Téma znělo jednoduše, ale při realizaci jsem si musela položit řadu otázek. Jak vyfotit ponožky? Vyprané, ležící vedle sebe či na sobě? Srolované? Špinavé a zmuchlané? Na nohou? A vůbec: jaké ponožky vyfotit?
Volba nakonec padla na mé oblíbené ponožky z neméně oblíbeného japonského obchodu MUJI. Přišly mi dostatečně zajímavé samy o sobě - dvoubarevné a s odděleným palcem. Nejdřív jsem seděla na zemi a snažila se vyfotit nohy na parketách, ale pořád to bylo takové fádní. Pak začalo pomalu zacházet slunce a já si řekla, že teda budu muset vymyslet do dalšího dne něco jinýho.
A jak jsem tak rozsvěcela lampu, padl mi zrak na papír, který tvoří stínítko... Nápad byl tady. Japonský ráz ponožek podpořím papírovou strukturou a světlem žárovky! Abych tedy řekla pravdu, jednoduché focení to nebylo, protože vyžadovalo, abych fotila se zvednutýma nohama (kterýma jsem navíc ještě hýbala ze strany na stranu a nahoru a dolů), a jelikož mně trvá děsně dlouho, než jsem s výsledkem spokojená, cítila jsem se po této fotosešn jako po několikanásobné sérií cviků na břicho.
Do Fun Scavenger Hunt jsem nakonec vybrala tuto fotku, hrála jsem si trochu s časem a pohybem nohou, aby se vytvořily takové rozmazané kontury. Z této série mám ještě jednu oblíbenou fotku, je to vlastně optická iluze. To, co vypadá jako stín nohy, je ve skutečnosti to, co objektiv stihl zaznamenat předtím, než jsem s nohama sjela svisle dolů...
V centrální bance může pracovat pouze ten, kdo zvládne říct desetkrát za sebou:
Gertrude Tumpel-Gugerell
Tak co, jak jste na tom?
(Gertrude Tumpel-Gugerell - členka Výkonné rady Evropské centrální banky; její jméno je v tuto roční dobu neklamným znamením toho, že se začíná překládat výroční zpráva ECB - první vlaštovka půlročního překladatelského maratonu...)
Bloger, který své exhibování bere smrtelně vážně, ví, jak důležité je si co nejdříve po založení blogu dát na stránku počítadlo. Počítadlo je grunt.
Díky němu víte, že si vaše články čte více lidí, než je počet vašich příbuzných a známých, což znamená, že k vám chodí veřejnost a vy máte zaděláno na virtuální slávu. Čestný bloger si ale taky hned na začátku zakáže započítávání své IP adresy, aby se mu počet návštěv nezvyšoval s každým jeho dychtivým nakouknutím, jestli číslo na počítadle od rána (přes noc) náhodou nenarostlo.
Počítadla jsou ale mnohem mazanější, než aby sdělovala jen prosté a sprosté číslo.
Zjistíte, odkud k vám čtenáři chodí. To vzrušení, když zjistíte, že i na Tchaj-wanu o vás vědí, ba co víc, že na vašem blogu strávili plné dvě minuty třicet čtyři vteřin, což znamená, že to byl někdo, kdo si vás opravdu PŘEČETLl! Ten adrenalin! Ten závazek vůči čtenářům! Když mě čtou i na Tchaj-wanu, to se musím setsakra snažit.
Jednoho dne zjistíte, že se vaši čtenáři vracejí. No není to bezva? Mám štamgasty! Někoho zajímá mý psaní, mý fotky, můj banální život. Někoho můžu inspirovat. O la la.
Díky počítadlu také vím, odkud ke mně mí návštěvníci vůbec přijdou. Je jasné, že valná většina si mě našla přes blog na iDnes (můj i Kocourkův). Někdo jen tak nakoukne a hned peláší o blog dál, někdo zůstane, počte si a třeba se časem i vrátí.
Pak se ke mně dostanou lidé, kteří něco hledají a pan Google je dovede ke mně. Z tohoto pohledu to vypadá, že největším hitem je můj článek o francouzské restauraci v Ostravě, špatně si nevedou ani korálky (tady je vidět, jak je Google zákeřný, protože ti nebožáci určitě hledají něco rukodělného, zatímco můj článek je o charitě) a streetart (což mě motivuje, abych tomuto tématu zase někdy věnovala fotoblog s novými úlovky). Na druhou stranu zase docela nechápu, jak mohl Google odkázat na můj blog někoho, kdo hledal třeba frázi Švýcarsko záchodky... :-)
Prostě počítadla jsou fajn.
Není to tak dlouho, co jsem si všimla, že u mě někdo hledal výraz Elendbachl, což je název zaniklé šumavské vesnice, odkud pocházela má praprababička. A ejhle! V úterý jsem dostala mail od pana Pokorného, že i jeho praprababička odtamtud pocházela, a v následné konverzaci jsem zjistila, že existuje elektronická verze matriční knihy, kde se dají dohledat další předci. Tomu říkám něco! Blog buď požehnán! A aktivní čtenáři dvojnásob!
Inspirací pro dnešní článek mi byl první díl seriálu Byli jednou dva písaři, v němž se pan Pécuchet rozčiloval, že mu kdosi cosi zcizil.
Takže. Když někdo něco ukradne, sebere, čmajzne či šlohne, napíší novináři, že to ODCIZIL. Když o tom referují televize, má redaktor takový vážný, smutný výraz a my s ním, protože víme, že se stala nějaká nepravost, kterou je třeba potrestat.
Ale běda! Nejen pan Pécuchet, ale i valná většina ostatních lidí, politiky a novináře nevyjímaje, chce ukázat, jak zvládá synonyma a má bohatou slovní zásobu, a s naléhavostí v hlase prohlásí, že cosi bylo ZCIZENO. Má reakce? Zůstávám v klidu, protože vše je, jak má být. Nikdo nikomu nic nesebral, jen převedl práva k oné věci na jinou osobu. Já vím, právničina je děsná...
S tímto tématem jsem si opravdu nevěděla rady. Doteď nevím, jak vyfotit medvídka tak, aby to bylo dostatečně zajímavé. Připadá mi, že medvídci jsou svou podstatou roztomilí, tudíž i jejich fotky musejí být ťuťu. A s tím mám problém. Ťuťu fotky nemusím.
Nakonec jsem se z tématu vylhala vyfocením detailu tlapiček. Roztomilé, ale snad ne přeslazené.
Jo, a není to medvídek. Je to plyšový pes z IKEA. ;-)
