inspiromat banalit

Letošní letní Code:Mode měl opravdu skvostně vybrané místo, náplavku na Smíchově. Kvůli podlouhlému tvaru místa bylo možné stánky uspořádat jen ve dvou řadách vedle sebe, což bylo podle mě z pohledu kupujícího nanejvýš pohodlné - jednoduchá orientace a hodně místa kolem. Stánky s jídlem byly nahoře, na úrovni ulice.

Fotky dole jsou ze čtvrtka. Na náplavku jsem zaskočila i v pátek, kdy bylo také víc lidí (a už méně zboží...). Mé nákupy byly jen velice sporé, přece jen tato akce je zaměřena na mladší cílovou skupinu, které leccos projde, může si vzhledem k věku dovolit nosit bláznivé kombinace a ještě není tolik svázána dress-codem. Prostě tylové frou-frou je fajn, ale pro práci v bance přece jen trochu nevhodné. Nicméně akce typu Code:Mode jsou pro mě inspirativní a je to skvělé místo, kde člověk může objevit neokoukané návrháře.

Koupila jsem si celkem jednu sukni a top od Zuzany Veselé a jeden dárek, který tady ještě nemohu takhle veřejně prozradit. Zároveň jsem posbírala pár vizitek od návrhářek, které jsou ochotné vytvořit oblečení ve větší velikosti než ve své běžné šestatřicítce, či dokonce ušít na míru. Takže je nanejvýš pravděpodobné, že se nakonec má poloprázdná šatní skříň díky Code:Mode pomaloučku naplní.

Sečteno a podtrženo: velká spokojenost. Navíc jsem opravdu ráda, že jsem dala na svou intuici a návštěvu nenechala na (deštivou) sobotu!

Když jsem v zápalu nadšení procházela internat a hledala další a další recepty od Yotama Ottolenghiho, narazila jsem na jednom blogu na poměrně trefnou charakteristiku: Yotam Ottolenghi vám nebude nic říkat, pokud nejíte česnek. A tak to zase ne. To, že nesnáším česnek, že moje tělo nesnáší česnek, dělá se mu po něm zle a i v případě pouhého loupání mi je ještě několik dalších dnů cítit z rukou, mi v žádném případě nezabrání milovat Yotama!!! Česnek se vypustí a basta.

Pokud to nebylo jasné už v případě bramborového salátu s křenem, síla receptů tohoto kuchaře je v jednoduchosti. Stačí pár ingrediencí v zajímavé kombinaci. To je pro mě osobně záruka toho, že tato jídla budu vařit opakovaně. Protože nic mě nedokáže namíchnout víc než jídlo, na které potřebuji dvacet surovin - samozřejmě ve chvíli, kdy ho chci vařit, zjistím, že deset věcí z toho doma běžně nemám. Nebo když jdu na takovéto speciality nakupovat a nenapíšu si přesně, co mám koupit, tak na polovinu věcí zapomenu. Já zkrátka potřebuji recepty tak o pěti surovinách, tam je i velká šance, že z obchodu dorazím se vším.

Ořechy opražte v troubě předehřáté na 150° C (přibližně 12 minut). Po vychladnutéí je promněte v dlaních, abyste je zbavili slupky - vůbec nevadí, když nebudou úplně oloupané. Ořechy nakrájejte nahrubo.

Cuketu nakrájejte našikmo na plátky tlusté přibližně 3/4 centimetru. Potřete je olivovým olejem, ochuťte solí a pepřem. Poté je ogrilujte na pánvi, zhruba 2 minuty po každé straně (na cuketě by měly být vidět stopy po mřížce) - já jsem grilovala v troubě, leč mřížka stopy nezanechala...

Po vychladnutí cuketu smíchejte s lístky bazalky, posypte  ořechy a parmazánem.

RECEPT K VYTIŠTĚNÍ

Původní recept je tady.

V podchodu poděbradského nádraží se pokračuje s "výmalbou". Celkem je to povedené, jen jak jsem se tak dívala, ty části, které vznikly před dvěma lety, by pomalu potřebovaly opravit. Nehledě na to, že tagující hovádka se projevují všude, bez respektu před zdatnějšími kolegy.

Update: Ukázalo se, že nechat zbytky barvy u dokončeného díla nebyl nejlepší nápad. Do druhého dne někdo čerstvě namalovanou zeď postříkal barvou a popsal vulgaritami v azbuce.

Den plný překvapení.

Byla jsem opět tlumočit na svatbě. Překvapení číslo jedna: nebyla jsem nervózní. Překvapení číslo dvě: svítilo slunce,  i když pár dní předtím pršelo, a jak se ukázalo později, ani den poté počasí příliš nepřálo. Překvapení číslo tři: nikdy by mě nenapadlo, že v rovinatém Kolíně může existovat vila s výhledem do krajiny. Překvapení číslo čtyři: cestou domů z nádraží jsem na obloze uviděla shluk výjimečně jasně zářících hvězd, z nichž se vyklubaly letící lampiony. Velice magické.

Telefonáty od mého otce nikdy nevěstí nic dobrého.

Nevinná věta, ze které mě ale - ano - zamrazilo. Můj otec dal něco do mrazáku??? Naposledy tam dal zbytek ovaru (!) - položený jen tak na talíři. 

