• Home
  • O mně
    • Rozhovor Generace 21
    • Rozhovor Fler Mag
    • Ona Dnes
    • Rozhovor na blogu Lenky Veverkové
  • Recepty
    • Sladká jídla
    • Slaná jídla
  • Kurzy

inspiromat banalit

Před časem zde na blogu vzbudil zájem můj článek Jak jsem poznala tvrdost zákona. Dnes jsem obdržela obálku s červeným pruhem, v němž na mě čekalo rozuzlení toho mého případu. A jak že to dopadlo?

No, tak trochu jsem to čekala. Je sice pravda, že mé očekávání se měnilo ze dne na den tak, jak jsem si pročítala diskusi pod článkem a hledala další informace na internetu. Někdo mi dodal naději, jiný zase uvedl do reality. Tak dobře, nebudu vás napínat.

Okresní správa sociálního zabezpečení v Nymburce mé žádosti o prominutí penále nevyhověla.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Pro mě z toho plyne pár věcí. Zaprvé budu muset zaplatit penále ve výši 6716 Kč, a tudíž nákup nového objektivu se odsouvá na později.

Zadruhé se mi potvrdilo to, co jsem se dočetla na internetu, totiž že se ČSSZ nedaří vybírat pojistné tak, jak by si představovala, a tak je ráda, když se chytne takový trouba jako já, který jí něco zaplatí. Tudíž penále nepromíjí.
Zatřetí jsem lehce pronikla do toho skvělého systému odstraňování tvrdosti zákona (přeloženo do běžného jazyka: promíjení penále). Ministerstvo práce a sociálních věcí delegovalo pravomoc rozhodovat v této věci na okresní pobočky, ale to je tak vše, co bylo stanoveno. Neexistují žádná pravidla pro to, jakým způsobem mají tyto okresní pobočky rozhodovat. Je to čistě na nich a nikomu nic nemusejí zdůvodňovat. Takže mohu jen spekulovat, jestli se jim třeba nelíbilo mé jméno nebo třeba zvolený font v mé žádosti nebo jestli si třeba přečetli inkriminovaný článek a naštvali se na mě. Nebo jestli prostě chtějí mé peníze.

Začtvrté mě tato trapná anabáze přesvědčila o tom, že si letos opravdu pohlídám, kolik si vedlejší činností vydělávám, a jakmile dosáhnu jisté částky, řekněme 50 000 Kč, přestanu brát zakázky a budu mít do konce roku frei. A soud může třeba hrabat prstíčkem. Rozhodně nedopustím, aby mi vznikla povinnost platit důchodové pojištění a abych měla ČSSZ ještě někdy něco zaplatit.

Ale abych nekončila tak smutně a negativně, přihodím sem zcela mimo téma pár fotek ze včerejšího povedeného koncertu Gipsy.cz v Lucerna Music Baru, protože ten mi na rozdíl od ČSSZ udělal skutečně radost! :-)

Původně publikováno na blogu iDnes.


Včerejší koncert Gipsy.cz byl v mnohém výjimečný...

Kapela na něm převzala Zlatou desku, popřáli jsme Radkovi a jeho bratrovi Julovi k narozeninám, já jsem poprvé vyzkoušela Viktorku v akci, opět potkala Helenu Třeštíkovou (dokument o Vojtovi Lavičkovi se evidentně točí – hurá!) a v neposlední řadě to byl můj jubilejní desátý koncert Gipsy.cz!

Tak se na to pojďte podívat.

Přibližně v patnácti letech jsem procházela černým obdobím. Ne že by se mi přihodilo něco zlého, ale jednoduše jsem odmítala nosit oblečení jiné barvy než černé. Dneska by se tomu říkalo asi GOTHICKÉ či EMO období, ale tenkrát ten výraz nikdo nepoužíval, ba ani nechápal, proč se chce někdo při takovém mládí dobrovolně halit do černé, když je tolik veselých a mladistvých barev! Ale já toužila po černém šátku s třásněmi. Jelikož slovo veta při obnovování mé garderoby měla v té době výhradně moje matka, dočkala jsem se jejího příslibu, že se po něčem podívá.

