inspiromat banalit

Už pátým rokem se koná ve Velké Británii pod patronací prince Charlese týden vlny (Wool  Week). V jeho rámci probíhá řada aktivit, které mají zvýšit informovanost veřejnosti a ukázat vlnu jako skvělý materiál pro módní tvorbu a interiérový design. Shetlandský týden vlny se zaměřuje na oslavu ovcí žijících v této nejsevernější části Velké Británie a jejich vlny, která se používá na pletení pestrobarevných vzorovaných svetrů a komplikovaných krajek. Letos připadal na termín 4.-12. října a já jsem byla údajně první účastnicí z České republiky.
 
Na svůj poslední den na Shetlandách jsem měla mnoho plánů. Udělat si výlet do Brae, kde mají druhý nejlepší podnik fish and chips v Británii, podívat se konečně pořádně po obchodech v Lerwicku, protože den předtím jsem kupovala hlavně dárky, a taky bych mohla líp vidět ovce a poníky, které jsem doteď zahlédla jenom z autobusu.

Nakonec bylo všechno jinak.

Středeční podvečerní procházka mě natolik navnadila, že jsem se rozhodla projít se opět po pobřeží, tentokrát ale v opačném směru než k Tesku. Ta část Lerwicku se jmenuje The Knab a je to první místo, které uvidí cestující na trajektu při příjezdu do města.

I když se jde kolem pobřeží moře a vysokých skal, je vše zcela bezpečné a pohodlné. Cesta je vyasfaltovaná a chráněná zídkou, a kdo cítí únavu nebo se chce kochat výhledem, může si sednout na některou z laviček.

Typické shetlandské domky vypadají sympaticky a trochu i rozverně díky komínům umístěným na obou koncích budovy. V pozadí je vidět trajekt z Lerwicku na ostrov Bressay. Jezdí v zásadě kyvadlově a cesta trvá deset minut.

Na skok v muzeu textilu. No, na skok... Muzeum je stranou centra Lerwicku - kdybych věděla, že to je několik kilometrů a cestou potkám přístav pro velké trajekty, sklady a elektrárnu, asi bych se tam ani nevydala. Průběžně jsem kontrolovala mapy Google, abych se ujistila, že jdu opravdu správně, protože mezi těmi všemi plechovými halami se mi nezdálo úplně pravděpodobné, že by se tam někde mohlo nacházet muzeum čehokoli. Ve chvíli, kdy jsem už byla důkladně profoukaná od větru, který tam na vidrholci za městem vanul, a rozhodnutá uznat prohru a obrátit to zpátky do města, vynořila se přede mnou chaloupka jako z pohádky a transparent, z něhož jsem měla velkou radost.

Muzeum se nachází v památkově chráněné budově z 18. století, která sloužila původně jako rybářský domek. Nečekejte proto veleexpozici, celé muzeum tvoří jen pár malých místností - ale zase o to autentičtější zážitek z návštěvy máte.

Shetlandský svetr na uvítanou. Ten dřevěný rám, na kterém je natažený, není žádný aranžérský artefakt. Anglicky se mu říká jumper board a používá se k sušení svetrů. Je to celkem chytrá věc, umožňuje důkladné vytvarování svetru a jsou i důmyslné konstrukce, díky kterým můžete např. poněkud krátký svetr natáhnout na požadovanou délku. S vlnou se dají dělat věci! (Pravda, jen do dalšího vyprání...)

Nepředpokládala jsem, že budu uvnitř fotit, ale když jsem se opakovaně vracela do pokojíku, kde byl vystavený tento svetr (a já jím byla uhranuta), povídají mi dvě paní, které uvnitř pletly a předly: "Klidně si to vyfoťte!" Tak tady to je.

Vlastně nechápu, že na jejich výrobu bylo potřeba jen nějakých 100 hodin. Vzhledem k tomu, že 100 hodin může zabrat komplikovanější svetr z tenké příze, u takového závoje bych čekala spíš několik měsíců práce.

Odpoledne mě čekala návštěva svatyně neboli společnosti Jamieson and Smith. Jak jsem psala už dříve, J&S je jednou ze dvou velkých firem vyrábějících shelandskou vlnu. Na rozdíl od svého konkurenta Jamieson's of Shetland ale J&S nemá vlastní přádelnu a nakoupenou vlnu (rouno) posílá na zpracování do Yorkshiru. Každý rok vykoupí 80% vlny vyprodukované na Shetlandách.

Průvodcem nebyl nikdo jiný než Oliver Henry, místní hvězda, kterou neopomene jediný televizní štáb natáčející na Shetlandách. Zaprvé protože své práci opravdu rozumí ("Víte, proč mě nemůžou vyhodit? Protože nikoho jinýho takovýho nemaj'!") a zadruhé protože má neskutečné charisma a vy máte pocit, že třídit vlnu na Shetlandách je ta neúžasnější práce na světě.

Venku bylo tak dvanáct stupňů, já měla polozmrzlý uši od větru a podívejte se, v čem Felicity venku chodila... Nikdo mi nevymluví, že Angličani nejsou mimozemšťani! (Poznámka: znám rozdíl Brit x Angličan - Felix je opravdu z Anglie!)

