... chce se mi zvolat společně s Kelly Bundovou ze seriálu Ženatý se závazky.
Ano, ano, i v mém životě nadešel den, o němž sní mnoho žen. Minulý pátek mi dal Kocourek prstýnek.
Je to poprvé v životě, kdy nějaký muž udělal takový krok. Vlastně ani nevím, proč k tomu došlo až teď. V jednom případě vlastně tuším. Hluboce na mě svého času zapůsobila historka o muži, který své slečně věnoval prsten poté, co jí byl nevěrný, a tím prstenem chtěl ulevit svému svědomí, aniž by ona dotyčná tyto okolnosti tušila, a proto se ve vší nevědomosti tímto prstenem chlubila celému okolí, nosila ho jako důkaz jeho lásky, ale všichni věděli, že kdyby jen tušila, co se za tímto symbolem skrývá, pěkně by ji na prstě pálil. (Poznámka: i když - být s diamantem, kdo ví...)
Přestože jsem já osobně nebyla aktérem této trapné story, dala jsem jasně najevo, že žádný prsten nechci. Žádný. Kdybych totiž nějaký dostala, hned bych onoho mladého muže podezřívala, že i on si chce koupit odpuštění.
No jo, byli jsme mladí , byli jsme blbí.
Nikdy by mě nenapadlo, jak takový prsten bude pro mě důležitý. Je úplně jedno, jestli je ze zlata, stříbra, diamantů. Kocourek mi ho dal před týdnem a od té doby jsem ho sundala z prstu jen výjimečně. Vím, že i když nás s Kocourkem dělí stovky kilometrů, ten prsten je pořád se mnou.
Takže než se ponořím zcela do sentimentu, dám sem ještě obrázek...
Tuhle Kocourek projevil přání, že by si dal ovocný košíček. Takový ten zákusek, linecké těsto, pudinkový krém, navrch ovoce zalité v želé.
O víkendu jsem si na to cestou na nákup vzpomněla. Sice jsem nevěděla, kde je v centru Ostravy nějaká nejbližší cukrárna, ale co, projdu pár ulic křížem krážem a to by bylo, abych na nějakou cukrárnu nenarazila.
Nenarazila.
Vrtalo mi to hlavou, to přece není možný, aby v centru města nebyla cukrárna. Zapojila jsem Google a světe div se, ani při vysoce sofistikovaných kombinacích slov mi vyhledávač v centru nic nenašel. Teda našel, ale odkazy na pár kaváren-cukráren. Nechci je podceňovat, ale umím si velice dobře představit, jaké zákusky tam asi tak nabízejí. V lepším případě budou mít naporcované dorty typu sachr nebo piškot-máslový krém-marcipánové růže, v horším případě notorickou Marlenku.
Kam se poděly zákusky, všechny ty laskonky, štafetky, větrníky, špičky a indiánci? Kam se poděly cukrárny, do kterých člověk přišel, mlsně koukal do vitríny, a pak paní prodavačce řekl, kolik kousků si vezme domů, aby mohla podle toho zvolit přiměřeně velký tácek nebo krabičku, zákusky na ně naskládat a zabalit do papíru?
Svěřila jsem se s tímto životně důležitým problémem Kocourkovi, který také nevěřil, že by centru Ostravy nebyla jediná cukrárna. Dlouho přemýšlel, vzpomínal a posléze pravil, že asi opravdu ne. A že to asi nebude díra na trhu, protože by pak rozhodně někde nějaká cukrárna byla.
Tak nevím. Buď lidi v Ostravě neradi sladký, nebo maj radši Marlenku s dvouměsíční záruční dobou.
Ovocné košíčky jsem ale nakonec koupila. V Bille.
Plesová sezóna je v plném proudu, a proto není vhodnější doba pro tuto fotku. Pozornější čtenáři si možná vybaví, že ji tady na Inspiromatu (Skoročtvrtečníku) už viděli - ano, je to jedna z fotek z oslavy 80 let ČTK.
Chtěla jsem si po delší době vyzkoušet focení v akci, bohužel mi ale nebylo příliš nakloněny technické podmínky: parket byl nasvícen červenými světly, a i když jsem se snažila s tím něco ve Viktorce udělat, ta červeň převládala. Samozřejmě by s tím šlo něco udělat pomocí softwaru, ale já si nakonec řekla, proč to vlastně nenechat červené - je to tango, vášeň, k tomu červená patří...
Mám tyhle fotky ráda, líbí se mi ten kontrast červené, černé a stínů, tanec zastoupený pouze pohledem na nohy, je v tom pohyb, napětí. Jo, jo, tenhle typ fotek mě baví. I kvůli té nevyzpytatelnosti, protože nikdy nevíte, jestli se vám podaří zmáčknout spoušť v tu pravou chvíli...
