mi přijde poněkud outrageous. Za chvíli by se mělo nastupovat do letadla a za dvě hodiny budu na Ruzyni. Nikdy, když jsem se vracela z Paříže, se mi domů moc nechtělo. Tentokrát se domů těším, protože vím, že se ještě pětkrát vyspím a uvidím Kocourka. Je t'aime, Paris! Je t'aime, mon bel ami, mon petit chat!
Malý dovětek: poprvé za svou létací kariéru jsem zažila vytočeného pilota. Bylo to ve chvíli, kdy cestujícím oznamoval, že let bude zpožděn, protože na palubě bude cestující na vozíku, a podle francouzských předpisů musí vozík inkriminované osoby prohlédnout policie, která se ale k prohlídce nedostavila. Takže se čeká, až přijde, zkontroluje a my budeme moci odletět. Při svém hlášení si neodpustil malé rýpnutí: It's normal in this place. :-D
