inspiromat banalit

Připadá mi, že mi minulý týden jen tak protekl mezi prsty.

V práci byla spousta práce, denně jsem jela tak kolem osmi devíti stran. Večer jsem si připadala jako vygumovaná. Měla jsem pocit, že kdyby se mě někdo večer zeptal, jestli chci jablko, nebo hrušku, asi bych se rozplakala z toho, že nejsem schopná zapojit mozek a tuto poměrně jednoduchou volbu udělat.

Moje kamarádka po mně v této situaci chtěla seznam věcí, které bych chtěla pod stromeček. Byla jsem tak vyflusaná, že jsem se zmohla pouze na požadavek hrnce z IKEA. Ale ta úleva, že nemusím na stránku IKEA a tam něco hledat a vstřebávat informace...

Poprvé se mi stalo, že mi agentura neproplatila fakturu. A jak jsem pochopila, i ta další bude mít zpoždění.

Proti tomu se zase pochlapil soud a poslal mi peníze s pouhým jedenapůlměsíčním zpožděním.

Začala jsem kupovat dárky na vánoce. V mém případě to je poněkud složitější, protože kromě vánoc musím vyřešit i dárky k trojím narozeninám. Po skončení sedmiletého vztahu se Střelcem jsem si říkala, fajn, aspoň se už nebudu muset nervovat a vymýšlet další dárek, jenže bingo! Kocourek je Střelec taky. Holt mi jsou asi souzený. Což ale znamená, že opět nakoupím hromadu dárků a teprve při balení se budu rozhodovat, jestli ten který je k Ježíšku, nebo k narozeninám. Takže je jasný, že se jen musím usmívat, když si někdo stěžuje, jak je těžký vymyslet dárky k vánocům. Měl by si to vyměnit se mnou, já v období kolem vánoc musím nápadama přímo hýřit! A když je člověk na účtu v mínusu, tak to teprve jede fantazie na plné obrátky.

A jelikož je tento článek o ničem, nebudu se zmiňovat o svém kocourkovi nádherném, protože tím by byl rázem o NĚČEM, a já bych pak musela vymýšlet nový nadpis. A to teda ne!

„The Thin Blue Line“ neboli „Tenká modrá linie“ je výraz, který se používá pro označení policie – tedy těch, kteří chrání tu tenkou hranici mezi civilizovanou společností a anarchií.

V roce 1988 natočil americký dokumentarista Errol Morris film o vraždě dallaského policisty Roberta Wooda z roku 1976. Obžalován z ní byl osmadvacetiletý Randall Adams. Stalo se tak na základě svědectví šestnáctiletého Davida Harrise, který vypověděl, že Adams Wooda zastřelil poté, co Adamsovi došel v autě benzín, zastavil Harrise, jehož auto (kradené) poté zastavila policejní hlídka. Harris také policii dovedl k autu, které se na místě činu vyskytlo, a k vražedné zbrani. Oproti tomu Adams tvrdil, že o vraždě nic neví, protože ho Harris vysadil doma dvě hodiny před tím, než k vraždě došlo. Soud se později přiklonil k Harrisově verzi a poslal Adamse na smrt (v roce 1980 byl trest změněn na doživotí). Spokojeni mohli být všichni – veřejnost, policie i soudy.

Errol Morris natočil film, který je fascinující, nikoli však senzacechtivý. Na kameru nechává vypovídat hlavní aktéry příběhu, Adamse, Harrise (tou dobou též ve vězení za jinou vraždu), policisty, soudce. Každý líčí případ ze svého pohledu a čím déle je posloucháme, tím méně pravděpodobné se zdá, že by Adams mohl být opravdu vrahem. Spíše je člověkem, který byl ve špatnou dobu na špatném místě a stal se obětním beránkem těch, kteří volali po spravedlnosti. Randall Adams jedenáct let prohlašuje, že je nevinný, a jedenáct let myslí na ten jeden večer, který mu změnil život.

