Příznivci seriálu Sex ve městě si možná vzpomenou na jeden díl, v němž je Samantha konfrontována se svou mladou asistentkou, která jí připomene její skutečný věk, když prohlásí, že zatímco Samantha ve svém mládí nejspíš stála frontu do Studia 54, ona stála tak maximálně frontu na film inspirovaný tímto legendárním klubem. Podobně jsem si připadala i já před pár týdny.
Před hodinou romštiny jsem si povídala se „spolužačkou" Anežkou. Ta se mě mezi řečí zeptala, jaký že to studuji obor. Ne že bych se v tu chvíli nezatetelila štěstím, že mě může někdo považovat za studentku... A skutečně jsem si vychutnala Anežčin překvapený výraz, když jsem jí oznámila, že už mám nějaký ten pátek odstudováno (samozřejmě s důrazem na „nějaký ten pátek"!). Hovor pokračoval, Anežka mi řekla, že byla předtím na přednášce Jáchyma Topola a že jestli ho znám. Tož jsem vyzdvihla Topolovu činnost textařskou, Psí vojáci, Načeva... Anežce se Načeva také líbí, a tak jsem já blbec řekla, že její píseň Udržuj svou ledničku plnou byla veeelkým hitem za doby mých středoškolských studií, čímž jsem se v Anežčiných očích propadla někam do prehistorického období. Obávám se, že Anežka v té době chodila nanejvýš do školky.
Ach jo. Stejně mám ale pocit, že člověk je nastaven na nějaký věk, ve kterém se cítí dobře. Já jsem už asi od svých sedmnácti prohlašovala, že si připadám tak na pětatřicet, a je fakt, že čím víc se tomuto věku blížím, tím jsem spokojenější. Asi to je vidět i navenek, protože se na mém blogu čas od času objeví nějaký ten kompliment k mému vzhledu. Kde jste byli, pánové, v mých -nácti...? Tehdy mi nikdo neříkal, jak mi to sluší a že jsem hezká holka...:-)
Každopádně je fajn, že o mně i v mých dvaatřiceti někdo hovoří jako o „holce". Asi už to dlouho trvat nebude a převáží podobné reakce, jaké jsem se dočkala nedávno ve vlaku, kdy si ke mně chtěl přisednout jakýsi mladý muž se slečnou a řekl: „Tak si sedneme tady ke slečně..." (ano, blahem jsem se zatetelila), potom se na mě podíval a opravil se „...teda tady k paní...". Grrr!
Publikováno původně na blogu iDnes.
Než jsem si začala vést skoročtvrtečník, měla jsem čtvrtky spojené s novým číslem Reflexu. A tak toto vydání bude takovou mou svéráznou poctou tomuto jedinečnému týdeníku. Co jedinečnému - v mých očích tomu jedinému týdeníku, který se dá číst!
Tuhle jsem si cestou po Václaváku všimla hezkých odrazů (reflexů) budov, kterých si možná běžní kolemjdoucí buď nevšimnou nebo dostatečně nevychutnají. Kupříkladu takový palác Koruna. Dávno pryč jsou ty doby, kdy byl dole automat. Dneska si tam k jídlu nic nedáte, maximálně si tam tak můžete koupit džíny (i když vaše ratolesti vás asi moc nepochválí, protože značka to je přímo loserovská). Kolik lidí ale tuší, že na samém vršku budovy se skutečně nachází koruna? Doporučuji zvednout hlavu vzhůru i v noci, kdy je moc hezky osvětlená.
Nevím, jak Vy, já ale už dost dlouho nenosím hodinky. Tuhle jsem neměla ani mobil a nutně potřebovala vědět, kolik je hodin. Pokud se Vám něco podobného stane na Václaváku, nemusíte zoufat. Stačí, když upnete zrak na vrchol paláce Metro dole na Můstku. A můžete být klidně i nahoře u koně, protože hodiny to jsou obrovské!
Také Vás baví strojové překlady?
Ke strojovým překladům jsem měla vždycky odpor. Už jen ta myšlenka, že by nějaký program mohl nahradit nás, překladatele, mě poněkud děsila. Ale nedávno nalezené překlady ekonomických článků mě přesvědčily o tom, že k té náhradě nejspíš hned tak nedojde, ba musím připustit, že jsem ke strojovým překladům pojala dokonce jakousi zvrácenou náklonnost. A mám k tomu řadu důvodů:
Čtením strojových překladů si prodlužujete život. Pokud narazíte na nějaký povedený kousek, garantuji Vám, že se minimálně zasmějete. A u těch nejšpičkovějších se budete smát opravdu nahlas. Dovolím si pár příkladů z článků o stoupajících cenách ropy a krizi ve Spojených státech: „Germán Dax trpět nejčetnější kapání", „analytici domnívat se cena vůle hubenět", „Obchodní Burza další hrabě sázení jeden nový živnostenská daň", „Fed odročit až k ani si nevšimnout cena", „trápil se kolem jaký ale jděte příští", „archiv vůle pravděpodobně být v kaši".
