Jsem levák. Nevím, kde se to ve mně vzalo, protože oba mí rodiče jsou praváci a ani v široké daleké rodině není jediný levák. Existují sice jisté pochybnosti kolem mámina strýce Vendy, ten ale žil bohužel v takové době, kdy se leváctví jednoduše netolerovalo, a navíc byl truhlář, takže měl smůlu. Byl z něj pravák. Ale i když já jsem vyrůstala v době, kdy mě nikdo na praváka nepřeučoval, trvalo mi dost dlouhou dobu, než jsem své leváctví vzala na milost a začala hrdě prohlašovat: Jsem levák!
První krize nastala v první třídě. Ve chvíli, kdy děti odložily tužky, aby se vrhly na psaní plnicím perem, vrazilo se levákům do ruky čínské pero. Já jako správné dítě toužící splynout s davem jsem také chtěla psát inkoustem, a protože v té době mi psaní levou i pravou rukou šlo podobně dobře, uvolila jsem se, že tedy zkusím psát pravou rukou. Co by člověk neudělal pro inkoust (a zmizík). Ale záhy jsem zjistila, že mi to tou pravou rukou asi nejde úplně stejně jako levou, a když jsem ze psaní písmene „r" dostala trojku, vrátila jsem se pokorně k číně a jedničkám.
Školní docházka mě jakožto leváka poznamenala ještě ve dvou směrech (opominu to, že třídy jsou směrovány tak, že si leváci při psaní permanentně stíní). Leváci obvykle seděli na levé straně lavice, aby nedrkali do souseda. Když ale takhle sedíte nějakých sedmnáct let, vleze vám to pěkně pod kůži, a jak jsem vypozorovala, i po opuštění školy si automaticky sedám na levou stranu stolu. Holt zvyk je železná košile.
Mnohem pitomější je ale to, že teprve ve škole jsem si začala plést strany. Ve třídě jsme byli leváci všehovšudy dva, a tak se na nás nebral moc ohled. Ještě dodnes si vybavuji nejrůznější pokyny třeba z tělocviku: „Granát vezměte do pravé ruky" nebo „Odrazíte se pravou nohou", přičemž já jsem vzala granát pochopitelně do levé ruky a odrazila se levou nohou. Pak už člověk neví, čí je. Dodnes si strany pletu, a když si chci být stoprocentně jistá, že někoho naviguji správně, používám neutrální „Tam!" doplněné gestem příslušné ruky. Raději pomlčím o tom, jak vypadaly mé jízdy v autoškole...
Když jste levák, narazíte na praktické problémy při používání různých předmětů. Třeba takové nůžky jsou pouze pro použití v pravé ruce, nebo když chcete oloupat brambory škrabkou, levou rukou vám to také nepůjde. Než jsem se kupříkladu naučila krájet brambory na kousky v ruce, přiváděla jsem svou matku k šílenství: bramboru jsem oloupala pravou rukou, pak si přehodila nůž do levé ruky a na prkénku bramboru nakrájela. Náš učitel dílen na základce měl vždy děs v očích, když mě viděl s pilkou nebo pilníkem v levé ruce, a musím se přiznat, že když vidím manuálně pracovat leváka já, také mi to přijde divné - natolik mám realitu kolem sebe spojenou s praváky.
Velký zlom v mém vnímání leváků, a tedy i mě samotné, přišel na začátku devadesátých let.
Zaprvé jsem zjistila, že tehdejší prezident Spojených států Bill Clinton je levák. Nevídané - hlava mocnosti a píše tou vysmívanou kelkou! Zadruhé se mi do rukou dostala kniha o Leonardovi da Vincim - taktéž levákovi, který psal zrcadlově zprava doleva. Zjistila jsem, že ani mně to nedělá problémy a že to je možná pohodlnější než psát tradičně zleva doprava. Když jsem se ve škole nudila, psala jsem si tak k úžasu svého okolí i zápisy do sešitu. Zatřetí se začal vysílat seriál Simpsonovi, seriál to levákům zaslíbený! Mimo jiné se v něm vyskytuje i obchod pro leváky, což mí vrstevníci považovali za vynikající vtip, ale v mých očích to bylo cosi jako sen. Nůžky pro leváky, pera pro leváky, pravítka pro leváky, otvíráky na konzervy pro leváky. Dneska se podobné věci dají pořídit i u nás, i když se obávám, že pro mě je už pozdě.
S věcmi pro praváky jsem se naučila žít, snažím se používat levou i pravou ruku a troufám si říct, že má pravá ruka je šikovnější než levá ruka většiny praváků. Své leváctví již dávno nepovažuji za handicap: třeba když ovládám počítačovou myš pravou rukou, ještě pořád mi zbývá volná levá ruka, kterou mohu zároveň něco psát, nebo při fotografování mohu při manuálním ostření využít větší cit v levé ruce... Také se už nemusím rozčilovat nad pravorukým ovládáním mobilního telefonu, protože jsem si našla značku, u které je všechno obráceně, což je pro nás leváky jako dělané.
