února 2008 | inspiromat banalit

Není to tak dávno, co jsem tady psala o své závislosti na kabelkách Kate Spade i o tom, jakou roli v tom sehrál fanklub Kate Spade na eBayi.

Členkou tohoto klubu jsem se stala 11. ledna 2006, když jsem byla celá zmatená z informací o padělcích tašek Kate Spade na eBayi a doufala, že ostatní dámy „sbírající“ KS mi poradí. Za ty dva roky jsem získala nejen spoustu rad, ale dozvěděla se celou řadu pro mě překvapivých informací o Spojených státech, hlavně z oblasti ochrany spotřebitele. Některé věci mi v našich podmínkách připadaly jako skutečné sci-fi.

Paní si koupí kabelku, po pár dnech má výčitky svědomí, že utratila takovou spoustu peněz a jde milou tašku vrátit. Nejenže na ni nekoukají jako na úplného idiota (jednou se rozhodla tu věc koupit, tak co teď otravuje...), ale dokonce jí vrátí peníze. A to na ně ani nemusí zvýšit hlas.

Dvakrát do roka se konají takzvané „sample sales“, výprodeje vzorků, tedy modelů, které nebyly nikdy dány do masové výroby. Pro sběratele mají cenu zlata, i když na eBayi si je koupí jen skuteční znalci, protože ostatním informovanějším lidem připadají přeci jen podezřelé – nesedí bary, materiál nebo střih nebo úplně všechno. Zároveň se dají koupit i různé výprodejové modely, třeba ty z výloh. Do nedávna se sample sale KS konaly v New Yorku v Metropolitním pavilonu, ale bohužel než nám Američani zrušili víza, přesunula KS sample sales na internet, i když to teď skutečný výprodej vzorků není, jen prostě výprodej. Pro našince nedostupný, neboť KS nezasílá zboží mimo Spojené státy...

Krom toho má KS i outlety, kde ceny bývají ještě nižší než ve výprodejích. Dokonce ani není nutná osobní návštěva. Člověk si zavolá vedoucí, jestli mají to a to, a pokud ano, pošlou mu to (opět pouze ve Spojených státech). Nebo chce člověk prostě jen utrácet, tak se vedoucí zeptá, cože pěkného mají, a další postup je stejný.

Čas od času se stane, že na kabelce něco odpadne, praskne nebo se roztrhne podšívka. Donedávna bylo možné (platilo to opět pouze pro Američany) poslat kabelku do firemní opravny společně s šekem na dvacet dolarů na poštovné a po nějaké době se vrátila kabelka opravená a jako fungl nová.

Od té doby, kdy firmu Kate Spade koupila Liz Clairborne, se rozsah poskytovaných služeb poněkud snížil, ale všichni doufali, že to přeci jen bude k něčemu dobré. Slibovalo se kupříkladu rozšíření řetězce, v co jsem tedy já doufala ze všeho nejvíce, přeci jen jeden jediný obchod v Evropě, a to ještě navíc v Dublinu, není nic moc.

Od převzetí uběhl již nějaký čas a jak to tak vypadá, byly to všechno sliby chyby.

Nové návrhy kabelek rozhodně neuchvátily, přičemž ceny nových kožených modelů se začaly šplhat někam na úroveň Louise Vuittona.

Loni v létě z firmy odešla definitivně i Kate Spade. Poslední kolekce, na které již neměla vliv, vypadají jako špatný vtip. Logo přes celou stěnu kabelky (kde jsou ty doby, kdy jsme v klubu horlivě diskutovaly, jestli není obrovské logo na dně kabelek přeci jen zu viel, ha ha), nepraktické tvary, malá ucha, která nejde nosit přes rameno. Jednoduše naprostý propadák.

A jak to šlo pomaličku ke dnu s taškami Kate Spade, klesala aktivita ve fanklubu. Přispívalo jen pár lidí, sto padesát členů se postupně smrsklo na současných osmdesát.

A tak zítra bude poslední den, kdy se budeme moci ještě podívat do diskusí a fotoalb s našimi kabelkovými miláčky. A pak si jen řekneme bye bye.

Holky, budete mi chybět...!

Přiznám to na rovinu: s Romy nemám zkušenosti. Pokud jsem to totiž pochopila dobře z článků a diskusí s romskou tématikou, mít zkušenosti s Romy znamená pro valnou většinu lidí mít pouze negativní zkušenosti. Protože tedy nemám ty správné zkušenosti, napíšu o tom, co mě v souvislosti s Romy potkalo.

Před více než třemi lety jsem měla práci, která mě začínala poněkud frustrovat. Pokusy o změnu selhaly a já se začínala smiřovat s tím, že to holt už lepší nebude. Jednoho dne se u nás v kanceláři objevila kolegyně s nabídkou účasti na projektu s romskou tématikou. Sáhla jsem po tom všemi deseti, konečně přeruším tu beznadějnost a dostanu se tlumočit do kabiny! Při přípravě jsem si ale musela položit jednu zásadní otázku: co já vlastně vím o Romech? Médii servírovaný obraz Romů ze sociálně vyloučených komunit se rozcházel s tím, co jsem znala osobně. Jedna romská rodina bydlí hned u nás za rohem, ale kdybych je nepotkávala na ulici, tak snad ani nevím, že tam jsou. Zdravíme se, tatínek a děti vychovaně jako první. Jó, kdyby jen šlo tohle říct i o ostatních sousedech.

