Dobrý den, jmenuji se Anna a jsem závislá na Digitálním archivu Státního oblastního archivu v Třeboni.
Může za to pletení. Kdyby mi nedošly (a vlastně se mi taky trochu neomrzely) detektivky, při nichž s oblibou pletu, nenarazila bych na britský pořad Who Do You Think You Are / Kdo si myslíš, že jsi, v němž celebrity pátrají po svých předcích, a já si nevzpomněla, že jsem před lety začala vytvářet cosi jako strom života své rodiny, vlastně jen takový pahýl - když mi došly rodné a oddací listy a rodinná korespondence, z nichž šly čerpat údaje o jménech, adresách a datech narození, nedokázala jsem se už hnout z místa.
A protože mezitím uběhlo pár let, během nichž se na internetu objevily digitalizované matriky, objevila se šance, že bych se mohla dostat o fous dál. Od začátku jsem věděla, že mě mnohem víc zajímá rodina mojí mámy, taková směsice domkářů, chalupníků, řemeslníků a sklářů s poněkud překvapivým šumavsko-severomoravským původem, který se v rodině přetransformoval v legendu, že "(pra)dědeček byl Rakušák a (pra)babička pocházela ze stejné vesnice jako Dalibor Janda". Mně stačil před pár lety jediný pohled na rodný list mého dědečka, abych zjistila, že jeho otec, tedy můj pradědeček, pocházel z dnes již zaniklé šumavské obce Zvonková (pravda, jeho mateřštinou byla očividně němčina, ale v mých očích je přeci jen trochu méně "Rakušák", než kdyby byl třeba od Vídně...), což ale ještě víc podnítilo mou zvědavost. Proč ze Šumavy odešel a usadil se v Poděbradech? A jak proboha přišel k babičce, která byla z Drahotuš u Hranic na Moravě?
Zatím se zdá, že na přesnější odpovědi na tyto otázky si budu muset ještě počkat, až budou zdigitalizovány příslušné archivy. Pro Poděbrady jsou zatím dostupné jen fragmenty ze spíše vzdálenější historie - pokud jsem tedy hledala správně, protože středočeský archiv nemá zrovna uživatelsky nejvstřícnější systém (rozumějte: je to nepřehledné a vypadá to hnusně).
A tak jsem se spíše z vybuzené a neukojené zvědavosti rozhodla podívat na rodinu mého táty, který pochází z jižních Čech. Digitální archiv Státního oblastního archivu v Třeboni mi ale vyrazil dech. Je to ráj pro uživatele. Vše přehledně rozřazené do kategorií, po registraci je možné si příslušné listy z matrik uložit jako PDF a následně vytisknout, jednoduchá orientace v příslušných knihách, klikací odkazy na jednotlivé obce, takže si je možné otevřít přehled všech matrik se záznamy z té které vsi. Prostě paráda! První víkend jsem strávila jen a pouze hledáním v matrikách a listech ze sčítání obyvatel, a kdyby mě asi někdo pozoroval, myslel by si, že jsem zešílela, protože jsem si pro sebe mumlala: Tak vy jste se přestěhovali? Kde jste? Zůstali jste v Želči? Vojtěch, Vojtěch, Vojtěch, kdepak jsi, Vojtěchu? Tady tě mám!
Když jsem pak v práci u oběda nadšeně líčila, jaký je archiv v Třeboni poklad, zeptala se mě kolegyně, jestli jsem našla mezi svými předky nějaký hrabata...
Nenašla. A ani nehledala. V zásadě jsem ani nečekala, že toho najdu nějak moc, ovšem díky preciznosti digitalizovaných materiálů jsem se dostala bez nějaké větší námahy pět až šest generací dozadu - vzhledem k tomu, že se v naší rodině děti rodí tradičně až tak kolem třicítky či čtyřicítky (jeden z výsledků mého pátrání!), jsou rozestupy mezi generacemi veliké, tudíž těchto pět až šest generací představuje více než dvě stě let. S největší pravděpodobností bych mohla jít ještě více do historie, ale to už asi narazím na potíže se čtením (přečtením) záznamů.
Ten víkend s třeboňským archivem měl pro mě ale hodně velký osobní význam, protože naprosto změnil můj pohled na místo, z něhož můj táta pochází. Ten pididomek mé babičky jsem v dětství neměla moc ráda. Dvě místnosti musely o oněch víkendech, kdy se konaly všelijaké poutě nebo se slavily narozeniny, pojmout sedm lidí a návštěvy. Vše bylo stísněné, všude se pořád někdo motal, a tak jsme se se sestřenicemi dost často uklidily na pec, která byla mým nejoblíbenějším místem a jen kvůli níž jsem tyto povinné návštěvy brala na milost. Tenkrát mi nikdo neřekl, že v tom domě bydlel můj praděděček a prababička a před nimi prapradědeček a prapraprababička a před ní ještě minimálně její rodiče. Pochybuju, že v jakékoli jiné části rodiny najdu tak velké sepětí s místem...
A teď mě omluvte, pod geniální archiv v Třeboni spadá i matrika ze Zvonkové a já se jdu vydat po stopách pradědečka "Rakušáka" a jeho sklářské rodiny!