Za ta léta jsem si zvykla, že se svou levou rukou budu v pravorukém světě menšinou. Smířila jsem se s tím, že když budu chtít psát reprezentativním perem, budu mít vždycky ušmudlaný hřbet ruky. Jsem srovnaná s tím, že mě někdo může považovat za pitomce, když ve svém věku zaměňuji levou a pravou stranu. Už mi přijde normální, že mé myšlení ovlivňuje pravá mozková hemisféra. A mí kolegové v práci se zase naučili, že si u oběda nemají sedat na mé místo vlevo! :-)
První krize nastala v první třídě. Ve chvíli, kdy děti odložily tužky, aby se vrhly na psaní plnicím perem, vrazilo se levákům do ruky čínské pero. Já jako správné dítě toužící splynout s davem jsem také chtěla psát inkoustem, a protože v té době mi psaní levou i pravou rukou šlo podobně dobře, uvolila jsem se, že tedy zkusím psát pravou rukou. Co by člověk neudělal pro inkoust (a zmizík). Ale záhy jsem zjistila, že mi to tou pravou rukou asi nejde úplně stejně jako levou, a když jsem ze psaní písmene „r" dostala trojku, vrátila jsem se pokorně k číně a jedničkám.
Školní docházka mě jakožto leváka poznamenala ještě ve dvou směrech (opominu to, že třídy jsou směrovány tak, že si leváci při psaní permanentně stíní). Leváci obvykle seděli na levé straně lavice, aby nedrkali do souseda. Když ale takhle sedíte nějakých sedmnáct let, vleze vám to pěkně pod kůži, a jak jsem vypozorovala, i po opuštění školy si automaticky sedám na levou stranu stolu. Holt zvyk je železná košile.
Mnohem pitomější je ale to, že teprve ve škole jsem si začala plést strany. Ve třídě jsme byli leváci všehovšudy dva, a tak se na nás nebral moc ohled. Ještě dodnes si vybavuji nejrůznější pokyny třeba z tělocviku: „Granát vezměte do pravé ruky" nebo „Odrazíte se pravou nohou", přičemž já jsem vzala granát pochopitelně do levé ruky a odrazila se levou nohou. Pak už člověk neví, čí je. Dodnes si strany pletu, a když si chci být stoprocentně jistá, že někoho naviguji správně, používám neutrální „Tam!" doplněné gestem příslušné ruky. Raději pomlčím o tom, jak vypadaly mé jízdy v autoškole...
Když jste levák, narazíte na praktické problémy při používání různých předmětů. Třeba takové nůžky jsou pouze pro použití v pravé ruce, nebo když chcete oloupat brambory škrabkou, levou rukou vám to také nepůjde. Než jsem se kupříkladu naučila krájet brambory na kousky v ruce, přiváděla jsem svou matku k šílenství: bramboru jsem oloupala pravou rukou, pak si přehodila nůž do levé ruky a na prkénku bramboru nakrájela. Náš učitel dílen na základce měl vždy děs v očích, když mě viděl s pilkou nebo pilníkem v levé ruce, a musím se přiznat, že když vidím manuálně pracovat leváka já, také mi to přijde divné - natolik mám realitu kolem sebe spojenou s praváky.
Velký zlom v mém vnímání leváků, a tedy i mě samotné, přišel na začátku devadesátých let.
Zaprvé jsem zjistila, že tehdejší prezident Spojených států Bill Clinton je levák. Nevídané - hlava mocnosti a píše tou vysmívanou kelkou! Zadruhé se mi do rukou dostala kniha o Leonardovi da Vincim - taktéž levákovi, který psal zrcadlově zprava doleva. Zjistila jsem, že ani mně to nedělá problémy a že to je možná pohodlnější než psát tradičně zleva doprava. Když jsem se ve škole nudila, psala jsem si tak k úžasu svého okolí i zápisy do sešitu. Zatřetí se začal vysílat seriál Simpsonovi, seriál to levákům zaslíbený! Mimo jiné se v něm vyskytuje i obchod pro leváky, což mí vrstevníci považovali za vynikající vtip, ale v mých očích to bylo cosi jako sen. Nůžky pro leváky, pera pro leváky, pravítka pro leváky, otvíráky na konzervy pro leváky. Dneska se podobné věci dají pořídit i u nás, i když se obávám, že pro mě je už pozdě.
S věcmi pro praváky jsem se naučila žít, snažím se používat levou i pravou ruku a troufám si říct, že má pravá ruka je šikovnější než levá ruka většiny praváků. Své leváctví již dávno nepovažuji za handicap: třeba když ovládám počítačovou myš pravou rukou, ještě pořád mi zbývá volná levá ruka, kterou mohu zároveň něco psát, nebo při fotografování mohu při manuálním ostření využít větší cit v levé ruce... Také se už nemusím rozčilovat nad pravorukým ovládáním mobilního telefonu, protože jsem si našla značku, u které je všechno obráceně, což je pro nás leváky jako dělané.
Za ta léta jsem si zvykla, že se svou levou rukou budu v pravorukém světě menšinou. Smířila jsem se s tím, že když budu chtít psát reprezentativním perem, budu mít vždycky ušmudlaný hřbet ruky. Jsem srovnaná s tím, že mě někdo může považovat za pitomce, když ve svém věku zaměňuji levou a pravou stranu. Už mi přijde normální, že mé myšlení ovlivňuje pravá mozková hemisféra. A mí kolegové v práci se zase naučili, že si u oběda nemají sedat na mé místo vlevo! :-)
Původně publikováno na blogu iDnes.
Důležitá osoba v celém procesu. Tento pán vzorky naléval a mě si získal zejména tím, že nás vzhledem k průměrnému věku účastníků oslovoval "mládeži". :-)
