Pět dní před odletem do Londýna si Kocourek natáhl vazy a dostal neschopenku. Co teď? Zdravý rozum mi velel zůstat ze solidarity doma, mé posedlé já chtělo jet. Nakonec to dopadlo tak, že jsem ve čtvrtek nakoupila zásoby do lednice, aby Kocourek nezhynul hlady, a v pátek před rozbřeskem jsem se rozloučila a odfrčela na letiště. Nemohla jsem zůstat doma. V Londýně má totiž retrospektivní výstavu Yohji Yamamoto.
Všechno to začalo někdy v roce 1999, kdy jsem v jakémsi podivném televizním magazínu o módě zahlédla šot z přehlídky, na které si nevěsta postupně vytahuje z kapes zabudovaných v krinolíně rozličné předměty: boty, rukavice, ba i závoj. Zaujalo mě to natolik, že jsem si reprízu pořadu nahrála a pak do zblbnutí pouštěla. Nanejvýš inspirativní. Podle jednoho modelu jsem si ušila sukni a velice zjednodušený korzet (mám ho z nostalgie dodnes, i když nehrozí, že bych ho kdy znovu zapnula).
Tak jsem se seznámila se jménem YOHJI YAMAMOTO.
A protože mám pocit, že můj život je jaksi zacyklený, narazila jsem na něj později při psaní své ročníkové práce na germanistice (objekt mého zájmu Wim Wenders o Yohjim Yamamotovi natočil film), a když jsem při své první návštěvě Paříže vstoupila do parfumerie, co se na mě nekoukalo? Essential by Yohji. Dodnes mám Paříž spojenou právě s touto vůní.
Retrospektivní výstava Yohjiho Yamamota ve V&A u příležitosti čtyřiceti let jeho působení v módním průmyslu pro mě byla ze začátku lehkým zklamáním. Jeden sál, figuríny s modely, řada obrazovek na stěně. Kovová konstrukce s pár vitrínami. Ale za pár minut mi bylo jasné, že jinak tato výstava ani být koncipována nemohla. Nic provoplánového, ohromujícího. Jednoduchost. Detaily, které lze ocenit až při bližším pohledu. Přesně jako oblečení od Yohjiho.
Opravdu jsem ocenila, že figuríny nebyly vystavené někde za sklem, ale byly přístupné ze všech stran a dal se tak prohlédnout opravdu každý steh. Čím hlouběji jsem se dostávala do sálu, tím víc mi v hlavě tepalo "I want! I want!" A musela jsem se opravdu přemáhat, abych se nedotkla materiálu, který vyloženě sváděl k ohmatání a promnutí mezi prsty...
Jestli budete mít do 10. července cestu do Londýna, zajděte se do V&A podívat. Těch 7 liber vstupného (jen na tuto výstavu, do muzea je jinak vstup volný) stojí za to!
U těchto šatů jsem strávila nejvíc času; shodou okolností pocházejí právě z oné přehlídky jaro/léto 1999, která mi tenkrát tak učarovala. I want! I want! Yes! Yes! Yes! (Fotku jsem našla na internetu, na výstavě je zákaz focení.)
0 komentářů