Jsem unavená. Jsem utahaná. Jsem vyčerpaná.
Svět se zbláznil, každej chce něco přeložit, včera bylo pozdě, a každýmu je šumafuk, že jsme v práci jen dvě. Včera jsem do dvou hodin odpoledne namastila skoro sedm stran na tři různý témata, následně si šla koupit do kantýny něco k jídlu, oříškovou Milku jsem do sebe narvala asi během minuty, Garfield by se moh jít proti mně vycpat, pak mi další dvě hodiny trvalo, než jsem se zmobilizovala a sesmolila další stranu překladu o nový pětistovce, víc jsem už nemohla, oči to nebraly, mozek to nebral. Stála jsem pak na hlaváku na nástupišti a říkala si, že jestli vlak tak do minuty nepřijede, seknu tam sebou. Vlak naštěstí přijel, ale trvalo mu asi tak dvě století, než zastavil. Chtělo se mi spát, věděla jsem, že se mi chce spát, ale mozek to nebral a po patnácti minutách jsem byla zase vzhůru.
Jaro už je zase tady, zas ta samá situace, kdy mám pocit, že ten maratón nikdy neskončí. Vydržet do konce června. Pak už bude všechno přeložený, publikace vydaný, reprezentativní, novotou zářící a vonící. A takový zůstanou dlouho, protože je nikdy nikdo neotevře a nepřečte.
Doma jsem svázala deset vysokoškolských diplomů, který jsem před víkendem neprozřetelně slíbila přeložit, protože jsem netušila, jaká smršť se na mě během další hodiny v práci navalí. Dalších půl hodiny mi zabralo vyřídit administrativu. Když jsem podesátý vypisovala jméno agentury, den zadání, den, kdy má být překlad odevzdán, den, kdy byl překlad odevzdán, o co se jedná a tak dále, už mi odpadávala ruka. Tak tak, když vyčerpání, tak úplný. Duševní i fyzický.
Ta zpráva o červencovém koncertu Patti Smith v Praze přišla snad z nebe. Energie je zpátky a já jsem šťastná! Ať žije blahodárný vliv Patti Smith!
Svět se zbláznil, každej chce něco přeložit, včera bylo pozdě, a každýmu je šumafuk, že jsme v práci jen dvě. Včera jsem do dvou hodin odpoledne namastila skoro sedm stran na tři různý témata, následně si šla koupit do kantýny něco k jídlu, oříškovou Milku jsem do sebe narvala asi během minuty, Garfield by se moh jít proti mně vycpat, pak mi další dvě hodiny trvalo, než jsem se zmobilizovala a sesmolila další stranu překladu o nový pětistovce, víc jsem už nemohla, oči to nebraly, mozek to nebral. Stála jsem pak na hlaváku na nástupišti a říkala si, že jestli vlak tak do minuty nepřijede, seknu tam sebou. Vlak naštěstí přijel, ale trvalo mu asi tak dvě století, než zastavil. Chtělo se mi spát, věděla jsem, že se mi chce spát, ale mozek to nebral a po patnácti minutách jsem byla zase vzhůru.
Jaro už je zase tady, zas ta samá situace, kdy mám pocit, že ten maratón nikdy neskončí. Vydržet do konce června. Pak už bude všechno přeložený, publikace vydaný, reprezentativní, novotou zářící a vonící. A takový zůstanou dlouho, protože je nikdy nikdo neotevře a nepřečte.
Doma jsem svázala deset vysokoškolských diplomů, který jsem před víkendem neprozřetelně slíbila přeložit, protože jsem netušila, jaká smršť se na mě během další hodiny v práci navalí. Dalších půl hodiny mi zabralo vyřídit administrativu. Když jsem podesátý vypisovala jméno agentury, den zadání, den, kdy má být překlad odevzdán, den, kdy byl překlad odevzdán, o co se jedná a tak dále, už mi odpadávala ruka. Tak tak, když vyčerpání, tak úplný. Duševní i fyzický.
Ta zpráva o červencovém koncertu Patti Smith v Praze přišla snad z nebe. Energie je zpátky a já jsem šťastná! Ať žije blahodárný vliv Patti Smith!