Jednoho dne mi přinesla šátek, který splňoval mou podmínku třásní a podle jejího názoru na něm bylo černé na můj věk až až. Ale kdyby jenom černé! Byl vyroben z indické bavlny a celý byl protkaný slaboučkou stříbrnou nitkou, po obvodu se na něm procházeli v pásech nosorožci lososové barvy na střídačku se vzorem blíže neidentifikovatelné kočičí šelmy. Po hysterickém záchvatu a neventilovaném názoru, že mi matka naprosto nerozumí, skončil šátek ve skříni - něco takového si na sebe nemůžu seriózně obléknout, to by si mě mohl někdo splést s „mohérovým svetříkem" (kódové označení pro slečny, které nosily doma pletené mohérové svetry, k tomu minisukně a holčičí boty a nikdy, nikdy nedělaly scény, že do tanečních nepůjdou, protože z těch otřesných šatů s volánky se jim dělá zle)!

Čas šátku nadešel na vysoké. Náhodou jsem ho vyhrabala, když jsem dělala čistku ve skříni, zkusila si ho a od té doby prakticky nesundala. Dá se nosit s čímkoli, kdykoli a kamkoli. S nosorožci se seznámili mí studenti na gymnáziu, a pokud si dobře vzpo
mínám, přežil dokonce i několik tlumočení politických schůzek. Když si balím věci na cesty a zorganizovaně se řídím univerzálním seznamem, u položky „šátek" mám jasno - sáhnu po nosorožcích. Poslední dobou mu sice dělá vážnou konkurenci olivově zelená pašmína s bronzovou bordurou, kterou jsem koupila v Římě, ale té chybí ta absolutní univerzálnost nosorožců (zkuste nakombinovat olivově zelenou s tyrkysovou!).

S lety se z šátku s nosorožci stal můj věrný společník, natolik samozřejmý, že si ani neumím představit svůj šatník bez něj. A tak si říkám, jak by se na to asi t
ak tvářila moje máma. Nejspíš hodně potutelně.

Věnováno Olze Leškové


Původně publikováno na blogu iDnes.
Malá pomůcka pro budoucí maturanty z anglického jazyka, a možná nejen pro ně.

Nejdůležitější pravidlo, které jsem se naučila během své krátké tlumočnické kariéry, bylo: „Tlumočník musí být hlavně v pohodě!" Pokud jste svázaní starostmi nebo trémou (nemluvě o těsném oblečení), nesoustředíte se a všechno jde do háje. V těchto situacích se mi celkem osvědčila jedna finta, kterou jsem předtím během své ještě kratší pedagogické kariéry učila své studenty: jazykolamy. Tedy anglicky tongue-twisters.

Jazykolamy mají několik funkcí: dá se na nich procvičovat výslovnost, slouží k rozmluvení a koneckonců i celkovému uvolnění, především když se na jedno hluboké nadechnutí a vydechnutí snažíme říct co nejdelší kus textu. Nehledě na to, že při procesu učení se jazykolamu nezřídka škobrtneme, zamotá se nám jazyk a my se tomu zasmějeme. A uvolníme.
Proto bych tady měla dva tipy pro všechny, které čeká zkouška z anglického jazyka. Zkuste se naučit některý z jazykolamů a před zkouškou si ho na rozcvičení odříkejte jako mantru. To by v tom byl čert, abyste pak nebyli za hvězdy!

Tip první pro začátečníky:

A PROPER COPPER COFFEE POT
Klíííd, neděste se! Jazykolam si pěkně rozdělíme na slabiky, abychom se dostali lépe do rytmu. Nějak takhle: a pro-per co-pper co-ffee pot.
A teď začneme od konce: „pot".
To by šlo, ne? Tak ještě jednou: „pot".
Pozor, teď přidáme další slovo: „co-ffee pot".Slabiky by měly být přibližně stejně dlouhé, klidně si k tomu vyťukávajte rukou rytmus.
A dál: „co-pper co-ffee pot".
Přidáme poslední slovo dohromady i se členem: „a pro-per co-pper co-ffee pot".
Celou frázi si zkuste zopakovat tak pětkrát a až ji budete umět, jako když bičem mrská, odříkávejte ji stále rychleji, až se vám z toho zamotá jazyk!

