Člověk má vyzkoušet všechno, řekla jsem si, když mi zavolala Klára Mandausová begin_of_the_skype_highlighting end_of_the_skype_highlighting z Marianne s tím, že by se jí hodil můj a Kocourkův blogoláskopříběh do připravovaného článku o lidech, co se seznámili na internetu. Podobné žurnály se se mnou sice jinak zcela míjejí, ale zase to bude zkušenost. Koneckonců, kdy nás asi tak bude znovu fotit profesionální fotograf, že?
Tak nějak jsem počítala s tím, že vlastní oblečení nám neprojde. Bez mrknutí oka jsem poslala produkční naši výšku, velikost oblečení i bot, ba i společnou fotku (celé postavy!) jsem vyštrachala a nádavkem přidala jednu aktuální portrétní, aby nám stylistka a vizážistka mohly vybrat ty správné barvy a střihy. Hlavou mi sice proletělo, jaké oblečení se v současné době nabízí v obchodech, ty super střihy, ve kterých vypadám tak, jako bych měla každou chvílí slehnout, ale rozum mi zavelel, že přece nevyberou nic tak nelichotivého, a i kdyby – můžu se snad proti tomu ohradit.
Při dalším telefonátu s produkční mi zamrznul úsměv na rtech. Žádné focení v ateliéru. Chceme fotit u vás doma. Budete se cítit uvolněně. Domácí pohoda. (Proč se podobné nabídky VŽDYCKY formulují jako bůhvíjaká výhra?). Vybavila jsem si náš příbytek, který i po půl roce stále připomíná holobyt, protože při životě z jednoho příjmu a při pražském tržím nájemném zatím na nábytek nezbývá. A DOMÁCÍ POHODA? To si jako představují, že po večerech sedíme v křeslech u krbu, popíjíme whisky a probíráme události uplynulého dne? V naší verzi bychom mohli tak maximálně koukat do zapnuté trouby, popíjet rum, co mi zbyl od smažení koblih, a střídat se v sezení na našem jediném křesle.
Focení doma jsem k nelibosti produkční odmítla. I začala vyzvídat. Chodíte na procházky? Kam? Park Podvinní (ano, plurál procházky je v pořádku, byli jsme tam dvakrát). Chodíte do restaurací, na kafe? Kam? Připadala jsem si jako blbec. Jak vysvětlit neznámý ženský, že do restaurací a na kafe chodíme, tedy chodili jsme, dokud jsme na to měli. Za současné situace prostě podobné postradatelné věci jako hledání oblíbené restaurace a kavárny se odsouvají do období solventnosti. A tak jsem tam stála s telefonem u ucha, mozek mi rotoval o sto šest a já blekotala cosi o tom, že si právě teď nemůžu vzpomenout, jak se naše oblíbené podniky jmenují.
Druhý den jsem dostala mail, že se bude fotit v Šárce. Že budeme jako na procházce, kde budeme fotit přírodu a sami sebe. V ŠÁRCE??? Příroda??? To snad ne. Krom toho znám Šárku nanejvýš z okénka autobusu 119 z Dejvické na letiště. Ani jeden z nás tam v životě nebyl. Tak sakra jaké focení v našem oblíbeném prostředí???
Konec dobrý, všechno dobré.
Přežila jsem výběr oblečení.
(Vizážistka mě pochválila, že jsem přišla nenalíčená. No, vždyť jsem už snad přečetla pár čísel Vogue, tak snad vím, jak to chodí v modelingu, ne?)
Přežila jsem nekonečné líčení, po kterém jsem měla strach se na sebe podívat do zrcadla, protože ta anabáze trvala snad půl hodiny, kdy mi bylo neustále cosi patláno na obličej (bezpečně jsem poznala pouze Touche Eclat od YSL), otvírala jsem a zavírala oči na povel jak robot a musela mít neskutečně tupý výraz při pokusu o uvolnění rtů při nanášení rtěnky. V jednu chvíli jsem se přistihla, jak zatínám v pěst levou ruku, což se mi předtím stávalo jen v zubařském křesle při vrtání v blízkosti nervu.
(Fotograf prohlásil cosi o mé porcelánové pleti. I zasmála jsem se, že já té barvě říkám mrtvolná.)
Přežila jsem pohled na zkušební snímky a nahlas odpřísáhla, že v další sérii už zatáhnu břicho. (Jste těhotná?, zeptal se mě fotograf.) Jenže pak jsem si uvědomila, že si musím hlídat ještě dvě brady. Tak tady přestává sranda. Břicho, brada, nenucené popocházení, blbnutí a předstírání, že se fotíme. Kdo si to má pamatovat???
Ale spoušť jsem statečně mačkala. Dokonce jsem nechtěně mačkala i jiné čudlíky, a tak jsem doma zjistila, že minimálně třetina fotek má vyvážení bílé na „žárovku“ a všechno je hezky do modra. Klasika.