Díky strojovým překladům můžete stmelovat kolektiv. Možná se přistihnete, že odkaz na inkriminovaný text posíláte svým kolegům a následně si v salvách smíchu předčítáte vybrané pasáže. Třeba něco takového: „podlehnout až v člen určitý čest drtit, utrpení člověk vyšší hodnosti dostat hotově hojnost problems", „hrubý budoucí nabídka jeden živý plot proti jeden klesání dolar", „cena čepice se štítkem v $3.227 ačkoliv chirurgický nárok a jeden provaz of být v opravě konec".
Díky strojovým překladům stoupá mé překladatelské sebevědomí. Co by se mi muselo asi tak stát, abych překládala i výrazy jako „člen určitý"?
Strojové překlady mohou v jistých případech také nahradit rébusy. Kdo z vás pozná, kdo či co se skrývá pod názvy Alan Pažit, JP Márnice, Jindřich Pavel, Dvacka Vzory, Končit Beutel či Třpytivě svítit Jae youb? (Řešení je na konci článku.)
A v neposlední řadě jakožto lingvista oceňuji svéráznou poetiku strojových překladů. Z prostého konstatování o nárůstu cen pohonných hmot se stal „benzin červený jako růže", zatímco působivá aliterace ve frázi „benzin budoucí bažina" dává tušit, že perspektiva není dobrá. A kolik poetických přívlastků může získat ropa: „jeden galon bujný, sladký, hrubý"! Povšimněte si také hezkého rytmu zde: „Jaký čin tebe uvážit co člen určitý trh místo?" Při pohledu na spontánní náhodné řazení slov „lehký kulomet hrubý budoucí červený jako růže" nebo „všeobecné kvasnice chvíle nárok i klesání" mne napadá jediné: překladače jsou jednoduše dadaisti!
Všechny příklady pocházejí z článků Impregnovat vysoká vlna až k $107 jeden barel a Zásoby houpací kůň do U.S. bankovnictví krize. Na jejich domovské stránce Business Tornado Praha naleznete další perly, je to prostě fičák!
Řešení rébusu: Alan Pažit = Alan Greenspan, JP Márnice = JP Morgan, Jindřich Pavel = Henry Paulson, Třpytivě svítit Jae youb = Shim Jae-youb. Zbylá dvě jména jsem nedešifrovala. Končit Beutel by měl být podle článku prezident členu určitého, ale moc tomu nevěřím.
---------------------------------------------------------------------------------
Záhada jménem Dvacka Vzory a Končit Beutel je rozřešena! Dvacka Vzory = Brad Samples, Končit Beutel = Peter Beutel. Jak logické. Děkuji kolegovi JG.
Publikováno původně na blogu iDnes.
aneb Co můžete vidět, když se cestou do práce občas podíváte nahoru...
Cestu do práce mám v podstatě dvojí: buď kratší verzi Jeruzalémskou ulicí nebo delší přes Opletalovu ulici, Václavák a Příkopy. Snažím se dávat přednost té druhé variantě, už jenom proto, že na několik dalších hodin to je můj jediný pohyb. Takže Opletalovou ulicí chodím nejméně třikrát týdně, ale přesto jsem teprve nedávno zvedla zrak z chodníku a podívala se na fasády domů a co nevidím: na průčelí neskutečně zchátralého torza domu v sousedství ČTK visí cosi zeleného, Hip... Hop... Jam... Streetart.
Musím říct, že streetart mě baví. Hlavně v trojrozměrné podobě. Ještě mám v živé paměti dráčky, které jsem potkávala na fasádách domů na Letné. Pro nezasvěcené: dráčci byli vlastně 3D tagy jejich autora, který si nechává říkat Point. Umisťoval je všude možně po Praze, většinou ve výši prvního patra budov, aby je jen tak nikdo neukradl, ale aby byli zároveň vidět. Vlastně od té doby se cestou po městě sem tam podívám nahoru, co kdyby?
Není to tak dlouho, co byla v Praze výstava o streetartu (kterou jsem si jako obvykle nechala ujít) nebo co stál na Těšnově Pomník obětem graffiti. Streetartu se v Praze očividně daří, a tak mě teď napadlo vzít si s sebou čas od času Viktorku a zaznamenat, na co mi při cestě do práce padl zrak.
Tady jsou první dva kousky.
Avizovaný Hip Hop Jam z Opletalovy ulice.
A postavička na fasádě v Jeruzalémské ulici poblíž Jindřišské věže.