Rouno horší kvality se zpracovává třeba na koberce nebo, jak tady ukazuje Oliver Henry, na teplé podložky pod sedlo pro poníky. Jen jak poznamenal, není to moc praktické, protože poníci jsou otužilí a zahřívat nepotřebují. Ale náš zákazník, náš pán.

... a vzhůru do vedle ležící prodejny! Musím se přiznat, že to pro mě bylo docela zvláštní. J&S má dost dobře zvládnutou komunikaci na sociálních sítích, a tak člověk zná na dálku interiér prodejny i prodavačky Sandru a Ellu. Ale vidět vše takhle naživo je přece jen jiné.

Nápad zaskočit po exkurzi do prodejny mělo víc lidí, a tak za chvíli byl každý volný kousek odkládací plochy zavalen klubíčky nejrůznějších barev. Vše pěkně rozložené, aby byly pořádně vidět barevné kombinace, klubka se přehazovala sem a tam, a když si už člověk nevěděl rady, povolal si na pomoc Ellu nebo Sandru, protože ty mají mnohem vytrénovanější oči.

Na věšáku si můžete prohlédnout hotové modely a následně si koupit návod na pletení i veškerý potřebný materiál. Během týdne vlny se přímo v prodejně konají i workshopy - účastnice jednoho z nich jsou vidět v odrazu v zrcadle.

Dva obří quilty na stěnách symbolizují kosmopolitní charakter Shetland - byly vyrobeny z látek získaných od zástupců nejrůznějších národností, které na ostrovech žijí.

A co přednášky? Ve zkratce asi takto: mám chuť pustit se do pletení námořnického svetru a Hazel Tindall je nesmírně kultivovaná dáma, které s lehkostí a úsměvem na rtech vyprávěla o nesmírně tvrdém životě profesionálních pletařek na Shetlandách v šedesátých letech minulého století, jak ho zaznamenala ve svých denících její matka. Kdyby tyto vzpomínky vyšly knižně, hned si je koupím!

A pak tady byl najednou už pátek. Ráno jsem děkovala Bohu, že jsem si s sebou vzala kufr, jehož objem se dá zvětšit, a pak cesta na letiště, snídaně (celozrnná bulka s dvěma plátky slaniny, dvěma nožičkami párku a volským okem - zní to děsivě, ale nakonec to bylo mé poslední jídlo na mnoho hodin) a pozorování majáku Sumburgh Head z gatu.

Bylo tady fajn. I když čtyři dny byly setsakramentsky málo na Wool Week i Shetlandy jako takové. Nejela jsem na Bressay, abych se podívala na maják, zbývá mi ještě ochutnat ty proslulé fish and chips v Bray, nebo třeba podniknout cestu až úplně na sever, na ostrov Unst. A taky Fair Isle, kam se dá dojet trajektem nebo letět deset minut pidiletadýlkem pro šest osob. Neochutnala jsem v Lerwicku všechny ty úžasné koláče, o kterých jsem četla na internetu. Nemluvě o polární záři, která se neobjevila ani na minutu. Vlastně jsem ani dost dlouho necivěla na moře a nenechala jen tak plynout čas.

Tak snad příště?

P.S. Zamáčkněte slzu, cesta zpět domů byla pekelná. Určitě za to může couvající Merkur!

V Aberdeenu jsem zjistila, že má moje letadlo do Londýna dvě hodiny zpoždění (respektive anoncovanou hodinu pětapadesát minut - asi aby se o cestující nemuseli nijak postarat), což znamenalo, že mi ulétne spoj do Prahy. Další volný let z Londýna do Prahy byl až další den večer.

Měla jsem před sebou volbu: buď zůstanu v Aberdeenu přes noc a v sobotu poletím během dne do Londýna a večer do Prahy, nebo odletím ještě dnes zpožděným letadlem do Londýna a budu doufat, že na poslední let do Prahy někdo nepřijde a já se dostanu do letadla. V opačném případě strávím den v Londýně a opět poletím posledním spojem do Prahy.

Zariskovala jsem a odletěla (nakonec mělo letadlo z Aberdeenu do Londýna přes tři hodiny zpoždění a od British Airways jsme za celou dobu dostali deci vody. Nekecám!). V Londýně jsem musela vystát frontu na přebookování - když jsem přišla na řadu, mělo ono poslední letadlo odlétat asi za deset minut. "Máte štěstí, madam," povídá mí mladík u přepážky, "letadlo má zpoždění. Mohla byste to stihnout." Připadala jsem si jako Lola, co běží o život. Utíkala jsem v pleteném svetru, se zimní bundou v ruce, přes rameno tašku těžkou jako kráva (zrcadlovka!!!) a v druhé ruce ještě igelitku s nákupem z aberdeenského duty free. Běžela jsem přes Terminál 5, autobusem na trojku, běžela jsem k bezpečnostní kontrole, běžela jsem do gatu, který byl nekonečně daleko. Doběhla a stihla! Zchvácená, uřícená, zpocená. Tímto se omlouvám všem, kdo kolem mě seděli, musel to být zážitek.

Ovšem dobrodružství neskončilo, protože můj kufr evidentně tak fit jako já není a letadlo nestihl. Vlastně ho, rošťáka, podezřívám, že se mu v Londýně moc zalíbilo, protože se do Prahy vrátil až za dva dny. A v pondělí jsme se konečně po třech dnech shledali. Konec dobrý, všechno dobré!

Víte, že je Inspiromat banalit na Facebooku?