Poprvé jsem byla na konferenci. A poprvé jsem byla v Amsterdamu.
Zvláště ta druhá věta je pro mnohé překvapením, protože kdo ještě nebyl nikdy v Amsterdamu...? Navíc já jakožto bývalá zběhlá studentka nederlandistiky jsem přece musela být v Amsterdamu pečená vařená! (Já to mám zkrátka s cestami do zemí, jejichž jazyk se učím, nějak převrácené. Do anglicky mluvící země jsem jela poprvé dva měsíce před závěrečnými státnicemi na vysoké. Oproti tomu je mou nejnavštěvovanější destinací Francie, aniž bych uměla francouzsky, respektive aniž bych se dostala ve studiu za 15. lekci učebnice pro samouky...)
Vzhledem k první větě tohoto článku musím ale přiznat, že jsem z Amsterdamu takřka nic neviděla. První den jsem měla volno dvě hodiny, během kterých jsem se potřebovala najíst a také dopravit tašku do hotelu, a druhý den jsem hned z konference pádila zpět na letiště. Dalo by se říct, že jsem viděla Amsterdam jen z rychlíku, pardon - pomalíku, tj. z tramvaje, která mě dopravovala mezi konferencí a hotelem závratnou rychlostí pět kilometrů za hodinu. Tímto děkuji všem, kdo mou pracovní cestu připravovali - mají úžasný organizační talent, dovedou zručně používat Google maps a mají můj neskonalý obdiv za to, že se vyznají v oné neproniknutelné džungli zvané rezervační systém Booking.com.
Ale i tak jsem si odnesla několik postřehů. Kupříkladu to, že i po nějakých třinácti letech neaktivní nizozemštiny dokážu dekódovat mluvený jazyk. Nikdo po mě nemůže chtít, abych promluvila, to bych byla jako němá, ale zdá se, že hluchá ještě tak moc nejsem.
Postřeh č. 2: všudypřítomná kola! Jasně, kola a Amsterdam, to patří k sobě, ale nikdo člověku neřekne, jaká kola se dají ve městě spatřit. Omlácená, polorozpadlá, šunky, plečky. Jako u nás v Poděbradech! Naprosto stejná logika! Vypulírované kolo = lákado pro zloděje. Je třeba, aby bylo kolo co nejjetější a nepřitahovalo pozornost.
A pak jsou tady ty přepravky. To mi nikdo nikdy neřekl, že městská kola v Amsteramu nemají košíky, ale rovnou (převážně plastové) přepravky, do kterých se ráno hodí taška, odpoledne nákup a přes noc se do nich dají odložit prázdné plechovky od Heinekenu. Ba co víc, někdo jezdí rovnou na pekařském kole, do kterého se vejde nejvíc nákladu.
A květiny namotané na řidítkách. Srdíčka. Puntíky. Vzorovaná sedla. Hračky, které se dají připevnit na řidítka, aby se dítko cestou nějak zabavilo.
Původně jsem chtěla využít asi tak hodinovou procházku na hledání street artu, hlavně Space Invaders, kterých má být ve městě značné množství. Skončilo to tak, že jsem našla jeden jediný slušný streetart a zbytek času očumovala kola. A vůbec toho nelituju!
Kola jsou samozřejmě hezká a zajímavá, mne by však spíše zajímalo, proč jste zběhla ze studií nederlandistiky a jak se vám tento obor studoval.
OdpovědětVymazatZběhla jsme ze zcela prozaického důvodu: nizozemština byla můj třetí obor na brněnské filozofické fakultě a ve druhém ročníku se mi bohužel rozvrh kryl s anglistikou, kde jsem byla v posledním ročníku a potřebovala ji nutně dochodit... Nicméně nizozemština mi je stále sympatická, třeba už jen proto, že to není notoricky rozšířený jazyk. :-)
OdpovědětVymazatjoo, kola! Jen si dovolim malou poznamku k tomu “pekarskemu” kolu. Bakfiets je slozenina bak – kontejner a fiets, proste kolo na prepravu vetsiho mnozstvi nakladu, nez se vejde do bezneho kosiku nebo plastove prepravky ;-)
OdpovědětVymazat