Všechno to začalo touhle fotkou:
Panebože, ty boty musím mít!
Bohužel tato limitovaná edice tenisek Converse pro (RED) je už rok stará a natolik limitovaná, že mají jen velikost 42. Hm.
Což ale nemění nic na tom, že onen obrázek Červené Karkulky je prostě k sežrání. Jeho autorkou je švédská výtvarnice Camilla Engman. Je ale taky autorkou řady dalších obrázků a především skvělých ilustrací, jak můžete vidět na její stránce nebo blogu. Mám ji mezi oblíbenými, tak stačí sledovat mou rubriku "Podívejte se také sem"...
Hezké pokoukání před víkendem!
Když jsem dneska ráno odcházela na vlak, viděla jsem na zápraží naši kočku Myšku. Čekala jako každé ráno na ranní příděl teplého mléka a granulí. Pohladila jsem ji. Netušila jsem, že to je naposledy.
Myška byla naše rekordmanka. Nepamatuju se, že by u nás nějaká naše kočka vydržela přes deset let.
Myška byla osobnost (ostatně jako každá kočka). Sveřepá, zatvrzelá, umanutá. K člověku se měla, jen když měla hlad. Nesnášela, když si nad ní člověk obkročmo stoupnul, to hned utíkala pryč. A já za ní. Vydržely jsme si takhle hrát pěkně dlouhou dobu. Nikdy se nesnížila k tomu, aby seděla venku za oknem a mňoukala a dožadovala se tak pozornosti. Nikdy. Seděla tam s vyčítavým, trpitelským výrazem a DOVOLILA nám ji pustit dovnitř. Když se na nás zlobila, vydávala hluboké hrdelní zvuky, až se člověk vyděsil. Tohle že vychází zevnitř téhle malé kočky???
Ze všeho nejraději byla sama. Někam si zalezla a spala tam. Čím tvrdší povrch, tím lepší. Nahoře na kredenci, na skříni, na mém psacím stole, na notebooku. Když jsem psala diplomku, pořídila jsem si speciálně kvůli Myšce klávesnici s dětským zámkem, protože jsem jednou přišla k počítači a asi půl strany mé práce vypadalo takhle: ztitrfvzhulngjhnjmzýjmývoreguvreigth§ij
ea§iaj
o§ijhtna
otihjnetaiobea§jea§oitfbgfaegtfbpoJGREPOJAROPG
JAGT
erjhga
potaigjba
preojhznthriuézřéiÍUČČÁZÍÉUÉÍ
Myška si pěkně ušlapala na klávesnici pelíšek...
Myška byla pěkná smradlavka. Kolikrát jsem ji podezřívala, jestli nebyla náhodou křížená se skunkem, protože když ji někdo naštval, vypustila takový neskutečný smrad, až si člověk zacpával nos.
Myška byla disciplinovaná. Když byla v domě a chtěla jít ven, poslušně si sedla k oknu a čekala, až jí někdo otevře okno. Když se dlouho nic nedělo, vydala se po domě a hledala, kde je kdo. Kolikrát si jen tak stoupla do dveří, čekala, až ji zaregistruju, otočila se a utíkala zpátky do kuchyně k oknu. Když tato taktika nevyšla, přišla Myška blíž a zamňoukala. Jediná situace, kdy vydala zvuk.
Myško, nikdy nezapomenu, jak jsem tě viděla poprvé. Byl to poslední den prázdnin v roce 1998 a já si přišla původně pro tvého bratra, ale přivítat jsi mě přišla ty, vlezla sis do krabice a mně nezbylo nic jiného, než si tě odnést domů. :-) Celou cestu jsem tě musela nést s odkrytým víkem, protože ses chtěla dívat kolem sebe. U nás doma ses sotva rozkoukala a šup na gauč. Tehdy jsi také dostala jméno. Můj táta tě viděl, jak se škrábeš po matraci nahoru, a řekl: Teda ty jsi taková malá myška, ale jak šikovná! Vypilas krapet mléka a sotva lžíci krmení pro koťata, a pak spala půl dne...
A nikdy nezapomenu na to poslední pohlazení, jak jsi ke mně otočila hlavu a podívala se těma svýma nádhernýma kočičíma očima. Odpočívej v pokoji.
Ti, kteří sledovali i můj blog na iDnes, vědí, že toto téma je pro mě jak dělané! Opravdu mě baví fotit věci, které tak důvěrně známe, že nás ani nenapadne, jak mohou být zajímavé, když se na ně podíváme v jiném světle...
Tato fotka vznikla během jedné víkendové fotosešn v kuchyni v našem ostravském bytě, kdy jsem si hrála s příbory a zoomem. Při zoomování se mi mnohem víc osvědčily lžíce než vidličky. Druhé jmenované sice vypadaly lehce roztančeně, ale takovým divným, divokým způsobem - mně osobně připadaly jako rej kostlivců. Lžíce si zachovaly svou oblost, pěkně se v nich odráželo světlo a vypadaly tak zajímavě tajemně...
