inspiromat banalit

O časopisech pro ženy se říká leccos. Že jsou jen pro slepice, jejichž rozhled nepřekračuje trojúhelník móda – krása – sex a vztahy (nebo v případě titulů pro zralejší ženy čtyřúhelník obohacený o vaření). Že jen vyvolávají frustrace méně sebevědomých žen, když představují nedostižné ideály krásy. Že přibližně v ročních cyklech točí neustále dokola to samé. Že to jsou jen vyhozené peníze a ztráta času.

Já osobně časopisy pro ženy nečtu. Ne že by se mi čas od času nedostal nějaký do ruky, jen v těchto žurnálech prostě není co ČÍST. Nebaví mě takové ty články s číslovkou v názvu (Deset rad, jak...., Sedm věcí, které... atd.). Nebaví mě ani dramatické příběhy ze života. Vztahy, děti, nemoci, pracovní problémy. Hlavní hrdinky označené jménem, městem a věkem v závorce. Vždycky na mě působily jako naprosté fabulace. Představovala jsem si, jak redaktorka sedí u svého notebooku a všechny ty paní Jiřiny (35) z Písku a Anety (19) z Prostějova a Aleny (53) z Náchoda s jejich příběhy si prachsprostě cucá z prstu.

Byla jsem na velkém omylu.

Představte si, že máte skutečnou, živou ženu se zajímavým životním příběhem, který bude použit v článku. Otázka zní: byl dříve příběh, nebo článek?

Zní to nelogicky?

Redaktorkám dámských časopisů ne. Jak nedávno prozradilo několik spolupracovnic zahraničních dámských časopisů, články nebývají výsledkem investigativní práce spolupracovníků redakce, ale jsou dány předem. Odpovědná redaktorka má zcela přesnou představu, co za příběhy by měl článek obsahovat. Prací autora článku je najít reálné, existující osoby, které se do tohoto článku hodí a jejichž příběh odpovídá předem stanoveným kritériím („najděte ženu mezi 21 a 35 lety, která připouští, že čte esemesky svého přítele", „najděte ženu z New Yorku, které byla před šesti měsíci diagnostikována rakovina", „najděte obyvatele Arizony, který si koupil střelnou zbraň kvůli obavám v souvislosti s finanční krizí" - z požadavků na PR agenturu, která vyhledává vhodné osoby na rozhovory, viz komentáře k výše uvedenému článku). Podmínkou je fotogeničnost protagonistů. Trochu to připomíná obsazování rolí ve filmu.

Bývalá spolupracovnice nejmenovaného časopisu Alison Stein Wellner tyto praktiky popisuje takto: „Chtěli po mně příběh o tom, jak se ženám trpícím určitým závažným onemocněním změnil touto nemocí život. To zní celkem přijatelně. Postup je tento: mám najít ženy s tímto závažným onemocněním a hovořit s nimi o tom, jak se změnil jejich život. Od redaktorů dostanu několik dějových linií: nemoc mě sblížila s manželem. Díky této nemoci se žena zbavila strachu ve vztahu, který ji předtím děsil. Zkusila alternativní léčbu, ale nepřeháněla to, aby nevypadala jako blázen. A tak dále. (... ) Mým úkolem je potom hovořit s co nejvíce ženami – reálnými, živými ženami – a najít někoho, kdo odpovídá těmto příběhům. Mám dodat fotky. Pokud tato žena má nějakou nežádoucí vlastnost – například je lesbička, sítem neprojde.“

Tak fajn. Někdo na tuto hru na realitu přistoupí, já ale ne. Nejím prefabrikovaná jídla a odmítám konzumovat prefabrikované příběhy napsané pro potěchu redaktorky. Pokud na mě v budoucnu zase někdy přijde tak jednou za rok slabá chvilka a já zatoužím po dámském časopise, zůstanu věrná americké mutaci jistého vysoce snobského časopisu. Tam se nesnaží předstírat, že jsou „ze života“, neotravují s recepty na nedělní oběd a navíc mívají hezké fotky.

P.S. Alison Stein Wellner článek o ženách se závažným onemocněním nikdy nenapsala. Byla sice pochválena za nalezení jedné ženy, která je „tak mladá, a už tak vážně nemocná", příběhy dalších přibližně třiceti žen se ale neshodovaly s představou redaktorky. Místo aby se použily skutečné příběhy kontaktovaných žen, trvala redaktorka na svém scénáři. Alison Stein Wellner se práce na článku vzdala.

Původně publikováno na blogu iDnes.

