Tuhle jsem šla v Praze Jindřišskou, když jsem si uvědomila, že mi je hrozné vedro. Proč já vlastně nosím v tomhle počasí ten superteplý prošívaný kabát a šálu?, problesklo mi hlavou. No protože jezdím do práce vlakem!
Denně ujedu vlakem 114 km, týdně tedy 570 km a ročně (s odečtením pěti týdnů dovolené) 26 790 km, to je jako letět dvakrát do New Yorku a zpátky. Za toto jsem dosud platila každé tři měsíce přibližně 3 500 Kč, nyní 5 500 Kč, se zákaznickou In-kartou o 25 % méně. Ročně to podle nového tarifu bude se slevou kolem 17 000 Kč, tedy skoro tolik, kolik stojí letenka do New Yorku. Někdo může namítnout, že za cenu jedné letenky absolvuji dvojnásobnou vzdálenost, tak co bych chtěla.
Ó, já bych toho po Českých drahách chtěla! Aby třeba v zimě v rychlících (dostatečně) topili a já nemusela chodit nabalená jako sněhulák, abych tu padesátiminutovou cestu do práce nějak přežila. Někdy mi je trapné sedět ve vlaku v rukavicích, tak si ruce alespoň balím do šály... Už ani nevím, jaký mám ve skutečnosti hlas, protože někdy od října, kdy začalo přituhovat, se mi na hlasivkách cosi usadilo a evidentně to z nich nemíní odejít dříve než na jaře.
Aby v létě nebyl ve vlakových soupravách takový hic. Cesta domů za parného letního dne, to je zážitek! Když člověk odlepuje propocené oblečení z koženkových sedaček, odtrhává z nich případná exponovaná místa svého těla, lepí se na ostatní a při vystupování se provinile dívá na loužičku, co po něm zůstala tam, kde seděl. Nelze cestovat jinak než s otevřenými okny, v důsledku čehož ani přes léto neznám svůj hlas, protože hlasivky mám nastydlé z průvanu.
Aby v rychlících nebyl takový rambajs. Zkoušeli jste někdy poslouchat MP3 ve svižně jedoucím rychlíku, řekněme mezi Nymburkem a Lysou nad Labem? To se nedá, věřte mi, pokud tedy nechcete hlasitost přehrávače zvýšit k hodnotám ohrožujícím sluch. Nejen v tomhle směru jednoznačně vítězí nové soupravy City Elefant, kde takový hluk ani zdaleka není, ale považte! Ono se tam i topí! Jen kdyby cesta s nimi netrvala o polovinu déle než s rychlíkem.
Aby byly vlaky čistší. Sice jsem už zažila v Petrohradě cestu vlakem 4. třídy (s dřevěnými lavicemi - viz foto) a to byla fakt hrůza, ale to asi není šťastně zvolená srovnávací hodnota, že? Když tak občas pozoruji v Praze na Hlavním nádraží party uklízečů, jak se přiženou k vlaku, vplují do vagónů vybaveni kyblíkem s vodou a hadrem, koštětem s kytičkovaným toaletním papírem napíchnutým na násadě a igelitovým pytlem na odpadky, pěkně jeden člověk na jeden vagón, aby se pak tak za minutu vynořili na druhé straně, přičemž za tu dobu stihli vysypat odpadky, vyměnit toaletní papír a ne na víc než jedno vymáchání hadru vytřít podlahu od jednoho záchodu přes chodbičku, kupé až po druhý záchod (a možná přitom vzali i nějaký ten stoleček či koženkovou sedačku), tak vám řeknu, pocity nic moc.
Abych nemusela v tašce nosit jídlo pro strýčka příhodu, protože nikdy nevím, jaké bude mít vlak zpoždění (to je ta lepší varianta, něco k jídlu se dá koupit i na nádraží, jste-li dostatečně dobrodružná povaha) nebo jestli se zase nerozbije lokomotiva a my neuvízneme někde mezi poli. Hlad je pane mrcha...
Abych společně s ostatními cestujícími nebyla terčem zvrhlých vtipů ČD. Třeba takhle začátkem prosince, hned po uvedení nového jízdního řádu a nových ceníků, cestující stojí na Hlavním nádraží před tabulemi s odjezdy vlaků a toužebně čekají, až u toho jejich vlaku naskočí číslo nástupiště. Čas odjezdu se blíží a nic. Odjezd byl před deseti minutami a pořád nic. Náhle se ozve hlášení, že k tomu a tomu nástupišti přijíždí onen vlak a pak že je připraven k odjezdu. Masa lidí se pohne a žene na nástupiště, které je jako na potvoru skoro až na konci. Lidé vyběhnou schody a pak se jen zmateně rozhlížejí, kde ten vlak je. Neodjel snad? Nikdo nic neví, tak nezbývá opět nic jiného než čekat. Po dvaceti minutách se objeví zaměstnanec ČD, že jestli jako čekáme na ten rychlík, tak ten přijede na třetí nástupiště. Po dalších deseti minutách vlak skutečně přijíždí a já se dostávám domů skoro o hodinu později. Ještě že mám ten superteplý prošívaný kabát a šálu!
Chtělo by se mi parafrázovat jednu prastarou reklamu: a tak to máte každý den. Ne, přeháním, každý den ne, ale Českým drahám se skutečně občas podaří hezké kousky. A proč že vlastně tím vlakem jezdím, když mě cestování s ním tolik štve? Třeba nemám tolik jiných možností a navíc mám z cest vlakem spoustu roztomilých historek, kterými mohu bavit ty, co znají vlak jen z reklamy „Auta stojí, vlaky jedou".