O mapách Schmap jsem netušila do chvíle, kdy jsem od nich dostala v polovině ledna na Flickru zprávu, že se jedna z mých fotek dostala do užšího výběru pro šesté vydání průvodce po Praze. Dala jsem jim souhlas, že fotku mohou použít. A minulou sobotu jsem dostala další zprávu, že fotku opravdu vybrali.
Hm, tak jsem teď slavná. Jen škoda, že se průvodci Schmap moc neobtěžují ověřovat si reálie, jinak by se má fotka Hiltonu u Masarykova nádraží neobjevila u Hiltonu, který stojí u Vltavy. :-)
Ale radost mám, to zase jo!
Je to pár dnů, co televize Nova oslavila patnáct let.
V dubnu to bude patnáct let, co se zastřelil Kurt Cobain.
A o pár týdnů později to bude patnáct let, co jsem odmaturovala.
Včera jsem se probírala starými fotkami ze stužkováku a říkala si, jak asi všichni vypadají dneska, po patnácti letech. Sraz asi nebude, tak to hned tak nezjistím. My jsme žádný velký kolektiv nebyli, dokonce i naše třída na spoluzaci.cz je prakticky mrtvá. Ale stejně je zvláštní, že před těmi patnácti lety jsme všechny holky vypadaly podobně. Teda ne tím, co jsme nosily, to ani náhodou, ale postavou. Prostě štíhlý osmnáctiletý holky. Dneska mi to přijde dost jiný, je to od extrému k extrému, anorektičky nebo oplácaný, skoro nic mezi tím. U nás byla výrazně tlustší jen jedna spolužačka, H. Na fotkách ze stužkováku to je ještě markantnější, tři brady a obtloustlý tělo ve vytahaný mikině, ale v tomhle případě ji omlouvá to, že měla tři měsíce po porodu. To zase nebejvá dneska, aby se holky z gymplu vdávaly sotva pár dnů po sedmnáctých narozeninách a o prázdninách místo k moři jely do porodnice.
Dceři spolužačky H. bude v srpnu šestnáct. Jestli se nechá inspirovat maminkou, může být H. příští rok babička. Já příští rok tak maximálně začnu uvažovat o tom, jestli není na čase mít dítě.
Příští rok budu mít dvacet let od základky.
A deset let od vysoký.
Ksakru, nechtěl by se ten čas trošililinku zastavit?!
Pohled dolů z věže ostravské Nové radnice (ano, té disneylandovské...).
Fotka vznikla 1. září 2008, tedy po našem prvním víkendu v novém bytě. Občas není od věci podívat se na svět z jiné perspektivy, tak jsme se s Kocourkem vyšplhali (no dobře, vyvezli se výtahem) na věž radnice a hledali, kde stojí náš dům.
Mou pozornost zaujala dvojice, která v onen horký den blbla dole u fontány. Udělala jsem pár fotek a říkala si, že je škoda, že nemám delší objektiv, protože ten kontrast rozpálené dlažby, stínů a cákající vody vypadal moc hezky. To, co vidíte tady, je výřez...
Pokud si myslíte, že takto vypadá ostravská radnice pouze v čase adventním, šeredně se mýlíte! Takto vypadá v noci celoročně.
Teda nevím, kterou chytrou hlavu napadlo zdůraznit světly linie radniční věže, asi to byl někdo, kdo se cítí náramně dobře v Disneylandu, protože právě ten mi tato výzdoba připomíná nejvíce. Zase na druhou stranu, když jsem se rozhodovala, kterou radnici si zvolím za objekt pro toto téma, zvítězila právě ostravská bizarnost.
Uznávám, že fotka by mohla být mnohem lepší, kdybych měla stativ. Ten zatím nemám a nevím, jestli kdy mít budu, protože moc dobře tuším, že bych byla líná se s ním tahat. Bohužel kolem radnice nebylo ani kde si Viktorku položit, tak jsem musela fotit z ruky. Udělala jsem pár fotek a doufala, že na monitoru alespoň jedna svou ostrostí obstojí.
Jak jsem tak měla Viktorku v ruce, napadlo mě, co to udělá, když radnici trochu rozpohybuju. Nejdřív jsem dělala půlobloučky, postupně prodlužovala čas a dělala rozmáchlejší pohyby, z obloučků se stávaly vlny a vlnky a tohle z toho vzniklo. Z jedné fotky jsem udělala výřez, aby se zdůraznily abstraktní linie a odstíny oranžové a žluté - doteď je to má "nejzajímavější" fotka na Flickru.