Už před odjezdem na přípravnou část projektu do Ostravy jsem se seznámila s klíčovým slovem: Kumar. Kumar sem, Kumar tam. Kumar Vishwanathan. Ind s příjmením, na němž se nejeden Čech zadrhne, ale setkání s nímž uvízne asi každému v hlavě. Kumarovi není lhostejný osud Romů v Ostravě a snaží se pro ně něco dělat. Má jejich takovou důvěru, že to byl právě on, za kým šli, když jejich rodiny začala ničit lichva. Společně s ostravskou policií rozjeli projekt romských asistentek, žen, které poznaly lichvu na vlastní kůži a které chtěly ostatním pomoci. Projekt běží do dnešního dne, asistenti jsou již čtyři, ale v době, kdy jsem se s nimi setkala já, byli dva. Tedy dvě. Soňa a Blanka.

Blanka byla naší průvodkyní i do komunitního centra, což je další z projektů sdružení, v němž Kumar působí. Ještě předtím se na mě Blanka obrátila s tím, že si při představování povšimla mého jména a že ji tak napadlo, jestli nemám příbuzné v Košicích, protože ona má příbuzné Leškovy v Košicích a že bychom jako mohly být třeba rodina! No, byla jsem z toho naprosto konsternovaná, už jen pouhý pohled na moji vizáž napovídá, že ve mně romská krev spíš proudit nebude, tak jsem jenom něco zablekotala, že o příbuzných na Slovensku nevím... Dneska bych z toho rozhodně tak přepadlá nebyla, to hledání společných příbuzných a známých patří u Romů prostě k věci a je to takový taneček na uvítanou.

Malé intermezzo pro senzacechtivé: cestou na Liščinu jsme byli okradeni. Okradl nás automat na jízdenky MHD, který spolykal všechny naše drobné a pak se tvářil, že cosi usilovně tiskne, i když v něm nebyl papír. (Ano, jeli jsme načerno.)

Komunitní, nebo také nízkoprahové, centrum Liščina je jedním ze tří v Ostravě, které organizuje aktivity a akce pro děti i dospělé z této lokality. Děti sem chodí na doučování, do kroužků, učí se pracovat s počítačem nebo ty mladší se mohou připravovat na vstup do školy. V době, kdy probíhal ten „můj“ projekt, například ani jedno dětí z přípravky nemuselo nastoupit do zvláštní školy. A pozor, centrum vedou Romové, pomáhají i rodiče. Jak sami říkají, chtějí ukázat, že také něco dokáží.

Na památku jsem od dětí dostala jimi vyrobenou hračku, takovou kočičku pokémonské žluti, prostě Kočkémonku. Mám ji dodnes (moje kočka ji přímo zbožňuje). Při pohledu na ni si vždycky vzpomenu na Liščinu a říkám si, jak se asi vede těm dětem, které jsem tam potkala. Vzpomenu si i na Kumara a Soňu s Blankou a na jejich odhodlání odbourávat předsudky a nepřátelské postoje.

Abych to shrnula: tímto střípkovitým textem jsem chtěla vyjádřit, jak moc rozdílné mohou být zkušenosti s Romy a že skutečně nejde paušalizovat. Zároveň pokud má člověk možnost nahlédnout pod pokličku sociálně vyloučené komunity, může objevit obrovské problémy, které bývají vnějšímu světu skryté. A klobouk dolů před všemi, kteří se snaží v této souvislosti pomoci.

A ta romština z titulku? První romské slovo, které jsem se naučila, bylo paňi – voda. Vím naprosto přesně, kdy a kde k tomu došlo: 3. června 2007 na koncertě Gipsy.cz. Tento den nejenže začala má závislost na této skupině, ale také můj zájem o romštinu. Prostě mě štvalo, že nevím, o čem jsou jejich texty. Normální člověk by to asi neřešil nebo by si maximálně koupil slovník, jenže já musím mít vždycky něco extra, tak jsem si koupila učebnici a začala se tento jazyk učit. Má původní představa, totiž že to nejpozději na čtvrté lekci vzdám, vzala za své, když jsem byla najednou na osmé lekci a měla pocit, že by to chtělo asi nějaký řád ve studiu. Takže teď chodím pěkně na romštinu a znovu zažívám tu euforii začátečníka, který objevuje cizí jazyk a když sem tam porozumí nějakému tomu slovíčku, má pocit, že je king. Navíc se říká – kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem (že bych byla nakonec i ta Lešková z Košic...? :-) Ne, vážně, o Romech se můžete leccos dozvědět i přes jejich jazyk. Víte třeba, že romština nemá ekvivalent ke slovesu „mít“ nebo k výrazu „prosím“ nebo že se v romštině neděkuje zdaleka tak často jako v češtině?

Původně publikováno na blogu iDnes.

inspiromat banalit

O mně

Facebook

Archiv

Rádi jste si přečetli