Vůbec mi nedošlo, že den zveřejnění mé černobílé fotky do Fun Scavenger Hunt se bude krýt s velikonočním pondělím, což je vskutku trapné. Černobílá a velikonoce - to nejde k sobě. Jako kompenzaci tedy nabízím fotku své čerstvě obarvené kštice. Minulou neděli jsem ji obarvila hennou poprvé, vyšla z toho slušná oranžová, ale já chtěla vlasy přeci jen trochu víc do červena, tak jsem v sobotu hennovala znovu, tentokrát čistou hennou s přídavkem černého čaje (pro mírné ztmavení odstínu) a papriky (na vytažení červeně). To s tou paprikou úplně nevyšlo, vlasy mám zářivě karotkově oranžové, i když je fakt, že barva začíná lehce oxidovat, takže z toho možná bude nakonec tmavě oranžová. Připadám si skoro jako Clementine Kruczynski... :-)
Jeden z mála mých pokusů o černobílou fotku. Abych teda byla přesná: jeden z mála mých pokusů o úpravu fotky v černobílém stylu.
Fotku jsem udělala v rámci série se sklenicí na víno v hlavní roli. Když jsem později fotky probírala a mazala, napdalo mě, co to udělá, když jednu zkusím nějak brutálně upravit. V mém případě "brutálně upravit" znamená cokoli přesahující ořez nebo úpravu jasu. Protože jsem zrovna seděla ve vlaku a nudila se, převedla jsem fotku do odstínů šedé a začala si hrát s jasem, kontrastem a vrstvami a vylezlo z toho tohle.
Protože nejsem v úpravách fotek moc zběhlá, trvalo mi to věčnost, protože jsem se bála, aby něčeho nebylo moc nebo zase málo... Každopádně to bylo fajn zabití času. Což je přesně jeden z důvodů, proč další podobné fotky asi hned tak produkovat nebudu - člověk na ně potřebuje čas...
Tak jsem si o víkendu na webu New York Times přečetla
příběh blogerky Ann Althouse, která se na svém blogu seznámila s diskutérem a letos na konci března oznámila zasnoubení.
Shodou okolností článek vyšel přesně jedenáct měsíců poté, co jsem se vydala do Ostravy na osobní setkání s blogerem, který na mém blogu na iDnes nechával v diskusích komentáře plné frenetického obdivu. Dneska tomu dni říkáme naše nulté rande.
Když jsme se po měsíci rozhodli náš příběh zveřejnit, nikdo z administrátorů blogu iDnes si ho nevšiml. Na titulku dali cosi politickýho a taky článek o dietě. Ten den jsem se pěkně proklínala, protože takhle dát svý soukromí všanc a nepřímo tak zjistit, že ten příběh je naprosto obyč a tuctovej a nestojí za větší pozornost...
Ten páteční článek o Ann Althouse a jejím Meadovi byl pro mě jistou satisfakcí. Ano, blogoromance je zcela neobyčejná a stojí za pozornost samotným New York Times! A kdy jindy o tomto poznatku napsat než 7. dubna, tedy v den, kdy Radek odpublikoval článek o Shaun the Sheep a já si poprvé řekla: Hmm, na něm něco bude...? :-)
Původně jsem si myslela, že toto téma bude po mě nepřekonatelný oříšek, protože fotit zvířata mě až tak moc nebaví. Rozhodně to nevyhledávám, v zoo jsem fotila jedinkrát a bylo to z mýho hlediska děsný, furt se rvát s lidma o místo - proto mě nejvíc bavilo fotit uvnitř pavilónů, kde většina lidí focení kvůli světlu vzdala... Takže když už náhodou nějaké zvíře vyfotím, je to zcela neplánované, prostě momentka, při které jsem projevila dostatečnou duchaplnost a stiskla spoušť.
To je přesně případ i této fotky. Pořídila jsem ji jednou v sobotu v Ostravě, byla jsem právě vyprovodit Kocourka na kurz, a protože mi nejel v tu dobu zpátky zrovna trolejbus, vydala jsem se pěšky. U Penny marketu jsem si chtěla koupit v trafice jízdenku, když jsem si všimla tohoto pejska. Byl roztomilej, udělala jsem pár fotek, ale byly dost o ničem. Prostě fotky psa. Jenže milému pejskovi se má pozornost očividěn nelíbila a začal výt. To byla ta chvíle pro mě! Jednou jsem stiskla spoušť a vyšla z toho tahle fotka. Víc jsem jich neudělala, protože jsem na sebe nechtěla poutat pozornost, ten pes vyl fakt strašně!