Tip druhý pro pokročilé:

HOW MANY CANS CAN A CANNIBAL NIBBLE IF A CANNIBAL CAN NIBBLE CANS?
Protože jste už pokročilí jazykolamači, přeskočíme slabikování a vrhneme se rovnou na delší úseky. Ještě malá poznámka k výslovnosti: slova „cannibal" a „nibble" se budou lépe vyslovovat, pokud koncové „l" vyslovíte vokalizovaně, tedy podobně jako „ł" v polštině. Nejdřív to může znít trochu afektovaně, ale to nevadí. Možná se zasmějete a uvolníte. A to tu jde!
Tak, teď si jazykolam rozdělíme:
„How many cans" (ať to koncové „s" zní pěkně jako „z"!)
Dobrý? Tak dál: „can a cannibal nibble"
A teď dohromady: „How many cans can a cannibal nibble"
Výborně. Jdeme na druhou část.
„If a cannibal"
„can nibble cans?"
A zase dohromady, a pak celý jazykolam.
A jestli vás ještě pusa nebolí, můžete zkusit postup ze závěru jazykolamu pro začátečníky.

Gratuluji, zdárnému absolvování zkoušky z angličtiny teď už nestojí nic v cestě!

Více jazykolamů v nejrůznějších jazycích naleznete například tady:
http://www.uebersetzung.at/twister/
Původně publikováno na blogu iDnes.
Dámy a pánové, ladies and gentelmen, kluci a holky, dovoluji si Vám představit svůj nový -

Počkat: to tady už jednou bylo...!


Ano, ano, všechno je nějaké zacyklené. Poslední dobou mám pocit, že těch náhod se v mém životě začíná vyskytovat nějak víc, než by bylo zdrávo, anebo to je možná tím, že čím jsem starší, tím víc se mi zdá, že je svět skutečně malý. Bůhví.

Každopádně když jsem začala řešit, jaké varianty se nabízejí v souvislosti s reklamací Mamuta, došla jsem k tomuto závěru:

1. Mamuta opraví. Tedy vymění vadný čip, což prý v případě tohoto modelu obnáší i výměnu objektivu. Nechci sýčkovat, ale pro záruční servis mi to připadá jako poněkud nákladná varianta.
2. Mamuta neopraví a dají mi nový, doufejme že bezvadný kus. Problém ale je ten, že se Mamut už neprodává, a pokud nemá prodejce pro tyto případy vyčleněných pár kusů navíc, výměna bude asi neproveditelná.
3. Mamuta neopraví, nového mi nedají a vrátí peníze. Ha ha.
4. Mamuta neopraví, nového mi nedají a přinutí mě koupit si u nich něco jiného.

Ale co jiného? V katalogu Alzy jsem poslední dobou trávila víc času, než by bylo zdrávo, hledala, hledala, až mi bylo jasné, že po Mamutovi není cesta zpátky. Buď bych si vzala vyšší model S9600 nebo pak zbývá jediné: zrcadlovka. Ano, zrcadlovka, které jsem se tolik bránila... Ale není změna názorů výrazem vývoje osobnosti? :-)

Týdny utíkaly, reklamace se stále nevyřešila a mě napadlo podívat se do internetových bazarů se zrcadlovkami a co jsem nenašla! Canon 400D, jen tělo (což by mi vyhovovalo, setové objektivy nejsou nic moc a já jsem stejně chtěla na focení koncertů koupit pevné sklo - ha! nové výrazy v mém slovníku!!! - 50/1.8II), stále v záruce a místo prodeje Praha.

Zkrátím to: v pondělí jsem se stala majitelkou digitální zrcadlovky Canon 400D, kterou jsem překřtila na Viktorku, protože měla v pondělí svátek a navíc to je takový vysloveně dámský model.

