inspiromat banalit

Protože opravdu nesnáším rozdělaná balení potravin, která se v nestřežený okamžik v šuplíku se zásobami převrátí, vysypou a vytvářejí jakýsi Eintopf nasucho, namočila jsem na pučálku plných 500 g hrachu. Tak třetinu jsem použila k původnímu záměru a ze zbývajících dvou třetin jsem udělala hrachovou polévku.

Je celkem výhodné, že hrachu trvá několik dnů, než naklíčí - to mi dalo dostatek času, abych si promyslela, jak tu hrachovku uvařit. Za normálních okolností bych ji udělala s uzeným, jenže půst znamená postit se od masa teplokrevných zvířat. Uzené tentokrát ne-e.

Možná bych tam mohla přidat tofu, napadlo mě. Jenže když mi v sámošce sklouzlo oko na uzený tempeh, bylo rozhodnuto. Předci by se asi divili, čím tu postní hrachovku vylepšuju, ale proč se koneckonců minulostí jen neinspirovat?

Zjistila jsem, že jediný způsob, jak se dá vyfotit naše kočka alespoň trochu v klidu, je za oknem, když čeká na puštění do domu.

Během pár minut je ale schopná rozehrát takovou etudu, že by mohla od minuty do Národního. Začíná důstojně, pak ve výrazu přitvrdí, aby vzápětí předvedla dokonalou ignoraci (Já tady jen tak sedím a dívám se, kde co lítá.). Nastupuje agrese, vystřídána výrazem ubožáka největšího, kterému by dal člověk korunu. Nebo ho pustil dovnitř. :-)

V naší rodině připadají nejrůznější výročí na úplně blbou dobu. Ze svých narozenin bych se měla kupříkladu radovat v době plískanic, zatímco v rozpuku jara nosím barvami hýřící košíky plné narcisů a petrklíčů na mámin hrob. Letos už popatnácté.

Nikdy jsem nedržela velikonoční půst. Veškeré masopustně-velikonoční gastonomické tradice pro mě znamenaly masopustní koblihy a pak až mazanec, jehněčí a vejce.

Letos jsem se rozhodla experimentovat. Je mi víceméně jasné, že se mi nepodaří vyhýbat se čtyřicet dnů masu, sladkému či alkoholu. Ale mohu se inspirovat tradičnímu postními jídly, která dnes přežívají možná tak ve skanzenech.

Jako první přišla na řadu pučálka - po ní je pojmenována první postní neděle.

Poznámka na úvod: Ještě dneska zde najdete recept na sladkost, od příštího týdne se budu snažit přijít s - mnohdy pozapomenutými - recepty na postní jídla.

Jedno jméno, dva dezerty, jedna sklenice ostružinového kompotu.

Jak voní Berlín? Po polyesteru, odpadcích a stáncích s kebabem v Neuköllnu, soláriích a McDonaldech v Reinickendorfu, obchodech s obuví v Mitte, penězích a mýdlu v Charlottenburgu. Alespoň podle Sissel Tolaasové a jejího parfému Northsoutheastwest.

Jak voní berlínský vzduch? Po citrónech a mandlích. Soudím tak podle dvou dezertů, které nesou shodný název: Berliner Luft.

Ono to bývá s názvy jídel vůbec ošemetné. Pamatuji se, jak jsem jednou vedla hovor, v němž se mi můj protějšek přiznal, že má moc rád dunajské vlny, já jsem přitakala, že to jo, dunajské vlny jsou vynikající, to vše do doby, než bylo zmíněno jakési ovoce v tom moučníku, což mi tam tedy vůbec nesedělo, až se ukázalo, že tamty dunajské vlny jsou úplně jiné než ty moje. Velkou roli mohou hrát rodinné tradice - takhle jsem třeba jednou zjistila, že pod názvem španělské ptáčky se v jedné rodině vaří vepřové závitky ve smetanové omáčce s knedlíkem. Pak zkuste někoho s podobnými zvyklostmi pozvat na španělské ptáčky: bude koukat jako puk, co jste mu to naservírovali.  

A tak když si budete chtít dát "berlínský vzduch", nedivte se, že se mohou objevit před vámi na talíři dva diametrálně rozdílné moučníky. Buď nadýchaná pěna s nádechem citronu, nebo dort s náplní ze šlehačky a ovoce a vrstvou z pusinkové hmoty posypané mandlemi...




Berliner Luft (pěna)
3 vejce
šťáva z jednoho citronu
110 g cukru
3 plátky želatiny
120 ml šlehačky

Žloutky, citronovou šťávu a 60 g cukru míchejte na mírném plameni do zhoustnutí.
Želatinu namočte do vody a poté přidejte ke žloutkové hmotě.
Z bílků a 25 g cukru vyšlehejte sníh.
Šlehačku vyšlehejte se zbývajícími 25 g cukru.
Žloutkovou hmotu, sníh a šlehačku opatrně spojte, dejte do misek a nechte vychladit.
Podávejte s ovocem, nejlépe s malinami.

