inspiromat banalit

Následující recept jsme našla u Davida Lebovitze a po zhruba dvou letech poměrně častého testování mohu zodpovědně prohlásit, že to je to nejlepší kuře, jaké jsem kdy jedla a vařila.

Největší kouzlo tohoto receptu je především v jednoduchosti. Kromě kuřete potřebujete už jen pár dalších věcí, které se ale celkem běžně vyskytují v domácnosti. Neobsahuje tedy žádnou tajemnou ingredienci, kterou musíte shánět po čertech a ďáblech, protože bez ní to zkrátka není ono.

Recept je úsporný i co do množství použitého nádobí, což je nanejvýš sympatické! Stačí jen jediná nádoba, v níž se vše smíchá a pak i peče. A třetí důvod, proč tento recept zbožňuji: kuře se dá péct do trouby a už se o něj člověk nemusí pořádně starat. Po dvaceti minutách otočit a šlus. Ideální recept pro multi-tasking.

Recept navíc poskytuje prostor pro mírné experimenty. Kupříkladu různé druhy octa dají kuřeti různou chuť.  Případně pokud neseženete šalotku, vystačíte si s cibulí - i když jestli mohu doporučit, pokuste se opravdu koupit šalotku. 

Tenhle recept je opravdu taková bomba, že Kocourek, velký to odpůrce masa s kostmi, s láskou a rád obírá toto kuře a ještě při tom mumlá, že tahle chuť je naprosto skvělá.

3 lžíce olivového oleje

3 lžíce octa

1lžíce sójové omáčky

4 velké šalotky, oloupané a nakrájené

mořská sůl a čerstvě umletý pepř

jedno kuře nakrájené na 8 dílů

hrst nahrubo nasekané petrželky

Předehřejte troubu na 220º C.

V pekáčku smíchejte olivový olej, ocet, sójovou omáčku, šalotky a sůl a pepř.

Kuře ve směsi obalte a otočte kůží nahoru.

Pečte 20 minut, poté kuře obraťte. Polijte ho šťávou a šalotkami a pečte dalších dvacet minut (nebo dokud není maso propečené a šalotky zkaramelizované).

Vyndejte z trouby a posypte petrželkou.

Už za dva týdny bude Holešovice Fashion Market, což znamená, že každou volnou chvíli trávím u stroje nebo s háčkem v ruce, a proto dnes jen telegraficky.

Za poslední dva týdny se odehrálo pár věcí, které si totiž zaslouží zaznamenání.

Nejprve jsme se vydali s Kocourkem do Kyjova na svatomartinské hody. Poprvé se Šmudlou. Tak nějak jsme vytušili, že cestování s ním nebude úplně snadné, protože například odmítá být zavřený v přepravní tašce. A navolno ho vzít nemůžeme, protože to by musel mít náhubek, který se ale pro pejsky s placatým čumákem nevyrábí. A tak jsme se vydali na veterinu pro radu.

Zde musím až do nebe vychválit tlumící přípravek Sedolin, díky kterému jsme nejenže Šmudlu nacpali to tašky (vyložené ručně tkanou vlněnou dekou, která se používala před mnoha a mnoha lety jako přehoz přes můj kočárek - a pak zkuste něco vyhodit, když nevíte, kdy se to může hodit!), ale byli jsme s ním schopni přežít i čtyřhodinovou cestu vlakem se dvěma přestupy. A smát se při tom.

A abych neskončila tak negativně, mám obrovskou radost ze včerejška, kdy jsem dostala šanci fotit jmenování (staro)nových členů bankovní rady ČNB na Pražském hradě. Nevím, jestli se podobná šance bude ještě někdy opakovat (v následujících dvou letech určitě ne...), každopádně to bylo super. Navzdory tomu, že jsem si uvědomila svoje limity a limity své fototechniky. Bylo to pro mě to správné nakopnutí začít zase trochu víc fotit, učit se a zkoušet nové věci. A už začínám špekulovat, jaký nový objektiv by se mi tak hodil...

Včera jsem strávila naprosto senzační sobotu - byla jsem na kurzu sítotisku. 

Vlastně si ani nepamatuju, kdy jsem se vrátila z kurzu nebo školení a měla pocit, že mi to opravdu něco dalo. Nejspíš to bude tím, že se na takovýchto akcích jen mluví, ukazují se prezentace a největším highlightem dne je přestávka s občerstvením. Nikdy se tam nic nedělá. Jako nevyrábí.

A tak se teď dívám ještě na své lehce promodralé prsty (od barvy, ne zimou - i když je pravda, že jsem včera podcenila oblečení, a dokud se nepustila halogenová žárovka na osvit a sušičky, dost jsem v dílně mrzla) a síto opřené v ložnici o skříň a v hlavě mi už šrotuje, kde bych si tak mohla zřídit malý sítotiskový koutek...