Na celé transakci je ale poměrně pikantní osoba prodávajícího, protože se z něj vyklubal spolublogger z iDnes. Všechno je fakt nějak zacyklené. Nebo je svět malý? :-)
Když jsem si šla v únoru na finanční úřad pro formulář přiznání k dani z příjmů a paní v podatelně se mě zeptala: „A formulář pro sociálku budete chtít?", mlčky jsem přikývla. Hlavou se mi přitom prohnalo jediné: A sakra, že já na něco zapomněla...

Ano, přiznávám se a můžete mě pak obalit v dehtu a peří a vláčet cestou necestou: nejsem zrovna administrativní typ. Proto když jsem se po jmenování soudním tlumočníkem v červnu 2005 zvládla zaregistrovat na finančním úřadě (a později i ohlásit tuto činnost zdravotní pojišťovně), považovala jsem to za své velké vítězství. Česká správa sociálního zabezpečení mě nenapadla - soudní překlady dělám jako vedlejší činnost mimo zaměstnání a nějak jsem nepředpokládala, že by mé příjmy někdy dosáhly takové výše, aby mi vznikla povinnost odvádět sociální pojištění. No jo, no, jak říkám, dehet a peří a tak dál.

Tak tedy: najednou jsem měla v rukou onen formulář, později z internetu stažené i starší verze pro rok 2005 a 2006 a s nimi i formulář oznámení o zahájení činnosti. Plus přílohy na doložení příjmu z hlavní činnosti. Hezký paklík to byl. Jak říkala paní z naší mzdové účtárny: z těch formulářů jednou umřeme. Nicméně jsem měla celkově dobrý pocit, že jsem vše zvládla vyplnit. Samozřejmě mi vyšlo, že pojistné platit nemám. Byla to úleva, zjistit, že úřadu nic nedlužím! Takže zbývalo jen vzít si den dovolenou a dojít na okresní pobočku s dostatečně provinilým výrazem.

Skutečnost bylo opravdu tvrdá.

To nejlepší na celé operaci byla paní úřednice - energická, leč milá. Nejdřív mi dodala trošku naděje, protože si nebyla jistá, jestli se náhodou na mou činnost podle zvláštního zákona nevztahuje výjimka a že třeba ani nic oznamovat nemusím. Nevztahovala. Nastala fáze zadávání dat do systému a čekání na to, jaká částka se objeví jako penále za těch dva a půl roku. Musím tedy říct, že to zaskočilo i paní úřednici. Dívala se na mě se soucitem a já si říkala, jestli ji v tu chvíli napadlo to samé jako mě: že jsem sem já blbec lezla. Penále činilo 6716 Kč.

Vždycky jsem si myslela, že se penále odvíjí od nějaké dlužné částky. Pokud jsem tedy doložila, že vykonávám vedlejší činnost a můj příjem z ní je natolik nízký, že nezakládá povinnost platit zálohy na důchodové pojištění, a mám černé na bílém, že můj nedoplatek pojistného je nula, jaké penále se z toho asi tak může vypočítat? V systému sociálního pojištění ale tato prostá logika nefunguje. Systém je nastaven tak, že do oznámení činnosti se tato osoba považuje za osobu samostatně výdělečně činnou s příjmem z hlavní činnosti, a tudíž s povinností platit zálohy na důchodové pojištění, z nichž se vypočítá dotyčné penále (přestože v kolonkách výše pojistného a dluh na pojistném stojí zmiňovaná nula).

Tušila jsem, že mi mé opomenutí jen tak neprojde, že třeba budu muset zaplatit pokutu za nesplnění povinnosti, ale že stát po mně bude chtít penále z nulového pojistného, navíc v průměrné výši pomalu deseti procent mých příjmů z vedlejší činnosti po odečtení výdajů, to by mě nenapadlo ani ve snu. Kdybych se bývala na ČSSZ zaregistrovala tenkrát včas, stát by z mých příjmů tak jako tak neviděl na důchodovém pojištění ani korunu. Tím, že jsem teď přišla, abych dala vše do pořádku, mám systému sociálního zabezpečení přinést pomalu sedm tisíc. Chápu, že chyby by měly být nějak potrestány, ale přijde mi, že takto tvrdý zákon může lidi tak maximálně předem odradit nebo naštvat.