Mám fóbii ze svateb. Je klidně možný, že to je jenom můj odpor k bílý barvě a polyesteru, který jsou bohužel se svatbou neodlučitelně spjatý. Zatím jsem teda nezkusila, co to udělá, když se navlíknu do bílých polyesterových šatů, třeba bych zjistila, že dvě hrůzy spojený do jednoho se mnou nic nedělají, ale viděla jsem podobný pokus už v jednom díle Sexu ve městě, a tam to skutečně dobře nedopadlo.

Ve svým životě jsem byla na osmi svatbách. Dvě byly úžasný. Jedna byla ve Francii, na zámku, pět set hostů, skvělý jídlo a pití a já jako veliká atrakce. Dívka z Východu. Ani dvouhlavý tele by nevzbudilo takový zájem. Ale bavilo mě to tam. Druhá byla v Německu, to když se vdávala má Brieffreundin a dneska i moc dobrá Freundin Astrid. Velice emotivní obřad. Cool DJ a německá nová vlna. Eisbär.

Jednu svatbu si nepamatuju, bylo mi asi tak šest let.

Zbylých pět svateb byla má noční můra.

Na jedný hrála při jídle dechovka. Celou dobu ticho, ale jakmile byly roznesený talíře, spustili všechny ty hájíčky, myslivečky a taky tu o tom, jak pomalu stárnem. U stolu jsem byla vklíněná mezi důchodce a poslouchala nářky nad tím, jak je všechno drahý a dřív bylo líp.

Jedna byla monstrózní, dvě stě hostů v kulturáku, sedělo se i na pódiu. Snoubenci se před obřadem váleli v tom kulturáku na kolenou před rodičema (a všema hostama) a žádali o požehnání. Můj spolustolovník mi při slavnostním přípitku na samotném začátku polil šaty a já byla úžasná krasavice v modrým saténu s megaflekem na břiše. Něco se porouchalo v kuchyni a asi čtyři hodiny nebylo k jídlu nic jinýho než zákusky.

Další byla v salónku hotelu, ještě dnes vidím, jak přiopilí svatebčani dělali na červeným koberci hada na píseň Jede, jede mašinka. Předtím jsem byla při obědě svědkem homolkovské etudy na téma Ta svíčková je moc dobrá, ale těch knedlíků je moc, táto, vem si je!, dopovázené přesunem knedlíků a části masa na vedlejší talíř.

Jedna rádoby hogo fogo svatba na zámku s hostinou v kulturáku. Aby se ušetřilo, vařila a obsluhovala rodina, k pití bylo krabicový víno. Přísahám, za celou oslavu jsem měla dva giny s tonikem. Myslím, že to víno mají doma ještě dodnes.

Na poslední svatbě jsem chtěla být za dámu velkého světa a vzala si vlastnoručně ušitý šaty z látky Giorgio Armani a sandálky od Very Wang na jednácticentimetrovým podpatku. Bohužel mi zapomněli říct, že obřad bude na jakýmsi gotickým hradě, kde není nic jinýho než kočičí hlavy, a já tam poskakovala na těch jehlách z kamene na kámen. Odnesla jsem si ale důležitý poznatek do života: po čtyřech hodinách na jehlách už o těch vysokých podpatcích ani nevíte, protože máte naprosto znecitlivělý nohy. I do schodů jsem běhala jako laňka. Oslava byla zase pro změnu na chalupě, kde se podával guláš, opíkaly buřty a krájel svatební dort z piškotu s máslovým krémem. Ti, co mě neznají: buřty mi voní, ale bývá mi po nich zle, a klasický dorty s krémem nesnáším. Nakonec jsem byla ale tak zoufale vyhládlá, že jsem se krmila máslovýma a marcipánovýma růžičkama z dortu. Spala jsem pak ve spacáku, vedle sebe tašku s Armanim a Verou Wang. Tu noc jsem věděla jedno: nejsem holka do nepohody.

Tímto rozsáhlým entrée jsem chtěla vlastně jen uvést následující klip. Za pár týdnů své existence na YouTube se z něj stal velký hit. To je pro mě dobrá zpráva. Pokud se lidem opravdu líbí podobný vylomeniny, který si přichystali pro hosty snoubenci a jejich družičky a družbové, je tady veliká šance, že se tím nechají inspirovat při přípravě svých vlastních svateb, čímž se zvýší pravděpodobnost, že na nějaký podobný povedený obřad budu třeba pozvaná i já. A to by se mi moc líbilo, už jen proto, abych vylepšila to nehezký skóre skvělých a průšvihových svateb.