inspiromat banalit

Když jsem začala mapovat svůj pletařský vývoj a dávat sem fotky svetrů, které jsem vyrobila, ozvalo se mi v diskusi nebo mailem pár lidí s dotazem, jestli bych jim něco neupletla. Vždycky jsem odmítla se slovy, že je mnohem lepší, když se naučí plést a vyrobí si něco sami. Taková hraběcí rada, já vím.

Ono to je ale u pletení tak: naprosto nejdražší položkou pletení je čas. U materiálu si můžete vybrat, jestli levný akryl, středně drahou vlnu nebo luxusní materiál, zkrátka podle toho, jaký je momentální stav vaší peněženky nebo jak moc chcete experimentovat s přízí. Ale práce a čas u ní strávený neobalamutíte. Nemůžu si říct: tak, a tenhle svetr udělám jen za dvacet hodin, i když normálně bych potřebovala osmdesát. Ten čas u ručního pletení musíte odsedět.

Samozřejmě mohu uplést svetr, vzít si symbolickou tisícovku za práci a pak v duchu přepočítávat, že jsem si za hodinu pletení vydělala krásných patnáct korun. Nebo si nechat práci zaplatit a vypadat jako nanažranec, který chce na zákazníkovi trhnout majlant (příklad: chci stovku na hodinu, výroba svetru trvá osmdesát hodin = osm tisíc za práci).

Proto když jsem dostala před Vánoci nabídku na spolupráci s poděbradským Ateliérem KK na lektorování kurzu ručních prací, vzpomněla jsem si na svou hraběcí radu a přišla s nápadem workshopu pletení pro úplné začátečníky. Kurz bude trvat dvě a půl hodiny a jeho největší ambicí je naučit ty, kdo v životě nedrželi jehlice v ruce, naprosté základy: hladce a obrace, jak se nahazuje a jak se ukončuje práce plus ukázat pár výrobků z různých materiálů a něco si k nim povědět. Po této úvodní hodině asi ještě nezvládnete svetr se skandinávským vzorem, ale budete si moci troufnout třeba na rovnou šálu s plastickým vzorem nebo klidně i na polštář.

Kurz se koná 7. února 2015 v Poděbradech na Riegerově náměstí (kterému místní neřeknou jinak než Rigrák), nanejvýš deset minut klidnou chůzí od nádraží. Vlaky z Prahy nebo Hradce Králové jezdí každou hodinu a v obou případech trvá cesta kolem 50 minut. Kurz končí kolem poledne, takže budete mít ještě celé odpoledne na procházku kolem Labe a po kolonádě, ochutnání poděbradky a lázeňských oplatků a třeba si dáte i mléčný koktejl v prodejně Milko u nádraží.

Přihlásit se můžete tady (kde najdete i další praktické informace) nebo mi napište na adresu dulique@centrum.cz.

Budu se na vás těšit a pletení a ovcím zdar!

Dobrý den, jmenuji se Anna a jsem závislá na Digitálním archivu Státního oblastního archivu v Třeboni.

Může za to pletení. Kdyby mi nedošly (a vlastně se mi taky trochu neomrzely) detektivky, při nichž s oblibou pletu, nenarazila bych na britský pořad Who Do You Think You Are / Kdo si myslíš, že jsi, v němž celebrity pátrají po svých předcích, a já si nevzpomněla, že jsem před lety začala vytvářet cosi jako strom života své rodiny, vlastně jen takový pahýl - když mi došly rodné a oddací listy a rodinná korespondence, z nichž šly čerpat údaje o jménech, adresách a datech narození, nedokázala jsem se už hnout z místa.

A protože mezitím uběhlo pár let, během nichž se na internetu objevily digitalizované matriky, objevila se šance, že bych se mohla dostat o fous dál. Od začátku jsem věděla, že mě mnohem víc zajímá rodina mojí mámy, taková směsice domkářů, chalupníků, řemeslníků a sklářů s poněkud překvapivým šumavsko-severomoravským původem, který se v rodině přetransformoval v legendu, že "(pra)dědeček byl Rakušák a (pra)babička pocházela ze stejné vesnice jako Dalibor Janda". Mně stačil před pár lety jediný pohled na rodný list mého dědečka, abych zjistila, že jeho otec, tedy můj pradědeček, pocházel z dnes již zaniklé šumavské obce Zvonková (pravda, jeho mateřštinou byla očividně němčina, ale v mých očích je přeci jen trochu méně "Rakušák", než kdyby byl třeba od Vídně...), což ale ještě víc podnítilo mou zvědavost. Proč ze Šumavy odešel a usadil se v Poděbradech? A jak proboha přišel k babičce, která byla z Drahotuš u Hranic na Moravě?