Požádala jsem o prominutí penále. Úřad mi následně poslal formulář, v němž mám čestně prohlásit mimo jiné to, že nepodnikám v silniční dopravě či v odvětví uhelného průmyslu, a v doprovodném dopise zdůraznil, že v žádosti o prominutí penále je nutné uvést důvody vzniku dluhu na pojistném a uvedené důvody písemně prokázat. Tak teď mi nezbývá než doufat, že skutečnost, že jsem nikdy žádný dluh na pojistném neměla, a tudíž nemohu uvést důvody jeho vzniku (natožpak písemně), nebude důvodem zamítnutí mé žádosti...

Původně publikováno na blogu iDnes.


... říkala mi maminka (odpusťte odkaz na Psí vojáky).

A tak když jsem se dočetla, že Gipsy.cz budou hrát 28.3. v Bratislavě na akci nazvané Oživené tance, kde bude vystupovat i Goran Bregovič, napadla mě neskutečná drzost. Napsala jsem organizátorům s žádostí o akreditaci, abych tam mohla fotit a nešílet zase z ochranky jako na Markovičovi v Arše. Říkala jsem si, že za zeptání nic nedám, oni mě slušně odmítnou a bude vymalováno.


Ovšem dnes jsem ke svému neskonalému překvapení dostala mail, že Bregoviče tedy fotit ne-e, ale Gipsy.cz klidně, a že mé jméno bude tedy na press listu. Hopá!


Jen aby mi do té doby opravili Mamuta... Mají ještě třináct dnů...
O víkendu jsem při debordelizaci objevila v krabici s výtvarnými potřebami cosi papírového, pomačkaného, slisovaného tlakem okolních předmětů. Chvilku mi trvalo, než jsem se rozpomněla, cože to vlastně je, tedy bylo.

Je zvláštní, jak nás určité podněty mohou přenést v čase. Vůně, hudba, fotky. Jak jsem se tak pokoušela narovnat ten zmačkaný bílý hedvábný papír, okamžitě se mi vybavilo ono nedělní odpoledne v říjnu 2001, kdy jsem si nesla čaj, do cesty se mi přimotala kočka a já se snažila udržet rovnováhu a - hlavně! - nerozlít ten čaj, a tak jsem zakopla o práh a v tu chvíli věděla, že něco není v pořádku, i když čaj zůstal v hrnku.

Měla jsem před očima svou napuchající nohu i ten obklad, který jsem si na ni snažila dát. Ranní telefonát do práce, že skutečně nemohu přijít. Zoufalý pokus narvat svou inkoustovou nohu do čerstvě zakoupených martensek zakončený kapitulací. Čekání před dveřmi chirurgické ambulance, čekání na rentgen. Sestra obracející oči v sloup, když jsem při sádrování nespolupracovala a tvrdila jí, že tu nohu fakt do pravého úhlu nedám. Dobře, tu náplast na patě si tedy sundám (jak říkám, nové martensky...). Příjezd domů s vidinou deseti dnů, než mi zmizí otok a dostanu chodící sádru.

Tak, a co teď?

Také si občas říkáte: kdybych tak měla čas, tak týden, co týden, měsíc volna! Co já bych za tu dobu udělala! A při tom se smutně díváte na hromadící se kupu knih, čekajících od vánoc na přečtení? A co ta vlna v rohu, ze které se už rok chystáte uplést svetr? A ta spousta dalších věcí, na které nikdy čas nezbývá?