Vzhledem k použití tepelně nezpracovaných bílků je třeba zásadně použít čerstvá vejce!

RECEPT K VYTIŠTĚNÍ

Berliner Luft (dort)
Těsto:
4 žloutky
100 g másla
100 g cukru
125 g polohrubé mouky
půl balíčku prášku do pečiva

Sníh:
4 bílky
200 g cukru
1 vanilkový cukr
přibližně 50 g mandlových lupínků

Náplň:
300 ml šlehačky
(ztužovač šlehačky)
ovoce

Máslo vyšlehejte s cukrem, po jednom zašlejete žloutky. Přidejte mouku s práškem do pečiva. Těsto nalijte do dvou stejně velkých dortových forem.
Z bílků, cukru a vanilkového cukru vyšlehejte sníh a rovnoměrně ho rozdělte na těsto.
Posypte mandlovými lupínky a pečte přibližne 20 minut na 175° C. Nechte vystydnout.
Vyšlehete šlehačku (připadně se ztužovačem). Rozetřete ji na jeden z upečených plátů, posypte ovocem a přiklopte druhý plát.

RECEPT K VYTIŠTĚNÍ

Tento dort je nejlepší konzumovat ten samý den po upečení, jinak pusinková hmota natáhne vlhkost ze šlehačky a nebude už křupavá.
Na mě osobně byl dort celkem dost sladký, přiště bych ubrala cukr v korpusu.
Ovoce můžete použít čerstvé i kompotované, doporučila bych kyselejší druhy, které jdou dobře ke sladké pusinkové hmotě.  
Protože nemám dvě stejné dortové formy - a také proto, že se menší věci fotí lépe, udělala jsem korpus do formiček na tartaletky. Z uvedené dávky jich bylo osm, tedy čtyři dortíčky.

"Ich bin ein Berliner," prohlásil prezident Kennedy 26. června 1963 při své návštěvě Západního Berlína. Tato věta se stala kultem zejména kvůli své dvojznačnosti. Může totiž znamenat "Jsem Berlíňan", ale také "Jsem kobliha". 

Lingvistická odbočka: ve většině Německa se koblihám říká Berliner (což vzniklo z Berliner Ballen či Berliner Pfannkuchen), zatímco v samotném Berlíně se nazývají Pfannkuchen. V Rakousku to jsou pro změnu Krapfen.

Jelikož právě vrcholí období masopustu, nebude od věci pár koblih udělat. 

Letos jsem se rozhodla koblihy smažit na sádle, což se nakonec neukázalo jako úplně dobrý nápad, protože jsem se nechala ukolébat tím, že se sádlo připaluje při vyšší teplotě, nějak ho nehlídala, až byla teplota o fous vyšší, než by bylo zdrávo. Smažení pak bylo docela napínavé, potože jsem potřebovala vybalancovat to, aby koblihy byly uvnitř propečené a zároveň nebyly zvenčí spálené. Tak jako tak byly nakonec letos poněkud přismahlejší. Naštěstí to alespoň vizuálně zachránil cukr.

Pamatuje se na pasteis de nata a jejich žloutkovou náplň? Když usmažíte koblihy prázdné, bez vnitřní náplně, pak je naříznete do poloviny a naplníte žloutkovým krémem, dostanete portugalské bolas de Berlim - jak vidíte, i jejich název odkazuje na Berliner Ballen, berlínské koblihy.

Máslo utřete s cukrem a se žloutky. Přidejte mouku, rum, kvásek, sůl, citrónovou kůru. Vypracujte těsto a nechte v teple kynout.

Po vykynutí rozválejte na placku asi centimetr silnou. Vykrájejte kolečka. Do poloviny z nich dejte marmeládu, přiklopte nenaplněnými kolečky, okraje dobře přitiskněte a vykrajovátkem vykrojte koblihy. Nechte dál kynout asi čtvrt hodiny.

Do kastrolu nalejte olej asi 3 cm do výšky - koblihy musí v oleji plavat. (Proto je lepší zvolit kastrol menšího průměru.) Rozehřejte tuk - když do něj vhodíte malý kousek těsta, musí se začít smažit. Koblihy by se při smažení neměly dotýkat. Smažte přikryté pokličkou přibližně 2 minuty po jedné straně, koblihy otočte a odkryté dosmažte. Správně vykynuté a osmažené koblihy by měly mít po obvodu světlý proužek.