Zatím se zdá, že na přesnější odpovědi na tyto otázky si budu muset ještě počkat, až budou zdigitalizovány příslušné archivy. Pro Poděbrady jsou zatím dostupné jen fragmenty ze spíše vzdálenější historie - pokud jsem tedy hledala správně, protože středočeský archiv nemá zrovna uživatelsky nejvstřícnější systém (rozumějte: je to nepřehledné a vypadá to hnusně).

A tak jsem se spíše z vybuzené a neukojené zvědavosti rozhodla podívat na rodinu mého táty, který pochází z jižních Čech. Digitální archiv Státního oblastního archivu v Třeboni mi ale vyrazil dech. Je to ráj pro uživatele. Vše přehledně rozřazené do kategorií, po registraci je možné si příslušné listy z matrik uložit jako PDF a následně vytisknout, jednoduchá orientace v příslušných knihách, klikací odkazy na jednotlivé obce, takže si je možné otevřít přehled všech matrik se záznamy z té které vsi. Prostě paráda! První víkend jsem strávila jen a pouze hledáním v matrikách a listech ze sčítání obyvatel, a kdyby mě asi někdo pozoroval, myslel by si, že jsem zešílela, protože jsem si pro sebe mumlala: Tak vy jste se přestěhovali? Kde jste? Zůstali jste v Želči? Vojtěch, Vojtěch, Vojtěch, kdepak jsi, Vojtěchu? Tady tě mám!

Když jsem pak v práci u oběda nadšeně líčila, jaký je archiv v Třeboni poklad, zeptala se mě kolegyně, jestli jsem našla mezi svými předky nějaký hrabata...

Nenašla. A ani nehledala. V zásadě jsem ani nečekala, že toho najdu nějak moc, ovšem díky preciznosti digitalizovaných materiálů jsem se dostala bez nějaké větší námahy pět až šest generací dozadu - vzhledem k tomu, že se v naší rodině děti rodí tradičně až tak kolem třicítky či čtyřicítky (jeden z výsledků mého pátrání!), jsou rozestupy mezi generacemi veliké, tudíž těchto pět až šest generací představuje více než dvě stě let. S největší pravděpodobností bych mohla jít ještě více do historie, ale to už asi narazím na potíže se čtením (přečtením) záznamů.

Ten víkend s třeboňským archivem měl pro mě ale hodně velký osobní význam, protože naprosto změnil můj pohled na místo, z něhož můj táta pochází. Ten pididomek mé babičky jsem v dětství neměla moc ráda. Dvě místnosti musely o oněch víkendech, kdy se konaly všelijaké poutě nebo se slavily narozeniny, pojmout sedm lidí a návštěvy. Vše bylo stísněné, všude se pořád někdo motal, a tak jsme se se sestřenicemi dost často uklidily na pec, která byla mým nejoblíbenějším místem a jen kvůli níž jsem tyto povinné návštěvy brala na milost. Tenkrát mi nikdo neřekl, že v tom domě bydlel můj praděděček a prababička a před nimi prapradědeček a prapraprababička a před ní ještě minimálně její rodiče. Pochybuju, že v jakékoli jiné části rodiny najdu tak velké sepětí s místem...

A teď mě omluvte, pod geniální archiv v Třeboni spadá i matrika ze Zvonkové a já se jdu vydat po stopách pradědečka "Rakušáka" a jeho sklářské rodiny!

Vůbec nechápu, že je to už měsíc, co jsem se vrátila ze Shetland. Od té doby jsem byl v jednom kole, především pracovně. Jako že fakt fest. Představte si tu situaci, že stojíte v krámě před asi pěti druhy sendvičů a ani za boha nejste schopni si vybrat. Mozek odmítá přijímat a zpracování každé, byť sebejednodušší, informace zatraceně bolí. Tak přesně v tomto stádiu jsem byla v poslední době. A tak nebylo žádné psaní blogů, focení ani vymýšlení.