Jelikož výron mého kotníku přišel zcela nečekaně, nebyla jsem na toto nenadálé volno připravena. Knihy od Ježíška byly dávno přečtené, většinu knihovny jsem měla přečtenou dobře dvakrát a na ruské klasiky nebyla s tou mokrou sádrou nálada. Vlnu na pletení jsem doma žádnou neměla, šicí stroj byl pro mě technicky nedostupný. Krom toho jsem stejně měla mít nohu se sádrou ve výšce. Proboha, co já budu jenom dělat!

Jeden by nevěřil, jak se může čas táhnout. Vrcholem dne se stalo čtení denního tisku a příprava jídla. No, zkuste si to, stát na jedné noze a přepravit kupříkladu hrnek s čajem z linky na stůl vzdálený metr dvacet. Televizi jsem víceméně ignorovala, zejména denní program. Koneckonců jsem měla výron kotníku, nebyla jsem po lobotomii.

Až po pár dnech mě to napadlo. Ta věc, co jsem vždycky chtěla zkusit, ale nikdy jsem na ni neměla čas. Ano, ano, origami!

Místo papíru na origami jsem vzala zavděk hedvábným papírem, který jsem používala na střihy - když se člověk nemůže hnout z domu, musí se holt improvizovat. Nastříhala jsem čtverce velikosti 20 x 20, a to hodně čtverců. Nedělám si iluze o své šikovnosti, prostorovou představivost mám mizivou, ale doufala jsem, že trpělivost a píle přinesou ovoce. Koneckonců, času mám habaděj. Tak, a teď nějaké návody. Vždycky jsem toužila udělat jednorožce, třeba takového, jakého najde Deckard v závěru filmu Blade Runner před svým bytem. Jednorožec nalezen a s ním i kupa dalších, podstatně jednodušších tvarů. A tak začal můj origamový maratón, během něhož jsem skládala, rozkládala, nechápavě kroutila hlavou nad postupem, jak to jen hergot mysleli, jó tákhle!, a v mém pokoji se mi kupili další a další medvídci, žáby, hvězdičky, ba i na jednorožce došlo, a pak můj naprostý highlight, souložící dvojice vyrobená z jediného kusu hedvábného papíru jako dárek k prvnímu výročí pro boyfrienda.

A teď jsem tedy v té mé prehistorické krabici s výtvarnými potřebami objevila ty slisované žáby, medvídka a jednorožce a při tom mě napadlo, jak by asi celá ta tehdejší situace dopadla dneska. Jestlipak bych znovu propadla origami - teď, v době vysokorychlostního internetu a psaní blogů? :-)

Původně publikováno na blogu iDnes.


  • Starší příspěvky →
  • ← Novější příspěvky

O mně

Anna Bednaříková
Pletu, šiju, vařím, peču, fotím.