Denně ujedu vlakem 114 km, týdně tedy 570 km a ročně (s odečtením pěti týdnů dovolené) 26 790 km, to je jako letět dvakrát do New Yorku a zpátky. Za toto jsem dosud platila každé tři měsíce přibližně 3 500 Kč, nyní 5 500 Kč, se zákaznickou In-kartou o 25 % méně. Ročně to podle nového tarifu bude se slevou kolem 17 000 Kč, tedy skoro tolik, kolik stojí letenka do New Yorku. Někdo může namítnout, že za cenu jedné letenky absolvuji dvojnásobnou vzdálenost, tak co bych chtěla.
Ó, já bych toho po Českých drahách chtěla! Aby třeba v zimě v rychlících (dostatečně) topili a já nemusela chodit nabalená jako sněhulák, abych tu padesátiminutovou cestu do práce nějak přežila. Někdy mi je trapné sedět ve vlaku v rukavicích, tak si ruce alespoň balím do šály... Už ani nevím, jaký mám ve skutečnosti hlas, protože někdy od října, kdy začalo přituhovat, se mi na hlasivkách cosi usadilo a evidentně to z nich nemíní odejít dříve než na jaře.
Aby v létě nebyl ve vlakových soupravách takový hic. Cesta domů za parného letního dne, to je zážitek! Když člověk odlepuje propocené oblečení z koženkových sedaček, odtrhává z nich případná exponovaná místa svého těla, lepí se na ostatní a při vystupování se provinile dívá na loužičku, co po něm zůstala tam, kde seděl. Nelze cestovat jinak než s otevřenými okny, v důsledku čehož ani přes léto neznám svůj hlas, protože hlasivky mám nastydlé z průvanu.
Aby v rychlících nebyl takový rambajs. Zkoušeli jste někdy poslouchat MP3 ve svižně jedoucím rychlíku, řekněme mezi Nymburkem a Lysou nad Labem? To se nedá, věřte mi, pokud tedy nechcete hlasitost přehrávače zvýšit k hodnotám ohrožujícím sluch. Nejen v tomhle směru jednoznačně vítězí nové soupravy City Elefant, kde takový hluk ani zdaleka není, ale považte! Ono se tam i topí! Jen kdyby cesta s nimi netrvala o polovinu déle než s rychlíkem.
Aby byly vlaky čistší. Sice jsem už zažila v Petrohradě cestu vlakem 4. třídy (s dřevěnými lavicemi - viz foto) a to byla fakt hrůza, ale to asi není šťastně zvolená srovnávací hodnota, že? Když tak občas pozoruji v Praze na Hlavním nádraží party uklízečů, jak se přiženou k vlaku, vplují do vagónů vybaveni kyblíkem s vodou a hadrem, koštětem s kytičkovaným toaletním papírem napíchnutým na násadě a igelitovým pytlem na odpadky, pěkně jeden člověk na jeden vagón, aby se pak tak za minutu vynořili na druhé straně, přičemž za tu dobu stihli vysypat odpadky, vyměnit toaletní papír a ne na víc než jedno vymáchání hadru vytřít podlahu od jednoho záchodu přes chodbičku, kupé až po druhý záchod (a možná přitom vzali i nějaký ten stoleček či koženkovou sedačku), tak vám řeknu, pocity nic moc.
Abych nemusela v tašce nosit jídlo pro strýčka příhodu, protože nikdy nevím, jaké bude mít vlak zpoždění (to je ta lepší varianta, něco k jídlu se dá koupit i na nádraží, jste-li dostatečně dobrodružná povaha) nebo jestli se zase nerozbije lokomotiva a my neuvízneme někde mezi poli. Hlad je pane mrcha...
Abych společně s ostatními cestujícími nebyla terčem zvrhlých vtipů ČD. Třeba takhle začátkem prosince, hned po uvedení nového jízdního řádu a nových ceníků, cestující stojí na Hlavním nádraží před tabulemi s odjezdy vlaků a toužebně čekají, až u toho jejich vlaku naskočí číslo nástupiště. Čas odjezdu se blíží a nic. Odjezd byl před deseti minutami a pořád nic. Náhle se ozve hlášení, že k tomu a tomu nástupišti přijíždí onen vlak a pak že je připraven k odjezdu. Masa lidí se pohne a žene na nástupiště, které je jako na potvoru skoro až na konci. Lidé vyběhnou schody a pak se jen zmateně rozhlížejí, kde ten vlak je. Neodjel snad? Nikdo nic neví, tak nezbývá opět nic jiného než čekat. Po dvaceti minutách se objeví zaměstnanec ČD, že jestli jako čekáme na ten rychlík, tak ten přijede na třetí nástupiště. Po dalších deseti minutách vlak skutečně přijíždí a já se dostávám domů skoro o hodinu později. Ještě že mám ten superteplý prošívaný kabát a šálu!
Chtělo by se mi parafrázovat jednu prastarou reklamu: a tak to máte každý den. Ne, přeháním, každý den ne, ale Českým drahám se skutečně občas podaří hezké kousky. A proč že vlastně tím vlakem jezdím, když mě cestování s ním tolik štve? Třeba nemám tolik jiných možností a navíc mám z cest vlakem spoustu roztomilých historek, kterými mohu bavit ty, co znají vlak jen z reklamy „Auta stojí, vlaky jedou".
Původně publikováno na blogu iDnes.