Naštěstí jsem si už někdy koncem léta připravila pár fotek, které jsem tady chtěla ukázat (a zapomněla na ně).

Včera mi Kocourek povídá, že bych měla začít plést pro jiné lidi, protože se nám už doma začínají nějak kupit svetry. Jako by nevěděl, že svetrů není nikdy dost (kde jsou ty doby, kdy jsem si říkala, že tak jeden pletený svetr stačí až až!), a navíc zrovna pro něj jsem začala plést také dost.

A tak otvírám novou rubriku tady na blogu. Pojmenovala jsem ji pro/pre a bude obsahovat fotky pletení pro druhé. Název jsem objevila na obalu nějakých sušenek, který byl vyveden česky a slovensky. Moc se mi líbí, protože to je vlastně i taková slovní hříčka: propre je francouzsky řádný, pořádný. A já rozhodně chci, aby všechno, co upletu pro rodinu a přátele aj pre rodinu a priateľov, bylo pořádné!

Při objednávání vlny na svůj svetr jsme měla nějak velké oči a spousta mi jí zbylo. Akorát tak na dlouhou šálu pro Kocourka, kterou jsme okopčila podle obrázku odněkud z internetu.

Kocourek si doma stěžoval, že je u nich v práci neustále zima z klimatizace, a požádal mě o svetr. Upletla jsem mu dva, z čehož se ale jeden při nošení tak vytahal, že čeká na rozpárání a přepletení. Využitelný je tedy jen tento z vlny Pickles s tvídovým efektem pletený podle vzoru (zdarma) taktéž od Pickles.

Následující svetr ještě čeká na svou premiéru, bude pro Kocourka k narozeninám. Je z mé oblíbené islandské vlny podle vzoru Riddari z knihy o islandském pletení. Tuhle vlnu opravdu zbožňuju, ale asi ne tak jako zvířata. Šmudla si svetr okamžitě zabral pro sebe, zkazky o Zuzance a dece z islandské vlny jsem tady už zmiňovala a v mém nejčerstvějším zážitku hraje hlavní roli jedna hrdá kočka, která se jen tak s někým nekamarádí, ovšem ode mě se nechala bez problémů pohladit a pomazlit a neustále se ke mně vracela jako magnet. No jasně, měla jsem na sobě svetr z islandské vlny!

Variace na svetr Sáry Lundové pro kamarádku. Poprvé jsem pracovala s vlnou Drops, ke které jsem měla vždycky velkou nedůvěru - ta nízká cena je zkrátka hodně podezřelá, ale bez sebemenšího problému. Pletlo se z ní dobře, žádné pelichání ani uzlíky. Svetr je také příjemně měkký. Uvidíme, co udělá nošení a údržba. (A jestli někdo víte, jak je možné, že norská firma může vyrábět a distribuovat vlnu za cenu polyakrylu, dejte vědět! Já tomu zkrátka nerozumím, i když vezmu v potaz chybějící kamenné obchody a nejrůznější zprostředkovatele, pořád se mi nezdá, že by se díky tomu mohli dostat na zhruba tak třetinové ceny oproti jiným výrobcům vlny...)

V poslední době se ke mně dostávají další a další zprávy o těhotenství a novorozencích, tak je dost pravděpodobné, že se během příštího roku v rubrice pro/pre objeví pár roztomilostí pro mimina. První je souprava pro Killiana, který se narodil v červenci a je to kluk jako buk - předpokládám, že komplet určený pro 9-12 měsíců užije co nevidět. Materiál je opět Drops, tentokrát merino, které mi připadá pro dětské věci ideální, a návod je opět od Pickles, jejichž sekce dětského oblečení je slovy pana Kaplana "špíčková". Barvu jsem zvolila asi trochu nezvykle šedou, zaprvé nejsem moc fanynka striktního rozdělení barev podle pohlaví na modrou/růžovou a zadruhé si myslím, že až Killian ze svetérku a čepice vyroste a obé se pošle o dům dál, může to klidně užít i lecjaká holčička.

Víte, že je Inspiromat banalit i na Facebooku?

O mně

Facebook

Archiv

Rádi jste si přečetli