inspiromat banalit

Po tříleté odmlce je tady nový blog o cestování s příručním zavazadlem. Budu se snažit, aby byl stejně insprativní jako tento (i když v něm určit nebude tolik obrázků jídla). Přiďte se na něj podívat!

Sledovat ho můžete i na Facebooku a na Bloglovin.

Autoři textů často používají takovou fintu na čtenáře: použijí nějaký přitažlivý nadpis, který ale - jak se později ukáže - je vlastně zcela v rozporu s vyzněním těla textu. Například pokud jsem já použila odkaz na píseň Doors sdělující, že je konec, mohlo by se ukázat, že vůbec žádný konec není, ale naopak začátek.

Někdy jsou ale autoři až příliš průhlední. Napíší, že je konec, a on skutečně je.

Jako já dneska.

Za pár týdnů mi bude čtyřicet. Nejsem právě z těch, kdo si na začátku roku dávají slavnostně předsevzetí, aby si je pak průběžně vítězoslavně odškrtávali (nebo sklopili po několika týdnech uši, že to zase letos nevyšlo), ale blížící se kulatiny mě přece jen přiměly k určité rekapitulaci, ohlédnutí za minulostí a plánům do budoucna. Tohle všechno zní děsně vzletně - zkrátka jsem si na začátku roku sedla a sepsala si, co všechno bych chtěla do oněch narozenin zvládnout, zažít či vidět. Představovala jsem si, že ten seznam bude mít čtyřicet položek, aby to bylo takové pěkně symbolické, leč nepodařilo se. S vypětím všech sil jsem dala do kupy něco přes dvacet věcí, z nichž jen hrstka byly zásadní kroky a zbytek banality a ptákoviny.

Došlo i na úvahy ohledně tohoto blogu. Nakonec jsem si do seznamu napsala dva body: psát víc na blog a zrušit blog. Slušné extrémy, co? Vyjadřují ale přesně můj rozpolcený postoj.

Inspiromat banalit existuje skoro osm let. Za tu dobu se mnou prošel vším možným, sledoval moji cestu focení od kompaktu přes superzoom ke zrcadlovce a full-framu až zpátky ke kompaktu, zachytil, kam ráda cestuju, co ráda vařím a peču i jak jsem se vrátila k šití a pletení. Během té doby jsem se stihla rozejít s dlouhodobým boyfriendem, seznámit se s Kocourkem i si ho před pěti lety vzít. A poslední tři roky se stal součástí zápisků i Šmudla.

Na druhou stranu ve mně stále více sílí pocit, že jsou blogy už tak trochu za zenitem. Určitě fungují dobře jako marketingový nástroj, ale jako veřejné deníky nebo zápisky pro okruh fanoušků byly už dávno nahrazeny sociálními sítěmi.

Jednu věc ale přece jen udělám jinak, než jsem si zapsala do svých předsevzetí. Blog nebude zrušen, jen uložen k ledu. Občas je fajn podívat se zpátky.

Děkuji všem čtenářům, že se ode mě nechávali osm let inspirovat. Pokračujeme na Inspiromatu banalit na Facebooku!

Eurostar dorazil do Londýna v sobotu kolem čtvrté odpoledne, na zpáteční časný let v pondělí jsem vstávala ve čtyři ráno. Měla jsem tedy třicet šest hodin s dvěma pevně danými body: vstupenkou do divadla a vstupenkou na výstavu.

Při výletu do Londýna v létě jsou asi nejlepší variantou ubytování vysokoškolské koleje. Již několikrát vyzkoušená Passfield Hall (kolej School of Economics nedaleko Russel Square) nebyla bohužel k dispozici, našla jsem ale více než adekvátní náhradu v mém oblíbeném východním Londýně: Don Gratton House, který patří londýnské akademii umění. Leží pár stanic metra od St Pancras, kam přijíždí Eurostar, na stejné lince jako Victoria & Albert Museum, kde se koná výstava Alexandra McQueena, a v docházkové vzdálenosti od Liverpool Street, odkud mi pojede ranní vlak na Stansted. Velice příjemným bonusem byl i ručník a toaletní potřeby v ceně - zvláště pokud jedete jako já jen s malým batohem!

Během Open House Praha se mi má souputnice Magda zmínila, že se v létě chystá do Londýna na výstavu Alexandra McQueena. Netušila, jakého brouka mi tím nasadila do hlavy. Výstava by se mi taky zamlouvala, ale úplně jsem v té době nepočítala s dovolenou... Musela bych tam opravdu jen na skok. Poletím Ryanairem, aby to bylo co nejlevnější? Ovšem představa kodrcání se ze Stanstedu a zase zpátky mě nenaplňovala nadšením. Není nějaká alternativa k letadlu...?

A tak jsem si vymyslela, že se do Londýna vypravím vlakem. Nebude to levné jako letadlem, ale projedu se Eurostarem. Během pauz mezi přípoji se mohu podívat do měst, kam bych asi jen tak cíleně nejela. A v neposlední řadě bude výzvou cestovat jen s malým batohem na zádech, protože kufr, jakkoli prťavý, je na podobnou cestu poněkud nepraktický.

Na internetu najdete popisy cesty vlakem do Londýna přes den, s ranním odjezdem z Prahy a podvečernm příjezdem na St. Pancras. Pro mě tato varianta nepřipadala v úvahu, protože se na tak brzký odjezd nedostanu do Prahy, proto jsem zvolila cestu nočním vlakem z Prahy do Kolína nad Rýnem, pak vlakem ICE do Bruselu a nakonec Eurostarem do Londýna. Celkem cesta trvá dvaadvacet hodin.

City Night Line Phoenix. Cílová stanice Oberhausen a Bazilej je trochu matoucí - v Berlíně se vlak dělí a každá část pak pokračuje jinam. Naopak k tomu "našemu" vlaku se připojí vagóny jedoucí z Varšavy.