Pohled do nitra mrazáku nebyl podle očekávání hezký. Jistý pokrok jsem sice zaznamenala - vše bylo v igeliťácích (pochybného původu), leč nemyté a neotrhané. Rybíz jsem rozmrazila a udělala z něj marmeládu, jeden pytlík malin šel do níže uvedeného koláče. Druhý pytlík malin - ten se zamraženým hmyzem - jsem si nechala na příště.

Když z krému vypustíte vejce, nemusíte koláč dále péct - jen ho posypte malinami a dejte do lednice ztuhnout.
Pokud neradi tučné, proč koláč neudělat z nízkotučného tvarohu místo mascarpone...?

Kdyby byli všichni jako já, mohla by se jít vydavatelství kuchařských knih zahrabat. Valná většina kuchařek, které používám, byla vydaná ještě v minulém století - dokonce ještě před mým narozením. Abych se přiznala, dost dobře nevím, proč bych si měla kupovat jakoukoli jinou kuchařku v češtině, když už mám Kuchařku naší vesnice, ve které je naprosto všechno i s podrobnými postupy... Kuchařské knihy v zásadě kupuji jako suvenýry ze zahraničních cest s autentickými recepty místní kuchyně - a i z těch vařím v nejlepším případě jednou za uherský měsíc.

Nicméně kdybych si měla koupit jednu či dvě "moderní" kuchařky, byly by to bezesporu knihy od Yotama Ottolenghiho. V Británii to je hvězda s pravidelným sloupkem v Guardianu a několika vlastními restuaracemi, já ho objevila teprve nedávno díky receptu v britském Vogue. Časopis jsem vyhodila, to číslo byla slabota, ale tu stránku s receptem jsem si vytrhla a schovala.

Čím mi je Yotam Ottolenghi sympatický? Jeho recepty jsou z velké částu vegetariánské a nabízejí velice zajímavý pohled na zeleninu a (pro mě) netradiční kombinace chutí inspirované Blízkým východem (Yotam Ottolenghi pochází z Izraele). Zároveň se v receptech často nabízejí alternativy k použitým surovinám, pokud by tyto nebyly k sehnání. Po mě to je impuls k tomu, abych se nechala recepty Yotama Ottolenghiho třeba jen inspirovat - v závěru tedy uvádím původní recept s mým komentářem k úpravám.

Omyjte brambory, ale neloupejte je. Uvařte je v osolené vodě, po uvaření slijte a ještě za tepla je rozmačkejte v míse.

V misce smíchejte jogurt, olivový olej, česnek, křen a pepř podle chuti. Dresinkem polijte brambory, přidejte šťovík a promíchejte. Podle potřeby dochuťte.

Před podáváním ozdobte řeřichou, jarní cibulkou a lehce pokapejte olejem.

RECEPT K VYTIŠTĚNÍ

Mé úpravy:

Vynechala jsem česnek, protože ho nesnáším.

Naklíčenou řeřichu jsem neshnala, přidala jsem klíčky ředkvičky, které ale byly na mě příliš ostré.

Byla jsem příliš líná na to, abych někde na louce hledala šťovík, a nahradila jsem ho podle rady Yotama Ottolenghiho rukolou.

Z čistě estetických důvodů jsem brambory nemačkala, ale jen nakrájela na osminky.

Neděle 3. července 2011. 46. ročník filmového festivalu v Karlových Varech, den třetí.

Všimla jsem si, že je teď děsná móda vydat se na filmový festival ve Varech a psát odtamtud o jídle. Protože chci držet krok s tepem doby, také se Vám svěřím se svými karlovarskými kulinářskými zážitky. Takže asi takhle: vykašlete se na restaurace. Jste na filmovém festivalu, choďte do kina. Restaurace si nechte do Prahy, a jestli jste zděšeni z kvality místního espressa, tak to holt těch pár dnů zkuste přežít. Jestli chcete fakt nezapomenutelný zážitek, běžte do Pupíku. Je u Tržnice, nabízí hospodské jídlo, pivo, vysoce osobní přístup, a když budete milí, možná vám štamgasti pošlou zelenou.

Do Varů jezdím (s přestávkami) od roku 1997. Spousta věcí se změnila, ale něco přece jen stále zůstává. Třeba festivalová prodejna pečiva na třídě TGM i s vynikajícím celozrnným mazancem. Nakupte si ho do zásoby, mezi projekcemi jako když ho najdete.

"Co mi jen ty Karlovy Vary připomínají...? Už vím, ty staré časy." Ano ano, jako ve starých časech si můžete připadat, když natrefíte na kolonu s delegací k soutěžní projekci, před kterou běží tři muži z ochranky. Už jen chybí takové ty praporky, kterými by upozorňovali chodce na nebezpečí.

Jedna z mála fotek, na kterých se netvářím, jako když volovi nadloube.
Fotky Michala Josephyho. Musím se pochlubit: fotku vlevo dole máme doma v obrovském formátu a vypadá to hodně dobře!

Konec trasy u Puppu. Hvězdy přicházejí a odcházejí. Burt Young se vydal na procházku a zapózoval i nám, plebejcům za nášlapy. Jen škoda, že nejsem žádný paparazzo s teleobjektivem. Ale aspoň takhle vidíte, jak vypadá chumel akreditovaných fotografů. (Kdo mezi nimi najde Michala Josephyho? ;-) )