Facebook

Archiv

  • ►  2018 (1)
    • ►  srpna (1)
  • ►  2015 (14)
    • ►  září (2)
    • ►  července (2)
    • ►  května (2)
    • ►  dubna (3)
    • ►  března (1)
    • ►  února (2)
    • ►  ledna (2)
  • ►  2014 (41)
    • ►  prosince (1)
    • ►  listopadu (1)
    • ►  října (11)
    • ►  září (4)
    • ►  srpna (3)
    • ►  července (3)
    • ►  června (3)
    • ►  května (3)
    • ►  dubna (5)
    • ►  března (2)
    • ►  února (2)
    • ►  ledna (3)
  • ►  2013 (34)
    • ►  prosince (2)
    • ►  listopadu (3)
    • ►  října (3)
    • ►  září (6)
    • ►  srpna (1)
    • ►  července (1)
    • ►  června (4)
    • ►  května (2)
    • ►  dubna (4)
    • ►  března (3)
    • ►  února (3)
    • ►  ledna (2)
  • ►  2012 (43)
    • ►  prosince (5)
    • ►  listopadu (4)
    • ►  října (4)
    • ►  září (2)
    • ►  srpna (10)
    • ►  července (2)
    • ►  června (3)
    • ►  května (2)
    • ►  dubna (2)
    • ►  března (6)
    • ►  února (1)
    • ►  ledna (2)
  • ►  2011 (132)
    • ►  prosince (1)
    • ►  listopadu (5)
    • ►  října (7)
    • ►  září (6)
    • ►  srpna (16)
    • ►  července (17)
    • ►  června (10)
    • ►  května (30)
    • ►  dubna (13)
    • ►  března (9)
    • ►  února (7)
    • ►  ledna (11)
  • ►  2010 (157)
    • ►  prosince (18)
    • ►  listopadu (12)
    • ►  října (10)
    • ►  září (6)
    • ►  srpna (9)
    • ►  července (20)
    • ►  června (11)
    • ►  května (15)
    • ►  dubna (14)
    • ►  března (15)
    • ►  února (13)
    • ►  ledna (14)
  • ►  2009 (179)
    • ►  prosince (12)
    • ►  listopadu (15)
    • ►  října (11)
    • ►  září (11)
    • ►  srpna (14)
    • ►  července (23)
    • ►  června (21)
    • ►  května (20)
    • ►  dubna (14)
    • ►  března (12)
    • ►  února (11)
    • ►  ledna (15)
  • ▼  2008 (109)
    • ►  prosince (18)
    • ►  listopadu (11)
    • ►  října (10)
    • ►  září (7)
    • ►  srpna (6)
    • ►  července (14)
    • ►  června (8)
    • ►  května (8)
    • ►  dubna (5)
    • ▼  března (8)
      • Jak jsem poznala tvrdost zákona II.
      • Gipsy.cz – Lucerna Music Bar, 26.3.2008
      • Jeden marnivý o šátku
      • Jazykolamy čili tongue-twisters
      • Viktorka
      • Jak jsem poznala tvrdost zákona
      • Líná huba, holé neštěstí...
      • Origami
    • ►  února (6)
    • ►  ledna (8)
  • ►  2007 (20)
    • ►  prosince (8)
    • ►  listopadu (5)
    • ►  října (7)

Rádi jste si přečetli

  • Sweettoothday - pišingr
    Sweettoothday speciálně pro Yrenaisnu. Vždycky jsem si myslela, že pišingr je cosi jako piškot.  Z omylu mě vyvedla kamarádka, která Pischi...
  • Cena montáže kuchyně IKEA (Černý Most)
    Nechci z Inspiromatu dělat nějakou poradnu pro spotřebitele, ale jelikož posledních pár týdnů jsem měla co do činění s návrhem, dopravou a m...
  • Seznam receptů - slaná jídla
    Bramboračka  Bramborový salát s křenem Cizrna na paprice Cuketový salát s lískovými ořechy  Červená čočka s tamarindem Dýňová polévka ...
  • Seznam receptů - sladká jídla
    Bábovka Banánové brownies Banketletter Berliner Luft (dort) Berliner Luft (pěna) Bezinkové želé Biskupský chlebíček Bolas de Berlim...
  • Sweettoothday - melasový koláč
    Na Vánoce jsem pekla pepparkakor, zůstala mi po něm v lednici takřka plná láhev zlatého sirupu. Na štědrovečerního kapra mi zůstala památ...
  • Sweettoothday - pasteis de nata
    Pasteis de nata (jednotné číslo je pastel de nata) jsou košíčky z listového těsta plněné žloutkovým krémem ne nepodobným pudinku. Pocházejí ...
  • Smalt Art 2011 - Jitka Svobodová
    Kouř IV (62 xx 62 cm)
  • This is the end
    Autoři textů často používají takovou fintu na čtenáře: použijí nějaký přitažlivý nadpis, který ale - jak se později ukáže - je vlastně zcela...
  • Vlakem do Londýna
    Během Open House Praha se mi má souputnice Magda zmínila, že se v létě chystá do Londýna na výstavu Alexandra McQueena. Netušila, jakého bro...
  • Sprejeři patří do podzemí IV.
    V podchodu poděbradského nádraží se pokračuje s "výmalbou". Celkem je to povedené, jen jak jsem se tak dívala, ty části, které vzn...
  • Domovská stránka
Created by ThemeXpose. All Rights Reserved.