I když soud rozhodl, že vrahem byl Adams, mnozí jsou předsvědčení, že vraždil Harris. Z úst Adamsových obhájců dokonce zazní, že navzdory přesvědčivějším důkazům proti Harrisovi byl odsouzen Adams, protože Harris jako nezletilý nemohl být odsouzen k smrti. A byla to také Harrisova slova v závěru filmu (viz video), která přiměla texaský odvolací soud, aby případ vrátil k dallaskému okresnímu soudu, který nakonec v roce 1989 rozhodl o Adamsově propuštění.

Randall Adams byl tedy po jedenácti letech na svobodě – bez omluvy nebo odškodnění. Po propuštění zažaloval režiséra Morrise, že ve filmu využil jeho životní příběh.

David Harris nebyl nikdy v souvislosti s případem vraždy Roberta Wooda obžalován. V roce 2004 byl popraven za vraždu spáchanou v roce 1985.

Morrisův dokument se v době svého vzniku považoval za novátorský, protože se snažil nabídnout několik pohledů na jednu událost. K tomu přispěla i hraná část – rekonstrukce výpovědí a událostí inkriminovaného večera. Za tento postup byl režisér také kritizován a zazněly hlasy, že jeho film vlastně není vůbec dokument, což byl i důvod, proč nebyl (k velkému překvapení kritiků) nominován na Oskara za nejlepší dokumentární film.

Zaprvé dělá oblečení, ve kterém se může dobře cítit i třiatřicetiletá. Oblečení na volný čas není infantilní, oblečení do práce není jak pro paní s odrostlými dětmi. Sleduje módní trendy a není předražené. Ano, vím, že vyrábějí v Číně a dalších asijských zemích, ale pokud nakupujete v řetězcích, Číně se nevyhnete tak jako tak. (Z tohoto důvodu si to u mě rozházela Zara, která svůj úspěch odstartovala tím, že vyráběla v Evropě, čímž se jí dařilo dopravovat zboží do obchodů podstatně dříve než konkurenci. V době, kdy začaly prosakovat informace o nehumánních podmínkách výroby oblečení v Asii pro evropské značky, oháněla se Zara tím, jak oni dávají Evropě práci. Celkem jsem jim věřila, než jsem si u nich koupila kalhoty, které měly visačku Made in Bangladesh...)

Zadruhé má H&M skvělý systém velikostí. Běžně u nich nakupuji velikost S nebo 38, někdy, když se střihu zadaří, i 36. Co si budeme povídat, každá ženská ví, že visačku s velikostí na ní nikdo zkoumat nebude, ale ten pocit, že mám velikost S, je velmi... příjemný. Fakt nechápu, že na to další firmy nepřišly už dřív. Proto ne úplně ráda nakupuji u Italů, protože jejich systém číslování je posunutý, běžně mám velikost 42, čímž překračuji psychologickou hranici velikostí začínajících čtyřkou, a to v mém podvědomí znamená velký průšvih! A nenechám si vysvětlit, že to je úplně to samé jako 38, je tam čtyřka a basta.

Zatřetí H&M zavedlo před pěti lety tradici najímání proslulých návrhářů na vytvoření limitované kolekce. Obchod prospěšný pro obě strany. Řetězec si zahraje na někoho, kdo módě fakt rozumí, a přitáhne do obchodů lidi, kteří jím možná opovrhují, ale na originály od těchto es módy nemají. Návrháři do novin prohlásí, jak se jim s řetězcem krásně spolupracovalo, jak je překvapila profesionalita, ble ble ble. A plebs jako já je nadšen, že návrhář sestoupil z módního Olympu, aby kus svého génia předal lidu.

Začtvrté se tato akce s návrháři odehrává kolem mých narozenin. Rok co rok tedy sleduji, jaké známé jméno letos H&M najalo, jestli se tak náhodou nebude rýsovat nějaký ten dárek pro mě. Vyšlo to na mé třicátiny, kdy jim kolekci dělala Stella McCartney, a vyšlo to i letos, kdy se v obchodech H&M objevilo oblečení nesoucí značku Comme des Garçons.

Ach ti avantgardní Japonci... Pro ně mám slabost... (Teda hned po Vivienne Westwood!) A zcela neavantgardní košile je doma...v bílé... :-)

Původně publikováno na blogu iDnes.